„Baví mě znejišťovat,“ říká malířka Anna Neborová

Obrazy rozsypané do střepů

„Baví mě znejišťovat,“ říká malířka Anna Neborová
Obrazy rozsypané do střepů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Malířka a ilustrátorka knih pro děti Anna Neborová v posledních letech věnuje pozornost zdánlivě obyčejným předmětům, jako jsou misky v jejím ateliéru, dětské hračky nebo oblečení. Osobitým způsobem ale na plátně posouvá jejich význam. Obrazy, které do 1. září vystavovala v pražské Trafo Gallery, zachycují také české umělecké sklo 20. století nebo všední atributy ženskosti, jako jsou stuhy, korálky či spodní prádlo. „Ráda akcentuji křehkost a jemnost,“ vysvětluje uznávaná umělkyně se slabostí pro bleší trhy a zarostlé zahrady.

Vaše aktuální výstava Stíny protisvětla se týká tří cyklů z posledních deseti let. Jejich spojujícím prvkem je předmětnost, každodennost, všednost a také intimita. Kde se tato témata ve vaší tvorbě vzala?

V minulosti jsem se věnovala i jiným, více společenským tématům. V devadesátých letech mě zajímala třeba média. Ale postupem času jsem měla čím dál větší potřebu introspekce a začala jsem se vracet ke svým vlastním pocitům. V parku, kam chodím venčit psy, jsem pozorovala světlo a stín, pak i město kolem sebe, krajinu a nakonec jsem se obrátila ke své zahradě. Tak jsem se čím dál víc přibližovala do své intimní zóny, až jsem skončila u předmětů ze svého ateliéru, respektive u všeho možného, co mám doma. Jsou to předměty, které jsou mi důvěrně blízké. Ale i to, co léta známe, může nakonec vypadat úplně jinak a získat náhle nový obsah.

Cyklus Sbírka zobrazuje české sklo z druhé poloviny 20. století. Jaký máte ke sklu vztah?

Před deseti lety mě jeden kamarád požádal, jestli bych mu nepomohla vybudovat sbírku českého skla zaměřující se především na 50. až 70. léta minulého století. Najednou mi začalo rukama procházet větší množství skleněných objektů a bylo jen otázkou času, kdy je uchopím jako výtvarné téma. A tak vznikl cyklus Sbírka. Sklo i porcelán jsem vždycky intuitivně vyhledávala a taky sama sbírala. Fascinuje mě od dětství. Všichni jsme vyrůstali v jeho obklopení – jsme sklářská velmoc a téměř každá babička a tetička měla doma ve vitríně stylizované hutní nebo lisované sklo. Především si dobře pamatuji železnobrodské figurky rybek, ty jsou fantastické – abstraktní a stále moderní. Mám pocit, že sklo máme vtištěné do paměti podobně, jako si pamatujeme první ilustrace v knížkách.

Před pěti lety jste tyto obrazy vystavovala společně s designovým studiem Dechem, které se zaměřuje na umělecké sklo. Probíhala tato spolupráce jen v rovině společných výstav, nebo jste i společně tvořili?

Byl to kurátorský projekt Terezy Bruthansové, kde jsem prezentovala malby váz ze 60. a 70. let. Samotné tyto vázy byly v pražské Ville Pellé, v Mikulově a ještě v Lipníku nad Bečvou také vystavené. Studio Dechem na moje obrazy reagovalo kolekcí, v níž se inspirovalo jejich barevností a tahy štětcem. Bylo to zajímavé provázání vzájemných inspirací.

Zkusila jste si někdy sama vyrobit něco ze skla?

To bohužel ne, i když by mě to také lákalo.

Skleněné objekty nezobrazujete úplně realisticky. Jsou různě posunuté, pozadí se prolíná se zobrazovaným předmětem, barvu nanášíte v různě odstínovaných ploškách… Proč volíte tento přístup?

Sklo jako téma jsem považovala za velkou výzvu, ale dlouho jsem přemýšlela o tom, jak ho uchopit. Fascinuje mě hra světel způsobená jeho otáčením v různých úhlech, magická průsvitnost i škála barev, která vzniká překrýváním skleněných objektů. Začala jsem si předměty nejdřív fotit a z těch fotografií pak vycházela i následná malba. Už sama o sobě to byla hotová umělecká díla sklářských výtvarníků, takže mi nedávalo smysl přistupovat k nim v malbě realisticky. Přemýšlela jsem, kam je posunout dál, a výsledek vznikl náhodou. Když se podíváte na nekvalitní fotky, vzniká na nich jakési rozpixelování. Tento přesah se mi líbil a začala jsem s ním cíleně pracovat.

