Trvalkou veřejné debaty v západním světě je regulace projevu na sociálních sítích, kde se velká část té veřejné debaty odehrává. Podle některých tím byla fakticky zprivatizována, společnost předala kontrolu nad veřejnou výměnou názorů několika mocným firmám. Existují důvody k nim necítit velkou důvěru.

Část uživatelů je podezírá, že mají vlastní politickou agendu, že svoje regulační pravomoci neuplatňují rovnoměrně, postihují především, řekněme, hlasy či krajnosti spíše konzervativní a vyzdvihují ty pokrokářské, domáhají se proto nějaké regulace regulujících, zákonného zajištění práva říkat si na sítích, co chtějí. Legislativně je to samozřejmě sporná věc, sociální sítě provozují nadnárodní firmy, těžko podle třeba českých zákonů postihovat někoho, kdo třeba z Indie něco smazal.

Twitter mezi technologickými firmami není vysloveně gigantická společnost, je ale docela významná. Velmi aktivní jsou na ní příslušníci elit i „elit“, důležitá je též pro mediální svět.

V minulých měsících upoutal pozornost také nějakými regulačními zásahy, třeba pozastavením účtu bývalého amerického prezidenta Trumpa, nebo když znemožnil sdílet článek o obsahu ztraceného notebooku Huntera Bidena, o němž se později ukázalo, že nebyl dezinformací. Tehdejší šéf Twitteru Jack Dorsey později oba kroky své firmy označil za chybné a z jeho vyjádření bylo vůbec znát, že stojí na straně menší regulace.

Nedávno ale odstoupil a komentátoři usuzovali, že na Twitteru zavládnou tužší poměry. V uplynulém týdnu však koupil necelých deset procent společnosti známý miliardář Elon Musk, postava známá, v ledasčem jistě rozporná. Stal se tak nejvýznamnějším akcionářem Twitteru. Musk se ve vztahu ke svobodě projevu označuje za „absolutistu“ (ve smyslu, že by měla být absolutní), v dřívějších časech Twitter za přílišnou regulaci kritizoval.

Není jasné, zda se způsob vedení sociální sítě bude pokoušet nějak měnit, přetvářet ji k obrazu svému. Už samotný jeho příchod ale v některých publicistech vzbudil obavy, označují situaci za nebezpečnou. Oligarcha bude určovat podobu svobody projevu, ozývá se třeba i od lidí, kteří dříve hájili regulaci na sociálních sítích s tím, že soukromé firmy si „na svém“ přece mohou dělat, co chtějí.

Pokud ten oligarcha bude svobodu projevu formovat tím, že ji bude bránit, neviděl bych v tom žádný problém. Ty naděje, které mnoho lidí především z pokrokářského tábora upíná k regulaci projevu, lidské řeči, jsou docela zvláštní. Jako kdyby se tím vyjadřovala neochvějná víra v to, že nadekretováním správného vyjadřování o tom či onom a důsledného mlčení o jiném dojde ke změně postojů ve společnosti.

Zkušenost posledních let ale ukazuje o hodně složitější obraz, v němž tlak na regulaci vytváří protitlak – a ty vytlačované názory a postoje se do veřejného prostoru vracejí jinudy a třeba taky s větší intenzitou. Jistě, na sociálních sítích by měla existovat nějaká jednoduchá a snadno pochopitelná pravidla – přímé výzvy k násilí se tolerovat nedají, má význam zasahovat i proti různým falešným účtům a „botům“. Vkládat naděje v to, že se jednou podaří zavřít ústa všem, kdo by tvrdili to či ono, je ale především výraz nedostatku představivosti člověka, kterého nenapadne, že by se jednou mohl dostat do situace, kdy někdo bude zavírat pusu jemu.