Letos nejspíš zažijeme jeden z největších propadů životní úrovně v historii České republiky. Podepíše se na tom rekordní zdražování, které bude podstatně rychlejší než vzestup platů. Válka na Ukrajině, debaty o vypnutí ruského plynu do Evropy a rekordní ceny elektřiny a benzinu vyvolávají dojem, že jsme se bezmocně ocitli v pasti globálních vlivů, které jsou mimo naši moc. Že zdražování je globální trend, kterému se nedá vyhnout.

To je pravda jen zčásti. Dvě třetiny toho zdražování nám uhnal Andrej Babiš tím, jak tady poslední dva roky pod rouškou covidu rozházel 900 miliard korun na výdaje, které s covidem vůbec nesouvisely. Na dotace firmám, zvyšování platů státních zaměstnanců, speciální bonusy pro důchodce. Dostal zemi do situace, která je inflační pastí jako z učebnic. Mezi lidi napustil příliš mnoho veřejných peněz. Zboží ale bylo v covidovými lockdowny oslabené ekonomice stále méně. Taková situace, kdy příliš mnoho peněz honí příliš málo zboží, nemůže vést k ničemu jinému než k prudkému vzestupu cen. K tomu se přidal prudký růst cen elektřiny vyvolaný evropskou zelenou regulací. Ta otočila trh vzhůru nohama. Do této nebezpečné konstelace vtrhl Putin na Ukrajinu. Okamžitě začaly v nejistotě zdražovat plyn a ropa. My jsme už v té chvíli byli zranitelnější než jiní. Už tady naplno jela Babišova drahota, jak si z ní trefně udělal vítězný volební slogan Petr Fiala. Čtyři viníci současné inflace a pádu životní úrovně jsou zřejmí. Babiš. Covidové lockdowny. Green New Deal v regulaci elektřiny. A Putinova agrese. Tři z těch vlivů cítí všichni v Evropě a ve vyspělém světě. Ten čtvrtý, Babišovo rozhazování pod rouškou covidu, je naše exkluzivita.

Čísla mluví jasně. V březnu vzrostly oproti předchozímu roku ceny zboží a služeb o 12,7 procenta. Ve Francii byla inflace 4,5 procenta, v Dánsku 5,4, v Německu 7,3, v Británii 7, v Maďarsku 8,5, v Itálii 6,5, v Polsku 11, Rakousku 6,8, ve Švýcarsku 2,4 procenta. Před námi jsou jen Estonsko a Lotyšsko.

Ty země s výrazně nižší inflací jsou různé. Některé platí eurem, jiné ne. Některé mají historii cenové stability jako Německo. Jiné jsou dlouhodobě zvyklé na vysokou inflaci. Jako Itálie nebo Maďarsko. Některé zmrazily vysoké ceny elektřiny (Francie). Jiné to neudělaly (Německo). Nikdo ale nerozházel za covidu tolik peněz na výdaje, které s epidemií vůbec nesouvisely, jako Andrej Babiš. Evropské srovnání jasně ukazuje, kdo je za propad životní úrovně nejvíc zodpovědný.

Je to hezky vidět, když srovnáme, o kolik zdražovalo konkrétní zboží u nás a ve Švýcarsku, zemi s inflací pětkrát nižší než u nás. Benzin a nafta u nás meziročně zdražily o 50,6 procenta. Ve Švýcarsku o 42,1 procenta. Tady se tolik nelišíme. Bydlení a elektřina se u nás zvedly o 16,3 a 24,7 procenta. Ve Švýcarsku ale jen o 4,5 procenta. Přitom cena plynu rostla v obou zemích podobným tempem. Ceny potravin u nás prudce rostly. Mouka o 30,3 procenta. Mléko o 20,1 procenta, brambory o 21,4 procenta. Ve Švýcarsku se naopak ceny potravin v březnu meziročně o 0,5 procenta snížily.

Ještě výraznější je to u cen oblečení a obuvi. U nás vzrostly o 19,9 a 15,4 procenta. Ve Švýcarsku zdražilo oblečení o 0,6 procenta. Jak je to možné? Na ceny energií ani covidové lockdowny se to svést nedá. Ty hrají v obou zemích podobnou roli. Drahé jídlo a oblečení je naše domácí specialita. Obchodníci zvedli ceny, protože si to mohli dovolit. Lidé měli dost peněz a nakupovali. Data o tržbách v obchodech máme zatím jen za únor. Ta ale ukazují, že útraty v prodejnách s oblečením a botami vzrostly o 119,3 procenta. Se zbožím pro kulturu, sport a rekreaci o 34,6 procenta. Se zařízením pro domácnost o 17 procent. Lidé roztočili útraty po covidových uzávěrách ve velkém. Zjevně nakupovali, protože se báli, že příští měsíc bude dráž. A když obchodníci viděli, že nakupují, zvedli ceny. Učebnicová inflační spirála, kterou tady roztočil Andrej Babiš. Nic takového Švýcaři neměli. Žádné snadné covidové peníze. Proto máme násobnou inflaci ve srovnání s ostatními. Už to nikdo nevrátí. Teď je potřeba vyřešit drahou elektřinu.