Jak?

V počítači si nejdřív připravím skicu a zkouším různé varianty – měním barvu pozadí, tu přidám proužek, tu něco oříznu… V kompozici jsou pro mě důležité i drobné detaily. Někomu by taková počítačová koláž sama o sobě mohla stačit jako výsledné dílo, mně ale ne. Potřebuju pracovat s materiálem, mít v ruce štětec, cítit vůni barev a dotýkat se plátna. Většinou si plátna i sama napínám.

To „rozpixelování“, jak říkáte, přetrvalo i v dalších cyklech. Vypadá to, jako byste si v něm našla svůj osobitý malířský výraz.

Baví mě znejišťovat fragmentací to, co je na obraze. Vedle samotných předmětů mě stejně tak zajímá celkový prostor. Balancuju na hraně mezi abstrakcí a předmětností a někdy se přechýlím víc právě do abstrakce. Až to vypadá, že se obraz rozsype do střepů.

Co vás na obyčejném předmětu zaujme natolik, že se ho rozhodnete namalovat?

Začala jsem si všímat předmětů, které mě obklopují a které jsou mi něčím blízké. Jsou to mé osobní věci z ateliéru a podle toho jsem cyklus pojmenovala Na dosah. Jejich zobrazením jsem zároveň chtěla vyjádřit plynutí času. Starý oprýskaný rám díky stabilitě dřeva vypráví o jeho délce a důstojnosti, jeho prchavost a pomíjivost naopak reprezentuje letní kytice, která zvadne a opadá. Květiny pro mě mají hluboký význam, často je mám spojené s různými osobními situacemi. Podobně intimní je i oblečení, které jsem zakomponovala do svého posledního cyklu. Když ho sundáte a visí na ramínku, zůstává na látce váš otisk. Je to takový imaginární autoportrét. Neživá věc si najednou žije vlastním životem a přestáváte ji poznávat. Díky tomuto znejistění jsem cyklus pojmenovala Blízké přízraky.

Kytice, spodní prádlo, korálky, stuhy, polštářky… To jsou vyloženě ženská témata. Je v tom úmysl?

Zamýšlela jsem se nad tím, co dělá ženu ženou. Šla jsem naschvál proti tendencím prezentujícím ženu jako silnou bytost, která dokáže všechno, od řízení velké firmy po pilotování letadla. Je sice fakt, že ženy můžou dělat cokoli, ale já ráda akcentuju křehkost a jemnost. Proto jsem chtěla ukázat tyto obyčejné předměty v jejich monumentalitě.

Nahrává tomu i zvolená barevnost? Jemné pastelové barvy se často rozpíjejí v nejasných konturách jako akvarel, vedle nich ale tu a tam křičí sytě červená.

Mám ráda kontrasty. Akcenty červené používám jakožto nositele emocí a vášně. Například červené skvrny v miskách. Mnohým lidem evokují nejrůznější jídlo, ale jsou to misky s terpentýnem z mého ateliéru, do kterých si namáčím štětce s barvou. Koukám na ně svrchu tak, jak je mám na stole, a sleduju, jak se v nich barva rozpíjí. Jejich obsah může připomínat jahody s mlékem, ale třeba taky kapky krve. Mám ráda, když je na obrazech nejednoznačnost.

Umělec Jiří Kovanda v jednom z vašich obrazů, který jste nazvala Pes, viděl židli. Je pro vás důležité, aby divák poznal, co na obraze skutečně je?

Jde mi primárně o to, aby měl obraz estetickou kvalitu – to znamená barvu, světlo, kompozici… Konkrétní téma obrazu je přidanou hodnotou. Může být nositelem emoce, ale není nutné, aby ho divák rozpoznal. Když bude vnímat obraz jen abstraktně, nemám s tím problém. Přidávám ale hodně lapidární názvy děl, aby si ten, kdo chce, mohl v obraze to téma najít. Konkrétně Pes je původně porcelánová soška. Baví mě archetypálnost hraček a není pro mě důležité, jestli jde o pejska, kočičku, nebo koníka. Moment znejistění reality si pamatuju už od dětství: když projedete kolem zrcadla, pokoj se v něm tak nějak rozvlní, realita se znejistí. Vypadá to jako průhled do jiného prostoru. O to se možná trošku snažím, ukázat pohled za všednost, která nás obklopuje, a posunout ji do trochu jiné dimenze.

