Sezona britpopu pokračuje: Suede s novinkou Antidepressants obsadili druhé místo v oficiálním britském albovém žebříčku. Ustoupili pouze Sabrině Carpenter, přesto jde o výrazný úspěch skutečné hudby oproti prefabrikovanému popu.

V devadesátých letech byl britský hudební tisk posedlý vytvářením nových scén. Mezi lety 1988 a 1991 se objevily proudy, které změnily celou kulturu – acid house, rave či Madchester – a přicházely tak rychle, že působily, jako by se valily jeden přes druhý. Novináři však toužili po stále nových senzacích. Spojovali proto kapely podle společného vydavatelství, účesu nebo třeba jen rytmu bicích. Tehdejší šéfredaktor Melody Maker Steve Sutherland umístil v roce 1992 Suede na titulní stránku s nápisem „Nejlepší nová kapela v Británii“. A to přesto, že dosud nevydali jedinou desku. Ve svém článku napsal: „Suede jsou tou nejodvážnější, androgynní, tajemnou, svůdnou, ironickou, absurdní, perverzní, okouzlující, zábavnou, upřímnou, namyšlenou, melodramatickou a nejvíc strhující kapelou, do jaké jste se kdy mohli zamilovat.“

V té době pronesl Brett Anderson v časopisu Lime Lizard památný výrok: „Vnímám se jako bisexuální muž, který nikdy neměl homosexuální zkušenost.“ Silná věta, i když ji nemyslel doslova – chtěl tím vyjádřit, že při skládání přijímá různé role a hledá způsoby, jak se oprostit od čistě maskulinního pohledu. Chlapec s dívčími rysy byl pro pubertální fanoušky neodolatelný, zvlášť pro ty, kteří sami nikam nezapadali. Bylo v tom kouzlo odmítnutí nudné maskulinity, pocit, že jste příliš zvláštní nebo příliš ambiciózní pro místo, odkud pocházíte. Suede nabízeli svým posluchačům možnost snít. V té době je poslouchal i dospívající Kele Okereke – homosexuální chlapec černé pleti, který si myslel, že lidé jako on přece nemohou hrát v rockové kapele. Později založil jednu z nejlepších britských kapel začátku nového tisíciletí, Bloc Party.

„Chci dosáhnout okamžiku naprosté dokonalosti. Můžete nahrát desku a stát se nesmrtelnými… obětuji hudbě každý kousek svého osobního života,“ řekl v devadesátých letech Anderson. Suede se to skutečně podařilo (jejich první tři alba jsou téměř bezchybná), ale právě to je nakonec zničilo. V roce 2001 se po dvou průměrných deskách na téměř deset let odmlčeli. Vydání Antidepressants, celkově desátého alba a pátého od návratu v roce 2010, představuje pozoruhodný okamžik v době, kdy kapely jejich generace vnímají novou tvorbu spíše jako nutnou povinnost k udržení příjmů z koncertů. Suede, kteří kdysi působili spíše jako „Bowie pro chudé“, dnes vzývají postpunkové legendy jako Magazine, PiL, Siouxsie and the Banshees, Echo & the Bunnymen či Killing Joke.

Přiznejme si, že hudebně nová deska Suede nedosahuje úrovně letošní nahrávky Pulp (kteří spolu s Blur tehdy tvořili svatou trojici „intelektuálního“ britpopu). Ani v rámci jejich vlastní diskografie nepřináší mnoho nových nápadů – ale lze to Suede po tolika letech vyčítat? (Mnohem mladší kapely, například Shame, postpunkoví miláčci současného britského tisku, znějí už na třetí desce ještě vyčpěleji.) Přímočaré hitovky ve stylu Bloodsports (2013) ani experimentální hry s formou po vzoru Scotta Walkera, jaké nabídla The Blue Hour (2018), tu nenajdete. Proč tedy noví Suede přesto stojí za pozornost?

Obal Antidepressants zachycuje Andersona v siluetě mezi dvěma zvířecími mršinami – pocta slavnému snímku Francise Bacona pro magazín Vogue z roku 1962. „Je to deska o smrtelnosti a křehkosti života. Řítím se do šedesátky a je to děsivé i osvobozující. Už mi nezbývá moc času,“ říká Anderson. Místo někdejší bezstarostné drogové apatie dnes v nových písních Suede vládne nervozita, paranoia a úzkost. Nejde o dojaté vzpomínání na to, jak skvělé to bývalo kdysi, ale o neúprosnou realitu přítomnosti. Není to zdaleka jejich nejlepší deska, patří však k těm nejodvážnějším. A nebát se vlastních chyb je někdy víc než dosáhnout dokonalosti. It’s broken music and it’s broken people who will save the world.

Suede – Antidepressants, BMG, 39 min., vyšlo 5. září 2025