Ve věku šestadevadesáti let zemřel nejvýznamnější americký architekt posledního půlstoletí. Frank Gehry se nebál velkých gest, v osobním ani profesním životě. Jeho dílo je doslova ztělesněním toho, co nazýváme ikonickou architekturou – v dobrém i špatném. Své návrhy komponoval jako umělec pracující v první řadě s emocemi lidí, a to tak dobře, že se stal doslova globální celebritou, kterých je v oboru jako šafránu.

Prostředník 

Vysloužil si i roli v jednom z dílů seriálu The Simpsons. „Franku Gehry, jsi génius!“ zvolá tam sám k sobě poté, co nejprve impulzivně zmačká list papíru a odhodí ho na chodník, aby se k němu za okamžik rozběhl a použil ho jako model budoucí stavby. Gehry postavu sám nadaboval, posléze ale rozhodnutí litoval. Humorná scéna se totiž stala karikaturou jeho tvůrčího procesu i zduřeného ega a propůjčený hlas jí dal určitou autenticitu. Faktem však je, že stavby Franka Gehryho dráždily a stále dráždí, stejně jako jeho impulzivní vystupování – před deseti lety při tiskové konferenci ukázal prostředníček novináři jako odpověď na otázku, zda je jeho architektura založená primárně na spektáklu, a následně prohlásil, že osmadevadesát procent veškeré soudobé architektury je „pure shit“.

Emoce zkrátka neodmyslitelně patří ke Gehryho profesnímu i osobnímu životu a pro jeho dílo jsou ještě důležitější než v případě dalších autorů, s nimiž bývá srovnáván a kterým do jisté míry otevřel dveře, ať už jde o Zahu Hadid, Daniela Libeskinda, nebo rakouský ateliér Coop Himmelb(l)au. Všichni vycházeli z dekonstruktivismu, postmoderního stylu osmdesátých let odmítajícího tradiční komponování staveb, který si pohrával s tvary, kompozicemi i materiály s cílem vytvářet stavby se silným estetickým napětím. Zatímco se architekti snaží své dílo založit na více či méně složitých konceptech, Gehry se neostýchal přiznat, že emoce a intuice jsou zásadními složkami jeho tvorby.

Vysvětlení může poskytnout i to, jak se k architektuře dostal. Coby potomek chudé rodiny polských Židů v Kanadě neměl profesní směřování tak jasně narýsované jako mnozí jeho kolegové. „Byl jsem řidičem kamionu v Los Angeles, chodil na City College a zkusil si práci rozhlasového hlasatele, v čemž jsem nebyl moc dobrý. Zkusil jsem i chemické inženýrství, ani to mi ale moc nešlo a navíc mě to nebavilo. A pak jsem začal v hlavě promýšlet, co mám vlastně rád, co mě kdy dokázalo nadchnout,“ vzpomínal Gehry pro organizaci Academy of Achievement s tím, že myšlenkové mapy ho nakonec dovedly k umění a živým vzpomínkám na návštěvy muzeí a koncertů.

Roztančená hvězda

Pritzkerovu cenu, architektonickou Nobelovku za přínos oboru, získal Frank Gehry už roku 1989, tedy ještě předtím, než navrhl své nejznámější stavby. Především Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau z roku 1997, které se stalo tak úspěšným, že dalo vzniknout pojmu Bilbao efekt, který označuje situaci, kdy jeden významný stavební záměr promění následným zájmem a přívalem dalších investic v jeho okolí celou větší lokalitu. Dále je třeba zmínit koncertní halu Walta Disneyho v Los Angeles nebo Muzeum popkultury v Seattlu, oboje ze začátku nultých let. Tehdy se z Gehryho stala v jistém smyslu také popkulturní hvězda, jejíž jméno rezonuje napříč kontinenty a každý jeho projekt vzbuzuje obrovskou pozornost – nejen veřejnosti, ale i investorů, kterým se jeho značka dobře hodí do krámu.

Důležité místo v tvorbě Franka Gehryho dodnes zastává také pražský Tančící dům, který vytvořil společně s architektem Vladem Milunićem. Díky tomu máme možnost se na vlastní kůži přesvědčit o tom, že Gehryho tvorba není o jen prázdných spektakulárních gestech, ale jednalo se o velmi vnímavého autora s mimořádným citem pro architektonické kompozice i detaily. Do fasády obtiskl motivy z okolních historických domů i odkazu českého baroka a vlnící se Vltavy. Tančící dům také ukazuje, že Gehryho dílo má v určitém smyslu blíže k sochařství než k architektuře, kdy forma prakticky vždy převáží funkci. Je přece jen neuvěřitelné, že se mu podařilo z hotelové a kancelářské budovy v rámci bloku domů udělat moderní ikonu celého města, kolem které se v roztodivných pózách fotí turisté i třicet let po jejím dokončení.