Rozhovor s dánským ekonomem Larsem Christensenem

Elity v Evropě zřídka čelí intelektuálnímu odboji

Rozhovor s dánským ekonomem Larsem Christensenem
Elity v Evropě zřídka čelí intelektuálnímu odboji

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Známý dánský ekonom razí poněkud jiný pohled na krizi Řecka a eurozóny, než je v kraji zvykem. Podle Larse Christensena jsou nedostatky a opomenutí v řecké politice, jakkoliv jich byla celá řada, pro vznik a průběh krize druhotné. Řecko je jakýmsi vypouklým sklem potíží, do nichž státy eurozóny dostává měnová politika Evropské centrální banky a samotné euro.

Proč je podstatou řecké krize euro? Už pět let slyšíme příběhy o tom, co všechno je v Řecku možné.

V Evropě se na řeckou krizi díváme prizmatem: co se stalo špatně uvnitř Řecka? A najít špatné věci je snadné: korupce, nefunkční politický systém, vysoké veřejné výdaje, špatný výběr daní. V mnoha ohledech je Řecko padlá ekonomika a byla by jí i bez eura. Ale ty domácí problémy nejsou pro průběh krize v Řecku zásadní. Hlavní důvod je v tom, čemu já říkám Evropský škrtící mechanismus (slovní hříčka: European Strangulation Mechanism, má tutéž zkratku jako European Stability Mechanism, známý jako euroval – pozn. red.). Jak by to s Řeckem vypadalo, pokud by mělo plovoucí měnový kurz? Rád ho srovnávám s Tureckem. Turecko je v mnoha ohledech taky nefunkční, zkorumpovaná ekonomika, skandály už se dnes dotýkají i prezidenta Erdogana. V posledních letech navíc čelí masivnímu přílivu uprchlíků hlavně ze Sýrie, je dějištěm teroristických útoků. Přesto Turecko a jeho ekonomika i v tomto období relativně prosperují. Proč? V roce 2001 se obě země vydaly naprosto odlišnou cestou. Řecko vstoupilo do eurozóny, Turecko zavedlo plovoucí měnový kurz. Bylo k tomu sice donuceno, ale později se ukázalo, že to pro něj bylo požehnání. Od roku 2001 turecká lira každé dva až tři roky oslabila o dvacet třicet procent. Každý vnější šok – globální propad ekonomiky, zdražení ropy, válka v Sýrii – se vzápětí promítl ve slabším kurzu turecké liry. Lira byla nárazník, polštář, který absorbuje šok. A turecká ekonomika nikdy nešla takhle k zemi. Řekové koneckonců neprohrávají jen s Tureckem. Jak to, že posledních sedm let se o tolik líp daří i Rumunsku? A Maďarsku, zemi řízené megalomaniaky a nacionálními populisty, s vládou, která mívá ekonomicky šílené nápady? To jsou přeci všechno země podobně dysfunkční a zkorumpované jako Řecko.

Protiargument by mohl být, že startovaly z nižší úrovně.

Samozřejmě. Ale důležitější je dynamika vývoje. Když potřebujete utáhnout fiskální politiku a utáhnete ji o 2 % HDP, což je hodně, dá se to kompenzovat oslabením měny. Ovšem když Řecko v roce 2011 zpřísnilo fiskální politiku, ECB skoro současně zvýšila úrokové míry. V tu samou dobu Turecko taky zpřísňovalo rozpočtovou politiku, jenže souběžně s tím uvolnilo měnovou politiku. Turecko následně rostlo, Řecko šlo ke dnu. Ale dost Řecka, pojďme na sever. Finsko má menší ekonomiku než před osmi lety. O pět procent! Země normálně považovaná za vzor ekonomiky, kde dělají všechno správně.

Do jaké míry Finsko stálo a padalo s Nokií, kterou vytlačil Apple?

