Po nepředstavitelných šestnácti letech od včerejška Angela Merkelová není spolkovou kancléřkou. Nejdůležitější politickou židli Evropy po dámě z východoněmeckého Braniborska přebírá Olaf Scholz z Hamburku. Scholzova vláda sociálních demokratů, Zelených a liberálů bude svým složením, ale hlavně programem naprosto západoněmecká. O Merkelové se mezi českými zájemci o zahraniční politiku vytvořila shoda, že pro nás Středovýchodoevropany byla ona požehnáním jak svou znalostí střední Evropy, tak i schopností se do nás „postkomunistů“ vcítit.

Angela Merkelová skutečně za mlada s krosnou na zádech procestovala východní blok včetně Sovětského svazu, dostala se takto s přáteli a napůl ilegálně do odlehlých oblastí Kavkazu. Dodnes mluví lépe rusky než anglicky. U nás je dobře známo, že počátkem 80. let strávila několik měsíců v Praze na Akademii věd, z té doby jí uvízly v paměti zlomky konverzační češtiny a obrázky z výletů na jižní Moravu.

A teď přichází reálpolitická otázka: Pokud budeme bilancovat, co z té empatie v kancléřském úřadě máme? Odpověď je, že téměř nic. Merkelová možná vstupovala do vysoké politiky jako člověk z Východu a tím i outsider, který svět vidí trochu jinak, nově, s vyvinutějším citem pro svobodu a její ohrožení. Projevovala se jako větší atlantistka, než byl v německé politice standard, na rozdíl od jejího velkého předchůdce v čele CDU Helmuta Kohla u ní byla postrádána oddanost Evropské unii. Nesdílela západoněmecký iracionální strach z jaderné energie, který má přímé dopady i na naši současnost a na naše dnešní ceny energie.

Ale už v roce 1998 – jako ministryně na tehdy nevýznamném ministerstvu pro životní prostředí – se musela domestikovat. Tehdy šlo o domnělou aféru radioaktivity kontejnerů, v nichž se z Německa vozil jaderný odpad do Francie na další zpracování. Naměřené hodnoty sice byly vyšší než norma, ale nižší než radioaktivita, která vyzařuje z trochu lepších ručních hodinek. Merkelová zprvu upřímně nechápala, proč ten povyk, a proč dokonce někdo žádá její demisi. Odtud zřejmě vede přímá linka k březnu 2011, kdy po tsunami, které poničilo jadernou elektrárnu Fukušima v Japonsku, kancléřka na vlastní pěst otočila v přístupu k jaderným elektrárnám a rozhodla se pro jejich postupné odpojování. Poslední německé reaktory jdou ze sítě za rok touto dobou a je to jeden z hlavních důvodů toho, proč dnes máme v Evropě stále dražší energie a proč ve střední Evropě roste riziko blackoutu.

O dramatické změně kurzu energetické politiky se Merkelová pořádně neporadila ani s patřičnými grémii ve vlastní straně, natož s vládami sousedních zemí. Od Lubomíra Zaorálka pochází postřeh, že českou vládu (seděl v nich s přestávkami od roku 2014) sice s německou vládou formálně spojovalo speciální partnerství, v Praze se nicméně o rozhodnutích, která na Českou republiku mají přímý dopad, stejně dozvídali až z novin. To se týká především migrační krize, další etapy v adaptaci Angely Merkelové na priority západoněmeckého mediálně-politického komplexu. Od září 2015 její kabinet tlačil v evropských institucích na tzv. uprchlické kvóty poté, co kancléřka neměla nervy udělat na hranicích to, co v uplynulých týdnech praktikovalo na své východní hranici Polsko. V říjnu 2015 následovala dosud jediná úspěšná vzpoura východního zázemí Německa, známého také jako Visegrádská čtyřka. Po vzpouře následovalo šest let démonizace visegrádských zemí, především Maďarska a Polska. Politizaci ústavního soudnictví v obou zemích kritizují z Německa, kde je přitom vliv politiky na jmenování soudců v kostce stejný nebo vyšší a kde ústavní soud řídí donedávna významný poslanec CDU Stephan Harbarth. Kancléřka té démonizaci pasivně přihlížela, v lepším případě.

Scholzova koalice se na rozdíl od vlád Angely Merkelové vyznačuje tím, že vlády Visegrádu kartáčuje přímo. Prý na uspokojivém vyřešení sporných bodů, které má Evropská komise s Varšavou a Budapeští, závisí i vyplácení peněz z pandemického fondu obnovy. Fakt je, že takto brutálně se kancléřka, jejíž dědeček byl mimochodem Polák a ke konci první světové války bojoval proti Německu v řadách polských legií, nikdy nechovala. Možná to od ní byla prostá slušnost, možná historický cit, nejspíš kombinace obojího. Ale směr byl už za ní stejný jako dnes – zastrašit politicky odlišné vlády v EU a silou prosazovat takové projekty, jako je uhlíková neutralita, bez ohledu na náklady a bez ohledu na stesky chudších členských zemí na východě Unie. Když teď Angela Merkelová odchází, je to, jako kdyby se na bitevním poli zvedla mlha. Bude lépe vidět.