Schválně, milé děti, kdo by – bez googlování – odpověděl na otázku, kde se narodil svatý Václav? Lze pochopit, že taková otázka většinu z vás netrápí, nejspíš ani nezajímá, ale přece jenom: národní světec a patron by nějaké rodiště mít měl, ideálně na nějakém významném místě – a vy byste ho měli znát. Myslíte si, že je to Praha? Vyšehrad nebo – to by možná tipovali ti trochu zasvěcenější: Levý Hradec, nebo snad Budeč? Samá voda! Jako rodiště vévody české země se tedy hlásí kdo? Stochov! Takové nenápadné městečko západně od Kladna, kousek před Novým Strašecím, na dohled od Tuchlovické haldy, přes trať do Lán, kam jezdili na zámek pánové a soudruzi prezidentové. Tak tam, ve Stochově. Před takovými sto padesáti lety by to asi věděl každý Čech…

Pochopitelně, to rodiště je pouze hypotetické, na vratkých základech mýtu a lidové pověsti stojící, Kosmas a další středověcí autoři o něm mlčí, až Václav Hájek z Libočan ho fixuje písemně – a ani on to netvrdí s jistotou. Jen že tam na táhlém kopci roku 870 kníže Neklan postavil hradiště, které si potom vybrala matka Václavova Drahomíra, aby v něm syna porodila: vlastně ani není jisté, kdy to mělo být, Hájek píše 903, historický úzus je nyní rok 907. Pozůstatkem tohoto v šeru mytologickém ponořeného úkonu by měl být dub prastarý, jenž tam dodnes odolává poryvům živlů, hromům, bleskům, vandalům a stromovým škůdcům. Měla ho z radosti nad narozením vnuka zasadit babička Václavova Ludmila, otázka je, stalo-li se to po dohodě se snachou Drahomírou, s níž neměla, jak známo, vztahy nijak idylické, ale třeba to bylo takové pěkné gesto. Podle dendrologů je však strom mladší, má takových šest set nebo sedm set let. Není také nikde řečeno, že strom musel být zasazen nutně na místě narození. Ale to není v mýtu důležité. Někde se světec narodit musel, tak proč ne tam. Lidová etymologie podpořila teorii o Václavově rodišti dost chatrným výkladem, že jméno Stochov znamená „sto chův“, jež měly se o knížátko starat. Strom měl se mít k světu, záhy se již zelenal a jeho haluze byly zdobeny oněmi chůvami plenkami malého Václava čili Vašíka, předpokládejme, že vypranými, takže z dálky bylo vidět, že dědici této země se dobře daří a vše probíhá tak, jak má.

Vrcholným obdobím uctívání stochovského rodiště bylo baroko, kdy se (pravděpodobně) podle návrhu Kiliána Ingnáce Dientzenhofera přestavěl malý kostelík, samozřejmě zasvěcený Václavovi, do pěkné podoby, a pak konec století devatenáctého, kdy byl vlastenecky cítící lid ještě dost zbožný, aby na takové věci dbal a aby ho to zajímalo. Tehdy, roku 1887, před dubem odhalili sochu Václava ve vzorové podobě. U ní se pak scházel lid s prapory a praporci, a když vznikla republika, tak i pan prezident Masaryk se tu občas při projížďkách koňmo zastavil, neboť to měl z Lán jen přes kopec. Dítka ho zdravila, on jim kynul, s hospodáři vlídně promluvil, na Václava mrkl, knír si promnul.

Já jsem se tu zastavil také, nikoli na koni, nýbrž na elkole při svých výzkumných výpravách po kladenském okolí. Zastavoval jsem se tu opakovaně, jako by Stochov byl opravdu takovým výchozím bodem i cílem putování po té postindustriální předprsni Prahy, jíž Kladensko je, nebo se aspoň tak může jevit. A vždy jsem dojel k té mytické dřevině, tomu dubu s mohutným vykotlaným tělem, ze kterého trčí pahýly sukovitých větví jako pařáty stařen a babic, možná těch Václavových chův. Byl jsem tam v březnu, kdy byly větve ještě holé, pak v dubnu, když už rašily, potřetí v půlce června, kdy haluze byly zelené a vrhaly chladivý stín. Socha Václavova stála pořád ve stejné vzpřímené poloze, kopí, štít s orlicí, knížecí čapka na hlavě. Narezlá cedule sdělovala, že dub zasadila svatá Ludmila z radosti nad narozením vnuka roku 903, což už nemá smysl opravovat. Za dubem se otvíral skromný pohled do krajiny směrem na ves Kačice a dál k severu, odkud za Neklana mohli Čechové čekat útok nepřátelských Lučanů. Kolem stály běžné a nijak pěkné venkovské domy. Strom vypadal, jako by byl vmáčknutý někomu do dvora, ze kterého co chvíli vyjede traktor. České duchovní dějiny, které kdysi byly bez svatého Václava nemyslitelné, tady zůstaly v torzu zpuchřelého a zapomenutého prastromu. Kmen byl celý vydlabaný a jakoby vyhnilý, ale z jeho stařeckého trupu přece jen rašily urputné ratolesti, u nichž však nebylo jisté, jestli jsou nějakou nadějí na nový rozkvět, nebo posledním záchvěvem před úplným zánikem. Spíš to druhé…

