komentář Ondřeje Štindla

Mezi totalitou a totálností

komentář Ondřeje Štindla
Mezi totalitou a totálností

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jedním z protivných rysů současné veřejné debaty v Česku i jinde je snadnost, s níž diskutéři vytahují přirovnání dneška k nejhorším totalitním režimům dvacátého století. Stačí věru málo, aby si útlocitný současník začal „připadat jak v Berlíně ve třicátých letech“, případně aby rozeznal příznaky akutně se navracejícího komunismu, v ledasčem viděl další krok na cestě ke gulagu.

Přirovnávání k totalitě dlouhodobě frčí i ve Spojených státech, na jedné straně strach z „fašistického“ Trumpa a na druhé – a v posledních letech zvlášť silné – obavy z totalitarizace americké intelektuální scény, v níž projevují velmi silný mocenský tah stoupenci radikální ideologie a tu získanou moc neváhají s gustem použít proti nejrůznějším odchylkářům.

Tyhle analogie jsou samozřejmě z obou stran přepjaté, v západních zemích nejsou lidé vystaveni totalitnímu dohledu, souzeni za politické přečiny, postihováni za „provinění“ svých rodičů nebo nesprávný původ, zavíráni do koncentračních táborů a tak dále a tak podobně. Prezentovat sám sebe v současných podmínkách jako obdobu protinacistických odbojářů nebo lidí, kteří vzdorovali komunismu, může být především narcistní, projev snahy lacino si pořídit iluzi vlastního hrdinství. Přesto ale. O jakýchsi totalizujících tendencích se skutečně mluvit dá. Patří k nim i časté užívání totálních nároků.

Jednotlivec se může dostat do situace, kdy se stane předmětem totálního posouzení – pod mikroskop se dostane vše, co kdy udělal (a je o tom nějaký záznam), co napsal, jak se projevoval na sociálních sítích, jak obstál či neobstál v soukromém životě a na pracovištích, jimiž prošel, předmětem dohledu a posuzování je život v jeho úplnosti, totalitě. Najde-li se v něm nějaké selhání, porušení dobrých mravů, odchylka od aktuálně vyžadovaných názorů, je to důvod k zatracení.

Je přehnané mluvit o západním dnešku jako o totalitě ve smyslu společenského uspořádání. Dá se v něm ale identifikovat cosi jako totalitářský pohled na člověka. Andrew Sullivan minulý týden psal o tom, jak z americké debaty, tamní intelektuální sféry ustupuje liberalismus – v tradičním smyslu toho slova. „Liberalismus není jenom soubor pravidel. Má také nějakého ducha. Ducha, který věří, že celé sféry lidského života existují mimo ideologické meze – přátelství, umění, láska, sex, znalosti, rodina. Ducha, který se nesnaží vnutit druhým ortodoxii, ale je otevřený možnostem lidské mysli a ducha. Ducha, který se snaží dosáhnout morální jasnosti, ale chápe, že to je obtížné, protože historie a život jsou komplexní a liberální společnost, aby mohla dosáhnout pokroku, musí tu komplexnost pochopit...“

Tenhle typ liberalismu vychází z nějakého pohledu na člověka. Jako na bytost, v níž se sváří temná a světlá stránka, je rozporuplná, schopná strašných věcí i velkých výkonů, často nerozumí sama sobě ani druhým, dopouští se v životě omylů, chová se někdy špatně k druhým… A přesto má její životní pouť nějakou inherentní důstojnost, odvozenou mimo jiné i z toho, že má svobodnou vůli, její vítězství i prohry jsou skutečně její, bez ohledu na to, jak moc tu cestu ovlivnily příznivé či nepříznivé podmínky, toxické vlivy i přízeň osudu, náhoda. Tenhle pohled ale střídá vnímání člověka jako především příslušníka nějaké skupiny, jehož individualita je proto druhotná, definovaného vnějšími okolnostmi, systémem a jeho nespravedlností, jeho hendikepy a privilegii, škodlivými slovy a myšlenkami, jež mohou být a často jsou ekvivalentem násilí. Tyhle vnější okolnosti je potřeba přenastavit, zlá slova vymýtit, aby neotravovala lidské duše, systém udělat dokonale spravedlivým, nastolit svět, který bude čistý, stejně jako všichni v něm. A tu čistotu je proto možné i vynucovat.

Nakonec je to dvojí vnímání vidět i v tom po česku fraškovitém sporu o posprejování Churchillova pomníku v Praze. Na jedné straně jsou slyšet také lidé, pro něž stačí jedna velká dobrá věc, aby si člověk, jenž ji vykonal, zasloužil být trvale připomínán. A na druhé ti, podle nichž stačí jedna špatná, aby byl odhalen jako falešná modla neodpovídající požadavku čistoty.

„Nikdo není nebezpečnější než ten, kdo si představuje, že má čisté srdce: protože jeho čistota je z principu nenapadnutelná.“ Tenhle citát James Baldwina se teď často objevuje v debatách o excesech „čističů“ amerického veřejného života. Také proto, že Baldwin byl zásadní černošský spisovatel, který během svého života zažíval rasismus a musel mu vzdorovat. Především ale je ta jednoduchá myšlenka v něčem pravdivá. Protože člověk přesvědčený o vlastní čistotě a vnucující svoje chápání čistoty druhým trpí slepotou – vůči světu i vůči sobě. A ta slepota umožní vší „špíně“, kterou v sobě má, aby sílila neomezována korekcí svědomí, jež „čistý“ přece nepotřebuje. Může proto v klidu soudit svět a lidi v něm, v každém odhaleném, reálném i domnělém, pochybení najde další důkaz své výjimečnost, ojedinělosti svojí čistoty. A pak se dožaduje trestů.

 

15. června 2020