Ale ano. Vždycky najdete specifika, u každé jednotlivé země. Jenže při pohledu na skupinu zemí už to nemůže být náhoda. Já pro tento účel rozděluji Evropu na skupinu zemí s volným kurzem a skupinu s kurzem tak či onak zafixovaným. Do první skupiny kromě Británie, Švédska, Polska, Česka, Maďarska a Rumunska řadím ještě nečlenské země EU – Norsko, Island, Turecko. Do druhé skupiny počítám všech 19 členů eurozóny plus Bulharsko a Dánsko, tedy dvě země s kurzem navázaným na euro. Z euroskupiny má dnes skoro polovina států nižší HDP než v roce 2007, což byl poslední předkrizový rok. Ale v té první skupině zemí, které nejsou měnově svázané s eurozónou, mají dnes HDP větší než v roce 2007 úplně všichni. Může tohle být náhoda? Proč například moje Dánsko, které má svou korunu navázanou na euro, prosperuje hůř než Švédsko? Pořád se mluví o Řecku, Španělsku nebo Itálii, jenže ani Holandsko, Finsko či Dánsko tou krizí neprošly dobře. Všechny tři státy jsou na tom ekonomicky hůř než v roce 2007. Naopak Island, ekonomika s volně plovoucím kurzem, má dnes i navzdory finanční krizi, která dosahovala málem apokalyptických rozměrů, větší HDP než v roce 2007.

Někdy se tomu v krizi eurozóny říká dluhová krize. Jaké je srovnání obou skupin v kategorii veřejného dluhu?

Pro skupinu zemí EU s volným kurzem vzrostl dluh od roku 2007 o 10 %, u zemí s fixním kurzem o 25 %. Čistý rozdíl je dluh ve výši 15 % HDP. Zajímá vás i nezaměstnanost? Tak poslouchejte. V zemích mimo euro se nezaměstnanost dostala na předkrizovou úroveň, eurozóna je ale pořád o čtyři miliony nad úrovní z roku 2007. (V květnu 2015 bylo v eurozóně bez práce 17,7 milionu lidí, 11 % pracovní síly – pozn. red.) Kdyby všechny evropské ekonomiky měly navzájem plovoucí kurzy, bylo by zřejmě v Evropě o čtyři miliony nezaměstnaných míň. Radši ani nepřipomínám, že původně mělo euro zvětšit hospodářský blahobyt.

V Řecku je bez práce každý čtvrtý, jeho HDP už se během krize zmenšil skoro o třetinu...

Samozřejmě že by Řecko se svými strukturálními nedostatky mělo potíže i bez eura, ale nikdy by po dva měsíce nepřetržitě neokupovalo titulní stránky finančních deníků tak jako v posledních týdnech. Nikdy by tam nevystoupala nezaměstnanost nad 26 %, nikdy by nemělo úbytek HDP 30 %. Měřeno hrubým domácím produktem prodělalo Řecko hlubší krizi než Amerika za velké hospodářské krize ve 30. letech. Navíc tehdy krize trvala čtyři roky, tady se to táhne už sedmý rok.

Jak myslíte, že se řecký HDP bude vyvíjet dál?

Po nedávném zavření bank a poté, co teď Řecku eurozóna vnutila úspornou kúru – myslím hlavně prudký růst DPH –, počítám s dalším poklesem HDP o pět až deset procent. Pokud to bude tímto způsobem pokračovat další dva roky, bude ekonomika Řecka od roku 2008, za pouhých deset let, zredukována na polovinu. Byla by to vůbec největší hospodářská kontrakce na světě a v mírových dobách. Tedy pokud Řekové neopustí eurozónu a dokud je eurozóna bude nutit, aby pokračovali s úsporným programem.

Byl tento tunel bez světla na konci nevyhnutelný? Před vítězstvím Syrizy ve volbách v lednu vykazovala řecká ekonomika známky oživení, vypadalo to, že se přece jen podařilo vybrat zatáčku.

