Juli Zeh varuje před středověkem v nás

Hlavně zdraví? Ani ne

Juli Zeh varuje před středověkem v nás
Hlavně zdraví? Ani ne

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Dá si někdo teplou vodu?“ Tento „nápoj“ popíjejí protagonisté knihy Ve jménu Metody ve vypjatých chvílích. Autorka Juli Zeh je německá spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Zrovna Ve jménu Metody se několik let ocitá na seznamu povinné školní četby a právě vychází ve výborném českém překladu Michaela Půčka. Teplá voda, ideálně s několika kapkami citronu, je doporučovaný nápoj v Německu roku 2057. To se proměnilo v totalitní stát, jemuž vládne ideologie stojící na tělesném zdraví jako nejvyšší hodnotě. Metoda, jak se totalita nazývá, je státní zřízení nového střihu: nic netřeba vymáhat násilím. Občané nejsou hloupí, chápou, že zdraví je to nejdůležitější, co mají, a proto se rádi měří, váží a preventivně ošetřují.

Chápou, že všechna intimní data je třeba sdílet se státem. Nikdo si přece nemůže být sám lékařem. Že je zakázané konzumovat kávu, cigarety nebo alkohol, je pochopitelné. Stejně jako to, že stát vymáhá pravidelné sportování. Člověk navíc smí žít jedině s partnerem, jehož imunitní systém je kompatibilní s jeho vlastním. I to dává smysl.

Kdyby kniha nevyšla roku 2009, příběh by vyzněl jako komentář k současné pandemii. Juli Zeh, jíž bylo v době vydání pětatřicet let, dosáhla nebývalého úspěchu. Přinejmenším od té doby vystupuje nejen jako spisovatelka, ale i jako jedna z nejvýraznějších veřejných intelektuálek Německa. Její knihy jsou navíc čteny na pozadí tradice, k níž bývá řazen třeba Émile Zola. Autorka se totiž nepřestává vracet k „velkým“ morálním, politickým a duchovním otázkám. Její postavení je o to pozoruhodnější, když uvážíme, že Zeh v sobě kloubí roli spisovatelky i ústavní soudkyně. Vzletně řečeno, spojuje skutečnost s poezií.

Když autorka roku 2020 vydala ke knize komentář Fragen zu Corpus delicti (Otázky ke Corpus delicti), slýchala, že pandemii zneužívá ke snadnému finančnímu zisku. Ale proč by autorka své dílo, které stojí na reflexi doby, neměla promýšlet v kontextu jejího vývoje? Zeh navíc ubezpečuje: Popisuji totalitní společnost, Německo není totalitní společnost. Dystopie navíc neusiluje ani o vypracování prognózy. Není obrazem budoucnosti, spíše extrapoluje výrazné rysy přítomnosti.

Když kritici poselství románu omezují na reflexi covidové doby, dosvědčují nedostatek představivosti. Vždyť naše doba je zrovna ve vztahu k tělu a zdraví výjimečná – i bez covidu. Fyzická síla se stala skoro nepodstatnou – člověk si opatří vše, co potřebuje, bez vynaloženého tělesného úsilí. Vystačí si skoro i bez fyzického přemisťování. Jenže právě nepotřebnost těla vytvořila prostor pro to, abychom s ním zacházeli jako s kultovním objektem. Při procházce městskými centry zjišťujeme, že mizí obchody s duchovními potřebami, zatímco přibývají obchody a služby, které se zaměřují na tělo: drogerie, lékárny, nehtová studia, nutriční poradce, obchody se zdravou výživou.

Juli Zeh nás v knize uvádí do světa, v němž starost o tělo zcela převládla. Mia Hollová, hrdinka románu, je přírodovědkyně, která tzv. Metodu, tedy soubor státem vymáhaných pravidel péče o tělo, považuje za nejpřirozenější přístup k člověku i společnosti. Zlom nastává po smrti jejího bratra Moritze. Truchlící sestra se stáhne do soukromí a začínají se vršit problémy. Mladá žena zanedbává sport a nepravidelně hlásí své tělesné hodnoty. Státní aparát proto zbystří – a dobře dělá. Mia se totiž ve vzpomínkách vrací k životu a myšlení svého bratra a uvědomuje si, že byl vlastně rebel. Čas trávil nejraději v místech, která jsou proslulá svou nehygieničností, třeba v lese, do něhož Metoda zakazuje vstupovat. Jenže Moritz je do lesa, který považuje za jeden z mála zbylých prostorů svobody, naprostý blázen. Rád trávil čas i na rybách – a také tato činnost vyjadřuje spojenectví se špínou a naprostou bezhlavost tváří v tvář bakteriím.

Čím víc se Mia zabývá Moritzovým osudem, tím víc roste její přesvědčení, že se stát na bratrovi provinil. Moritz byl vzat do vazby kvůli podezření z vraždy a v cele se oběsil na rybářské udici. Truchlící žena nezačíná pochybovat jen o bratrově vině. Jestliže se stát zmýlil v této věci, co když je jeden velký omyl úplně všechno? Mia, která veřejně obviní stát ze smrti svého bratra, se stává integrační osobou pro všechny ty, kteří také pochybují, ale dosud si mysleli, že jsou se svými pochybnostmi sami.

