Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih

Každý může vyhrát a všichni prohrát

Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih
Každý může vyhrát a všichni prohrát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pokud jste už byli smířeni s tím, že se nikdy nestanete neurochirurgy ani aeronautickými inženýry, přinesl pro vás závěr roku 2021 dobrou zprávu. „Z nové studie vyplývá, že aeronautičtí inženýři a neurochirurgové nejsou chytřejší než zbytek populace a kariéra v těchto oborech je v dosahu každého, kdo se bude snažit,“ informovala televize Sky News. Studii schválil výbor pro výzkumnou etiku University College London a vyšla ve vědeckém časopise BMJ.

Je to špatná zpráva pro ty, kdo si v posledních letech stýskají nad úpadkem důvěry v experty. Na jednom mezi nimi oblíbeném kresleném vtipu dokonce cestující v letadle vyzývá ostatní, aby hlasovali o tom, zda má letadlo řídit pilot, anebo to lépe zvládne někdo z nich. Autorita vtipu se zdá být studií poněkud podryta.

Naopak je to dobrá zpráva pro vyznavače teorie nepopsaného listu. V laickém podání je to přesvědčení, že člověk je minimálně ovlivněn zděděnými, nezměnitelnými vlivy a maximálně ovlivněn prostředím a výchovou (v angličtině známé jako dichotomie „nature/nurture“). Reformisté a levičáci tradičně tíhnou k nepopsanému listu, protože vyhovuje jejich představě o nekonečné formovatelnosti lidí a řešitelnosti všech společenských problémů.

Je tu ovšem zádrhel – internetové studie se mohl účastnit „každý z Británie, Evropy, USA a Kanady, kdo se sebeidentifikoval jako aeronautický inženýr nebo neurochirurg“.

Krásně se tu tak sešlo několik aktuálních preferovaných trendů. Vedle nepopsaného listu je to móda sebeidentifikace. Ve sportu už je realita, že se muž může sebeidentifikovat jako žena a soutěžit s nimi. Jako Američanka Lia Thomasová, která ještě před třemi lety závodila v plavání jako muž. Teď zaplavala 1500 metrů volný způsob za necelou minutu za světovým rekordem a 38 vteřin před nejbližší soupeřkou. Proč by každý nemohl pilotovat letadlo, když se bude hodně snažit a sebeidentifikovat?

Jsou spory, ze kterých nevyjde dobře ani ten, kdo je vyhrál, a k nim patří z nějakého důvodu potyčky v českých veřejnoprávních médiích. Nejnověji ředitel Českého rozhlasu po protestech podřízených ustoupil od svého záměru instalovat do funkce ředitelky zpravodajství Jitku Obzinovou. Bez ohledu na to, co si kdo myslí o Obzinové, je René Zavoral zralý skončit. Jmenovat někoho do vysoké funkce, netušit, na jaký odpor mezi zaměstnanci to narazí, a nebýt schopen své rozhodnutí prosadit, to je manažerské selhání.

Stejně důležité je, že krize vždy přitáhne pozornost k tomu, co aktéry v jejich bublinách nenapadlo. U Zavorala je to otázka, proč když mu mandát vyprší až napřesrok 21. ledna, se nechal znovuzvolit ředitelem již v srpnu. A to v konkurzu, do něhož se přihlásili tři zájemci, z nichž dva nesplnili formální kritéria (do minulého konkurzu se jich přihlásilo 31).

Zprávu, že dopis proti Obzinové podepsalo šest set zaměstnanců, což je víc než třetina zaměstnanců ČRo, jistě různí lidé četli různě. Protestující v tom mohl vidět důkaz silné mobilizace. Ale nezúčastněný čtenář si mohl říct, že 1500 je docela hodně zaměstnanců na jeden rozhlas. Ti zvídavější navíc mohli zjistit, že se mezi nimi našlo místo i pro dva syny odvolávaného Jana Pokorného.

Situace, kvůli níž se z Obzinové stala persona non grata – tedy uprchlická krize roku 2015 –, upomíná na širší problém médií. Když se stanou zónou ideové monokultury, šéfové a majitelé neznají jiný způsob prosazení své představy než diktát – protože nemají společný jazyk a významový rámec. Že je diktát špatně, to umíme říct snadno. Že je špatná monokultura, to si říct moc neumíme. V uprchlické krizi přijímala česká média signály z německých. Studie Hamburské mediální školy a Univerzity Lipsko v roce 2017 konstatovala, že německá média se v uprchlické krizi stala jakýmisi výchovnými brožurami. Z vítací kultury se stala magická formulace, lidé jiných názorů byli umlčováni a stigmatizováni. „Sentimentální příběhy o dobrých lidech a velmi málo kritických a oprávněných otázek,“ charakterizoval zpravodajství vedoucí studie Michael Haller. Obzinová je zhodnocena a odsouzena, monokultura samu sebe nikdy nezhodnotí.