To je fakt. Ovšem nikoliv kvůli úspornému programu „trojky“, ale proto, že ECB konečně zahájila kvantitativní uvolňování (kdy centrální banka nakupuje aktiva od komerčních bank; ECB k tomu musela začít tisknout eura – pozn. red.). Abych byl přesný, řecká ekonomika se začala lehce zvedat ještě před změnou kurzu ECB. Trhy to kvantitativní uvolňování anticipovaly a už se podle něj jaksi dopředu začínaly chovat. Nicméně: mám dobrého přítele, kanadského profesora ekonomie Davida Laidlera. Letos v lednu, když ECB iniciovala program kvantitativního uvolňování, jsem mu psal: ECB konečně po sedmi letech otřesné monetární politiky jde správným směrem. David mi odepsal: Souhlasím, jenom se modlím, aby nebylo příliš pozdě na změnu politické setrvačnosti. Politické setrvačnosti, která jde v Evropě směrem k nárůstu protekcionismu, socialismu, fašismu, zavřeným hranicím, větší regulaci. A přesně to se stalo v Řecku. ECB začala s kvantitativním uvolňováním pozdě, proto vyhrála kryptokomunistická Syriza. Nikdy by se někdo takový jako Tsipras nedostal k moci, kdyby ECB následovala příkladu amerického Fedu v letech 2008 a 2009. Vláda Syrizy je přímý důsledek špatné monetární politiky ECB. A to teď ještě Evropa natlačila Syrizu přesně tam, kam už předtím natlačila tradiční strany Pasok a Nea Demokratia. Takže se obávám, že až se hospodářská mizerie prohloubí, máme v Řecku tak do šesti měsíců novou politickou krizi. Lidi pak budou hlasovat buď přímo pro komunisty, nebo dokonce pro neonacistický Zlatý úsvit. Celé je to obráceně, než se traduje: nikoliv že by Syriza svou krátkozrakostí zničila plody evropského úsporného programu v Řecku, ne, to ECB se svou katastrofální měnovou politikou vytvořila Syrizu.

A kdyby ECB dělala od začátku chytrou politiku, dalo se krizi předejít, mohla by eurozóna fungovat podle původních optimistických představ?

Bohužel ne. Kdyby tehdejší guvernér Jean-Claude Trichet v roce 2011 nezvedl dvakrát úrokové míry, nebyli bychom tam, kde jsme dnes. Ale ani dobrá politika ECB by nemohla z eurozóny udělat optimální měnovou zónu. Všichni američtí ekonomové během posledních čtyřiceti let, tedy od chvíle, kdy se o evropské měně začalo diskutovat, a je jedno, jestli byli pravicoví, nebo levicoví, monetaristé, stoupenci rakouské školy, nebo keynesiánci, všichni říkali: euro je šílený nápad. Naproti tomu v Evropě jsme o euru solidní diskusi nevedli. Politická rovina měnové unie byla důležitější než porozumění ekonomickým následkům.

Vy obecně dáváte přednost plovoucímu kurzu před tím pevným. Existuje ale námitka, že jednotný trh vytvořený v Evropských společenstvích po roce 1986 si prostě nutně žádal jednotnou měnu.

Jednotný trh je nejlepší věc, na které se kdy Evropa dohodla. Ale jednotný trh může úplně normálně fungovat i s plovoucími kurzy. Kdyby nemohl, zkuste se ptát sám sebe: Může existovat jednotný trh s neregulovanými cenami a neregulovanými platy? I směnný kurz je jenom cena, v tomto případě cena peněz. A tak jako každá cena se i kurz může měnit. Bohužel také nejsou žádné empirické důkazy pro tezi, že by se po zavedení eura měl v Evropě zintenzivnit obchod. Taky mě vždycky pobaví argument, že díky euru už člověk na dovolené nemusí pořád měnit peníze ve směnárně. Kolikrát dnes, když jste v Řecku na dovolené, platíte hotově, a kolikrát použijete kreditní kartu? Transakční náklady pro platby v cizí měně jsou extrémně nízké. Už i třeba v Keni dnes můžete platit skoro všude přes mobil. Tyhle věci už není třeba řešit měnovou unií, to za nás vyřešily nové platební systémy.

Dá se stávající napětí v eurozóně srovnat s měnovými válkami, které v Evropě vypukly, vždycky když třeba italská lira devalvovala vůči německé marce?

To jsou měnové války, které vznikaly právě mezi zeměmi, jejichž kurzy byly stanovené v měnovém hadu nebo pak od roku 1979 v Evropském měnovém systému EMS. Ty byly skoro stejně nefunkční jako euro. K tomu já bych se nechtěl vracet, jsem pro plovoucí kurzy, to, co po většinu posledních 25 let s radostí užívají Británie, Švédsko, Mexiko, USA, Polsko, Česko.

Kdybyste byl před pěti lety šéfem ECB, jakou byste prováděl politiku?