Na jednom z obrazů na výstavě je zpodobněn jen prázdný rám. I ten souvisí s průhledem do jiného prostoru?

Ten se mi tam nějak vloudil v rámci věcí, které mám na dosah. Dvacet let se mi v ateliéru opíral o zeď někde za skříní. Baví mě zachycovat i zmatek, který mi v ateliéru vzniká. Jsou jím inspirované i některé moje abstraktnější obrazy.

Tendence obracet se k tomu nejbližšímu, co nás obklopuje, se dá v poslední době najít i v dílech dalších umělců. Například v MUD Benešov právě probíhá výstava nazvaná Všednost, věnovaná předmětům denní potřeby. Může to být důsledkem toho, že jsme v uplynulém roce a půl byli nuceni trávit víc času v intimitě domácího prostředí?

Byla bych ráda, kdyby to tak bylo. Současné umění v poslední době hodně akcentuje složité společenské problémy, jako jsou různé sociální aspekty nebo ekologie. Skoro to vypadá, jako kdyby umělci měli potřebu odložit štětce a věnovat se aktivismu. Mám pocit, že je umění v poslední době hodně úzce názorově vymezené. Já mám naopak ráda pluralitu. Aktivismus je v pořádku, ale umění by mělo být schopné nabídnout široké spektrum pohledů, včetně těch, které zobrazují osobní reflexi světa umělců.

Neměla jste i vy za posledních deset let potřebu odskočit si od intimních témat nějak jinam?

Momentálně ne, pořád mám pocit, že v tomto směru objevuju nová témata. Mám v hlavě několik obrazů, které bych ještě chtěla namalovat, a neustále mě napadají další. Pořád mi to přijde jako nesklizené pole, nemám tuto etapu ještě zdaleka uzavřenou. Vždy se můžu ještě víc obracet k abstraktnějšímu vyjadřování.

Dřív jste se ale hodně zabývala i realistickou, až skoro hyperrealistickou malbou. Byla tam inspirace fotografií?

Ano, fotografie byla pro moje realistické obrazy vždy zdrojem inspirace. Můj otec byl fotograf a vrazil mi do ruky foťák, když mi bylo šest let. Ačkoli fotím průběžně celý život, nikdy jsem se nenaučila fotografovat dostatečně kvalitně, nebo dokonce profesionálně – tady platí, že kovářova kobyla chodí bosa.

Vedli vás rodiče k umění už od dětství?

Kreslila jsem odjakživa a řekla bych, že jsem k tomu dospěla přirozeně tak nějak sama. Už na základní škole mě to bavilo, a i když jsem pak nešla přímou cestou na střední výtvarnou nebo uměleckoprůmyslovou školu, později to byla vedle jazyků moje první volba.

Prvních skupinových výstav jste se účastnila na začátku devadesátých let, když jste ještě studovala na AVU. Vzpomenete si na tu první samostatnou?

Na to se nezapomíná, byla v roce 1997 v galerii Behémót a jmenovala se Oskar a ti druzí. Měla jsem tam také předmětné věci, trochu inspirované mou tehdejší zálibou ve filmu. Byli tam například sloni pochodující prázdnou modrou krajinou nebo obraz mého psa, růže… Samé barevné a emotivní věci. Devadesátá léta byla po mnoha stránkách úžasná doba plná zdánlivě nekonečných možností.

Na aktuální výstavě Fenomeander v Centru současného umění DOX, která mapuje tvorbu ilustrátorů spolupracujících s nakladatelstvím Meander v posledních 25 letech, jste zastoupena titulním obrazem z cyklu Černá zahrada. Jak vznikal?