Protagonistce samé je status disidentky nepříjemný. Je příliš chytrá na to, aby se stala postavou revoltující proti systému – to umí každé děcko! Nepovažuje se za rebelku, jen je krajně nejistá: začíná si uvědomovat pochybení státu, je si však vědoma i štěstí, které jednotlivcům nabízí. Vždyť Metodě se podařilo vymýtit choroby! Není tedy rebelkou jako její bratr, ale nehodlá podporovat ani stát. V tomto meziprostoru vztyčí vlajku svobody. „Člověk musí blikat. Subjektivně, objektivně. Subjektivně, objektivně. Přizpůsobení, odpor. Zapnuto, vypnuto. Svobodný člověk je něco jako porouchaná lampa.“ Jenže stanovisko „mezi“ se neodpouští.

V této souvislosti je dobré připomenout, že kniha vznikla z divadelní hry, kterou Juli Zeh napsala na zakázku. Režisérka Friedericke Hellerová ji roku 2006 vyzvala, aby napsala hru na motivy středověku. Zprvu se autorce do toho podniku nechtělo. Ale pak se při rešerších setkala s příběhem Marie Hollové, ženy, která se se svým mužem přistěhovala do Nördlingenu a ve svém novém bydlišti otevřela pohostinství. Byla velmi úspěšná, což jí vyneslo nepřátele. Proto byla roku 1593 vzata do vazby a obžalována z čarodějnictví. Přežila dvaašedesát výslechů, při nichž byla krutě mučena, aniž se k čemukoli doznala. Její odhodlanost vzbudila širší pozornost a po politické intervenci bylo nařízeno její propuštění. Na pamětní desce u bývalého hostince se kolemjdoucí dnes dočte, že i její neochvějnost přispěla ke konci čarodějnických honů.

Juli Zeh zdůrazňuje, že středověk není období, ale označení lidské přirozenosti. Člověku se žije těžce, nemůže-li se vůči někomu vymezit, někoho vyobcovat. Knihu lze proto rovněž číst jako dystopický čarodějnický hon. I Mia Hollová je odsouzena pro protistátní činnost. Autorka ji v nadsázce staví bok po boku s Ježíšem. Mia sice nemá své poselství a ani nemá, třeba jako Sokrates, další popravený „čaroděj“, své žáky, ale něco podstatného je spojuje: Sokrates, Ježíš ani Mia nejsou revolucionáři, nechtějí bořit. Jejich síla tkví v tom, že působí nejistotu, zpochybňují to, co se neproblémově žije. Sokrates ani Ježíš nebyli popraveni za to, na jaké straně stáli, ale za to, že pro ostatní nebylo srozumitelné, kde stojí a o co jim vlastně jde.

Juli Zeh (47) se narodila v Bonnu, vystudovala práva a Německý literární institut v Lipsku. - Foto: Profimedia

Miu však poprava mine. Jen zaostalé společnosti vytvářejí z nepřátel mučedníky. Zprvu je odsouzena k nemučednické nesmrti: ke zmrazení na dobu neurčitou. Nakonec nevyjde ani zmrazení. Stát slaví poslední triumf, když se na Mie proviní naprostou libovůlí a trestu ji nečekaně zprostí. Může si sbalit věci a odejít z vězení. Ale pravda je, že domů ji nepustí, octne se v nápravném zařízení. Možná bychom i Ježíše dnes potrestali spíš terapiemi než křížem.

Kniha zaznamenává pozoruhodný posun ve vztahu k tělu, kráse i fyzické síle. S nemocí nechceme mít nic společného, ledaže bychom z ní něco vytěžili. Proto vystupuje v knize odbojová skupina Právo na nemoc. Ta mimo jiné vzdoruje sklonu zapřáhnout i slabost do bezchybného stroje na blahobyt a štěstí. Ne, dnešní slabost není zítřejší silou. Slabost je slabost a nemoc je nemoc. Učinit z nemoci skryté vítězství znamená podrobit ji dobovému tlaku na výkonnost. Pozoruhodnější je proměnit selhání, bolest i nemoc v triumf právě tím, že je prožijeme jako to, co člověka vytrhává z každodennosti, z estetického vztahu k tělu, jako to, co jej dokonce izoluje od druhých a vrhá k sobě samému.

Teprve uchopíme-li nemoc jako takovýto most k nezávislosti, jako prostor pro duchovní růst, může být skutečným darem. Jak píše Bertolt Brecht: „Všem tělocvikářům navzdory existuje skutečně pozoruhodný počet duchovních výkonů, které stvořili nemocní nebo přinejmenším tělesně zanedbaní lidé, trosky, na které není vůbec radostný pohled. Jenže tyhle trosky vytěžily z boje se vzpurným tělem hromadu zdraví v podobě hudby, filozofie nebo literatury.“

Poselství tohoto politického románu je jasné: uberme v péči o tělo, ale buďme neúprosní v pozornosti k našemu duchu. Kniha je oslavou duchovních výkonů. Ty se projevují nejen ve filozofii nebo umění, ale právě i ve schopnosti stávat se svobodným. A nezapomínejme: tradičně se mělo za to, že lidská duchovnost se projevuje i v politice. Dnes je to pro nás utopická představa. Neměla by být reálná?

Juli Zeh: Ve jménu Metody, přeložil Michael Půček, Argo, Praha 2021, 194 str., Juli Zeh: Fragen zu Corpus delicti, Luchterhand Literaturverlag, München 2017, 238 str.