Konstatoval bych, že evropská ekonomika zažila velký šok a že chci vrátit HDP na úroveň před krizí. Do roku 2008 nominální HDP rostl o čtyři procenta ročně. Z toho dvě procenta byl skutečný růst ekonomiky, dvě procenta inflace. Takže bych řekl: přivedu nominální HDP zpátky na předkrizovou úroveň – a k tomu bych začal masivně tisknout peníze. Zajímavé je, že v Evropě převládá dojem, jako kdyby ECB tiskla haldy peněz. Ale když se podíváte na posledních osm let, růst peněžních zásob byl pod dvěma procenty ročně, zatímco před krizí 6,5 % ročně. Každý si myslí, že i v eurozóně zuřilo kvantitativní uvolňování, ve skutečnosti zuřila měnová kontrakce a z ní se pak začala rodit deflace.

Jak v té době reagovaly americký Fed nebo Anglická banka?

V obou peněžní zásobu zvětšovali v průměru o pět až šest procent ročně.

Proč nešla ECB tímto směrem už dřív? Kvůli opozici z Německa?

Ano. Což jen dokazuje, že politicky různé země potřebují ve stejnou chvíli různé věci. Co se může stát za tři roky? Příklad: Budeme mít čtyřprocentní růst v Německu, v Holandsku, ve Finsku. Máme ale 3,5 procenta inflaci. Takže urgentně potřebujeme utáhnout měnovou politiku. Řecko roste o dvě procenta s 1,5procentní inflací, totéž Španělsko, Portugalsko. Po zpřísnění měnové politiky zjistíte, že Řecko je zase na pokraji výbuchu, poněvadž ono by potřebovalo volnou monetární politiku. Nebo uvolníte měnovou politiku, abyste po čase zjistil, že daní za to je pět až šest procent inflace v Německu, Holandsku, Finsku. Prostě za tři roky můžete najednou čelit dilematu, jestli riskovat nový sociální výbuch na jihu, anebo vysokou inflaci na severu. Nikdy se jako bankéř ECB nezavděčíte všem ekonomikám. Nešťastné je, že EU nikdy nepřizná větší chybu. A ani ECB samozřejmě nikdy nedělá vážnější chyby.

Jak dlouho to v Evropě takhle může pokračovat, než si elity přiznají chybu?

Problém je, že politické elity v Evropě jen zřídkakdy musejí čelit intelektuálnímu odboji a politicky jim bohužel vzdorují v zásadě jen extrémní levice a extrémní pravice, rasisti – místo aby se ozvali racionální ekonomové. Sám mám vždycky trochu obavy, když argumentuji proti euru, že mě to hází do jednoho pytle s lepenovci nebo řeckými eurokomunisty. Nebo že hraji do karet Putinovi a všem, kdo si přejí rozhádanou Evropu. Pravda je taková, že tendence ke sváru v Evropě nevytvořili ani fašisti, ani Rusové, ale naopak ta správná strana, která má všechny ty správné cíle – dosáhnout v Evropě pokroku, solidarity, otevřených hranic. Ale dosahují Syrizy, Podemosu, Národní fronty Marine Le Penové.

Nespočívá část problému v tom, že nejen politici, ale ani my normální smrtelníci zkrátka nedoceňujeme význam měnové politiky? Co já si pamatuji z českých debat posledních 25 let, vždycky se i ekonomické spory vedly o stupeň přerozdělování, o výši daní a sociálních příspěvků. Málokdy se mluví o měnové politice.

Je to tak. Můj oblíbenec Milton Friedman přirovnával monetární politiku k delikátní japonské zahradě: těžko uchopitelná, ale krásná, pokud je dobře udržovaná. John Stuart Mill už před 250 lety napsal: Tak dlouho, dokud monetární stroj pracuje dobře, nic neničí, tak dlouho zůstává neviditelný. V Americe i v Evropě monetární stroj od 90. let do roku 2008 celkem fungoval, veřejnost tedy centrální banky brala neutrálně. V roce 2008 se ale ten stroj rozbil a centrální bankéři nevěděli proč. Nechápal to skoro nikdo, ani politici, ani normální lidi. V Americe monetární stroj rychle spravili, Fed dodává na finanční trhy peníze, trhy to oceňují, vědí, co od Fedu mohou čekat. V USA monetární politika už zase začíná být neutrální téma. Zato v Evropě jsme až donedávna zažívali monetární politiku, která přivedla Řecko do spirály jako za velké hospodářské krize. Politici by měli vědět, že v momentu, kdy měnová politika vinou centrálních bank přestane fungovat, se začne rozbíjet i všechno ostatní.

31. července 2015