Mám zahradu u chalupy v jižních Čechách, kde trávím hodně času. V rostlinách se poměrně vyznám a zahrady někdy pomáhám i navrhovat včetně skladby rostlin, tvarů záhonů nebo dlažby. Přistupuju k zahradě jako k obrazu. Někomu může připadat, že tam toho cpu moc, ale já mám ráda, když rostliny bují a je v nich trochu chaos. Téma vlastní zahrady jsem zpracovávala technikou kombinace malby a koláže, stříkala jsem fixírkou olejové barvy přes šablony i konkrétní rostliny.

Za ilustrace ke knize Červený panáček jste získala ocenění v soutěžích Nejkrásnější dětské knihy, Zlatá stuha ilustrátorů nebo Bílá vrána. Jak jste se dostala k ilustrování dětských knih?

Moje maminka nastoupila jako redaktorka do nakladatelství Brio, kde se dělal konkurz na Červeného panáčka od Jany Pohankové. Napadlo mě, že to taky zkusím. Byl to německo-francouzsko-český koprodukční projekt a mě si prý vyžádali Němci, kteří z něj nakonec paradoxně vypadli. Tak jsem se dostala k profesionální ilustraci. Pro Brio jsem ještě dělala autorskou knížku Oskar a Mimi, inspirovanou mým psem. Pak jsem pro Meander ilustrovala knížku veselých básniček Kam až smí smích od Radka Malého a během lockdownu jsem se k dětské ilustraci po delší době vrátila v leporelu Počítání oveček. Zvolila jsem opět metodu koláže. Našla jsem doma krabici s krajkami po babičkách, takový rodinný poklad. Ty krajky jsem naskenovala a použila jako těla oveček.

Ilustrovala jste také slabikář pro nakladatelství Fraus. Zůstaly i v dnešních učebnicích pro prvňáčky věty jako Ema mele maso a Máma má mísu, podle kterých se dřív učily číst celé generace?

Dnes už jsou učebnice jiné, náročnější. Dřív existoval jen jediný slabikář, dnes jich je mnoho a každá škola si může vybrat, podle kterého bude učit. Brala jsem to jako výzvu, jaká se neodmítá. Vzpomněla jsem si na větu Ferdinanda Havlíka z filmu Slavnosti sněženek: „Já jsem ilustroval slabikář, já jsem umělec.“ (Smích.) Přišlo mi důležité vyrobit krásnou knížku, protože děti jsou prvními knížkami ovlivněné na celý život. Přistupovala jsem k tomu trochu idealisticky a byla jsem překvapena, kolik kompromisů musí člověk při této práci dělat. Tým didaktiků, který slabikář vytvářel, měl velké oči a chtěl tam vměstnat co nejvíc cvičení. Já naopak musela bojovat o prostor pro výtvarno.

Bylo pro vás těžké vžít se do dětského světa, když sama děti nemáte?

Rok předtím, než jsem se dostala na Akademii, jsem pracovala v družině a tam jsem zjistila, že mi to s dětmi funguje. Dětský svět mě baví, i když nejsem zrovna takový ten animátor, který by dětem neustále hledal zábavu a bláznil s nimi. Přistupuju k nim trochu jako k dospělým, i tak se s nimi dá najít společná řeč.

Necháváte se inspirovat tvorbou jiných umělců?

Mám ráda širokou paletu umělců od Rothka po Hoppera. Na Instagramu sleduju spoustu současných kolegů jak od nás, tak ze zahraničí, abstrakci i figurální věci. Za poslední dobu jsem moc výstav nestihla, ale objevná pro mě byla třeba výstava Olgy Karlíkové Naslouchání, ta loni na podzim proběhla v Sovových mlýnech. Překvapila mě ucelenost jejího díla, které jsem do té doby vlastně moc neznala.

Nosíte teď v hlavě nějaké nové náměty na obrazy?

Motivů a tvarů, které bych chtěla zpracovat, je spousta. Nechávám si je postupně uležet a promýšlím je. Chci malovat ještě další polštáře nebo šátky a možná taky dřevěné koníky. Už mám doma na skříni tři. Jako malá jsem žádného neměla, asi proto se mi teď tak líbí. Mám ráda bleší trhy, chodím tam pro sklo a porcelán. Prvního koníka jsem objevila právě tam. Stál polorozpadlý někde dole na zemi. Ta estetika ošumělosti na mě emotivně zapůsobila a musela jsem ho mít. Usmlouvala jsem ho asi na sto padesát korun. I když z něj opadával lak, pyšně jsem si ho vezla metrem domů.

Klára Čikarová