Postál jsem tedy před stromem v meditaci nad dějinami, zíraje střídavě na sochu a na ty haluze. Pak jsem obrátil svůj bicykl a zamířil do nového Stochova, jenž už se také stal vlastně trochu starým. Stochov totiž těžko mohl uniknout osudu kraje, jejž po dvě stě let určovalo uhlí. Nebo vlastně mohl, protože původně se na začátku padesátých let uvažovalo o tom, že hornické sídliště se postaví u Lán, snad aby se potlačil masarykovský odkaz a legenda, jež tu navzdory komunistickému nátěru stále žila. Ale snad že se i novým dělnickým prezidentům zalíbilo jezdit na zámek, volba padla na blízký Stochov. Stavět se začalo v roce 1951 a pokračovalo se přes celé padesáté roky až do let sedmdesátých, kdy se skončilo na velkorysém náměstí Míru s novým městským úřadem, tedy národním výborem. Zemědělský a svatováclavský Stochov se stal domovem a noclehárnou pro zaměstnance Dolu Nosek, jak se od roku 1946 jmenoval důl, který měl dřív jméno po bankéři Preissovi, ovšem decentně Jaroslav. Ten umřel v dubnu 1946, dva dny po propuštění z kriminálu, když mu chtěli přišít kolaboraci, načež důl věnovali komunistickému ministrovi vnitra, ale tady se nežinýrovali, nepojmenovali ho Václav, ale dostal ho celý Nosek, který byl aspoň z Tuchlovic, z čehož tam měli jistě radost. Po roce 1990 důl pučistovi Noskovi vzali (umřel v roce 1955) a pojmenovali Tuchlovice, přičemž se pod tímto jménem v roce 2002 posledním vytěženým vozíkem čili huntem zavřel. Zbyla po něm ta halda, pomníček dvaceti udušeným horníkům při neštěstí v září 1960 a hornické sídliště ve Stochově, kde bydlelo v době největší slávy sedm tisíc obyvatel, většinou hornických rodin. Bylo to sídliště lepšího typu, domy ve stylu sorely nezdegenerovaly v paneláky, ještě teď je tam patrná jakási snaha o urbanismus a nějakou kvalitu žití a bydlení, jež bohužel upadla až v naší době, kdy byly domy kompletně zabaleny do zateplovacích škatulí a natřeny divokými barvami, jak se to líbí naší době, obecnému vkusu a já nevím komu ještě.

To centrální náměstí mohlo být svým způsobem… krásné. Tvoří ho bloky budov se sloupovým podloubím, jež budí dojem, že by to mohlo být míněno jako lázeňská kolonáda. Uprostřed je vodotrysk, jehož šplouchání šelestivě znělo tichým nedělním odpolednem. V čele je kostka oné radnice, která byla rovněž proměněna v díl stavebnice. Na průčelí zůstal zachován pozoruhodný reliéf s motivy zvěrokruhu: člověk by očekával nějaké hornické úderníky, ale je tam zvířetník, snad jako polotajné znamení, že čas všechno rozhodne a osudu nikdo neujde. Pravděpodobně tam byly obchody, mezi nimi mléčný bar, jenž nabízel sortiment, jímž se stát snažil substituovat hornický alkoholismus: o výplatách se raději na tři dny úředně zavíraly hospody, ale kefírem se to asi nevyřešilo. Teď je v rohu jeden smutný bar, nikoli už mléčný, do nějž jsem vstoupil a objednal si malé pivo. Servírka s radikálním piercingem ve tváři mi ho načepovala, já se s ní dal do řeči a dověděl se, že tam před osmadvaceti lety nastoupila na brigádu, každý měsíc chtěla odejít, ale vždycky nakonec zůstala. Asi vás tady něco drží, řekl jsem, ona řekla: To určitě, leda tak moje blbost. Já pak řekl, že mi Stochov připomíná lázeňské městečko, ona se udiveně na mě podívala a řekla, jestli to teda nechci vzít za ni. Řekl jsem, že si to nechám projít hlavou, a šel si to malé pivo vypít ven. Byl přede mnou výstup na haldu u Tuchlovic.