KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Existence byla ukončena, nikoli přerušena

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Existence byla ukončena, nikoli přerušena

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

První měsíce našeho života jsou tajemné a může se v nich odehrát mnoho věcí. Především se v nich rozhodne, zda se vůbec narodíme. To je základní okolnost našeho života, jestli nám to bude umožněno. Pokud ne, pak je pro nás veškerá debata o potratech zbytečná. Ať už v Americe, kde Nejvyšší soud rozhodl zrušit federální právo na interrupci (a předat pravomoc na jednotlivé státy unie), nebo tady, v Evropě, kde se za obvykle mainstreamový názor pokládá, že dostupná interrupce patří k důležitým vymoženostem a výhrady proti ní mají především tmáři, bigoti a utlačovatelé žen.

Ať už je to jakkoli, těch, koho se to týká nejvíc, se nikdo nikdy nezeptá. Ti se nenarodili ne proto, že by nikdy neexistovali, ale proto, že jim nebylo umožněno dál v té existenci pokračovat. Někdy v těch prvních týdnech nebo měsících prostě přestali existovat.

Nikoli sami od sebe, ale přišel si pro ně nějaký vysavač nebo ostrý předmět, odřízl je nebo vycucl od té tkáně, na které se měli v příštích měsících vyvíjet, což by brzy vedlo k celému tomu procesu, na jehož konci je opuštění mateřského těla. Ne vznik nového života: ten se vyvíjel už devět měsíců. V tom okamžiku toho vysátí se tam totiž to cosi už docela zabydlelo, všechno začalo pracovat pro něj, už se to i začalo jaksi vyvíjet… Ale pak byl konec. Existence byla ukončena, nikoli přerušena.

Je to strašné téma, když si to člověk připustí. Pokud si to nepřipustí, může se s tím žít. Existuje celý sborník polehčujících okolností – a taky výmluv. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Jistě, zdůrazňuje se sociální situace, hodně lidí si přece dítě nemůže dovolit. Jenže když se rodilo hodně dětí, byli lidé mnohem chudší. Chudí lidé obvykle vědí, že jejich největší a jediné bohatství jsou děti. Je málo případů, že by dnes lidé neuživili dítě nebo další dítě. Obvykle se to prostě nehodí. Člověk má jiné plány, žena i muž. To bývá hlavní důvod. Prostě to přináší komplikace, nebylo to naplánované, stalo se to náhodou. Nepřišlo to vhod. Tak se to vyřeší. Obvykle to jde rychle. Je to strašná a přitom úžasná vymoženost.

Hlas těchto nenarozených samozřejmě nikdy nebude slyšet přímo. Není možné je pozvat do debat, nepočítá se s jejich hlasy ve volbách, nikdy nebudou psát petice a ani demonstrovat na náměstích. Žádné potracené embryo se nepomaluje barvami a nebude volat, že by chtělo žíííít nebo by chtělo, prosím vás, aspoň zkusit, jaké to je. Když to za něj vezmou aktivisti hnutí Pro-life, působí to často hystericky, nevkusně a přepjatě, protože ano, jsou často umanutí, přehánějí to a často argumentují velmi nemoderně, tedy nábožensky, jako by to někoho mohlo přesvědčit.

Moderní názor je oproti tomu takový rozumný a vyrovnaný, neboť žijeme přece ve společnosti, kde by si měl každý o svém těle rozhodovat sám, a když se něco takového dostane do břicha, má žena právo se toho zbavit. Celé sociologické obory jsou na tom založeny, abychom si omluvili a vysvětlili, proč na to máme v moderní době právo a proč je nutné za to právo bojovat.

Ve skutečnosti je to jeden z největších sebeklamů naší doby. Dokud se někdy v noci neozvou ty hlasy.

 

28. června 2022