Novela Tomáše Boukala o lovci ze sibiřského národa Mansů

Poslední cesta za medvědem

Novela Tomáše Boukala o lovci ze sibiřského národa Mansů
Poslední cesta za medvědem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tomáš Boukal (1977) je etnograf a etnolog, který se zabývá původním obyvatelstvem ruského a také kanadského severu, především vztahem lovců, rybářů a sběračů k životnímu prostředí tajgy. Je autorem několika odborných publikací a také beletristické knihy Hřbitov nevěst (2018). Zajímá se o etnickou hudbu a malířství se severskou tematikou. To čteme v biografické poznámce na přebalu jeho novely Cesta mrtvých. V podtitulu je upřesnění: Život a smrt Alexandra Nikolajeviče, lovce národa Mansů.

Onen Alexander Nikolajevič se v příběhu jmenuje Saša a kniha je mu věnována. Na fotografii v knize vidíme štíhlého melancholického mladíka v zasněžené tajze. To je smutný hrdina Boukalovy knihy, která je svého druhu nekrologem za ním, za Sašou, i za jeho malým severouralským národem Mansů, lovců v tajze, chovatelů sobů a vyznavačů původního šamanistického náboženství. Podobně jako jiné malé uralské a sibiřské národy se Mansové stali obětí sovětské epochy, ale vlastně i jejího zániku. Rusové jim přinesli „civilizaci“, se kterou ta jejich nebyla schopna koexistovat, ta ruská ji převálcovala svým bolševickým „kulturním“ nárokem. A podobně jako v Americe o sto let dřív u indiánů je vyspělá „civilizace“ zdecimovala alkoholem, který rozleptal jejich způsob života.

Boukal beletrizuje příběh přítele Saši, kterého poznal v roce 1999 jako osmnáctiletého mladíka, pak se s ním setkal ještě několikrát, naposledy v roce 2014. Pak ho už nespatřil. Saša se nejdřív dostal do ruského vězení, čímž příběh začíná. Zločin, který spáchal, byl typický: v opilosti bodl kamarádovi, se kterým pil, nůž do zad. Dostal pět let, odseděl si je v trestanecké kolonii, ze které se dostal v roce 2019. Vrací se do svého kraje, kde však již skoro nikoho nenachází. Vidí jen trosky opuštěných osad, ze kterých zmizela jeho rodina a známí, většinou odešli do měst, kde stojí domy s topením a kde se jídlo kupuje v obchodech, někteří zemřeli, mnozí ale skončili předčasnou smrtí násilně, většinou v opilosti, časté byly sebevraždy. Saša podniká pouť po troskách svého národa, z něhož zůstávají již jen cáry a útržky ztrácejících se návyků a zvyků, proniká hlouběji do tajgy, která ho pohlcuje do svého přírodního nitra, které je mu matkou i temnotou, v níž nalézá smrt.

Příběh, který, jak Boukal píše, rekonstruuje podle vyprávění Sašových známých, má tlumený a střídmý děj, zápletka se odehrála v první části, kdy se Saša dostal do vězení, kde převládá reportážní styl podání. Pak je Saša propuštěn na svobodu, která je ve skutečnosti zánikem. Sašova pouť za smrtí je podána úsporně až snad minimalisticky, krok za krokem, v krátkých kapitolách, Boukal líčí zastávky na jeho poslední cestě divočinou, která kdysi patřila jeho národu, Mansům, a kterou obývali s jejich duchy a démony. Ti nyní vstupují Sašovi do cesty, hlásí se k něm, on je svou přítomností a vzpomínkami oživuje a oni ho berou mezi sebe. Boukal vkládá ústrojně do popisu cesty etnografické motivy, které poněkud jednotvárný tok podání oživují a činí zajímavým: například kult mrtvých, kterým jsou darovány předměty, jež však musí být poškozeny, protože jsou také „mrtvé“. Saša se vrací na místa, kde ho nikdo nečeká, vyprávění se plynule a nepříliš vzrušivě sune tichou krajinou lesa, který ho vtahuje do svého hlubiny. Ráz vyprávění se mění v baladický, převládá popis přírodních jevů a do textu vstupují mýty a báje. Saša uloví medvěda a s ním uskuteční poslední slavnost Mansů, rituál, při němž je medvědí duch uctěn a lovec se mu omluví za to, že jej připravil o život. Brzy nato o něj přichází i Saša. Příběh je u konce, ale na jeho místo nastupuje vypravěč, který podniká podobnou namáhavou cestu do hlubin tajgy za něj. Dorazí k posvátné stavbě Mansů, srubu na dvou vysokých kůlech, kde otevře dveře a tam na sobolích kožešinách „sedí duch řeky a tajgy“. Pak zase dvířka zavře a vydá se zpět. Rituál je dokončen.

Boukalova novela představuje ten druh psaní, který není pro každého, ale ten, koho to zajímá a má pro baladickou atmosféru zániku cit, bude osloven.

Tomáš Boukal: Cesta mrtvých, Host 2021, 188 str.

5. listopadu 2021