Kolony aut, krok sun krok, bo silničáři tak, jak každý rok, su překvapení velice, že sníh zasypal jim silnice.

Nohavicova písnička z roku 2006 je aktuální i letos. Nohavica sám se mezitím dostal na pomyslný index kvůli svým techtlím s Putinem (na mechtle snad nedošlo), ale na základním principu se nic nezměnilo. D1 stále vede přes Vysočinu, v zimním období stále občas přes noc nasněží – a následující ráno se na nejpostiženějších úsecích dálnic nehne ani kolo.

Proč? Protože se s tím takzvaně nic nedělá, kdežto v jiných sektorech ano. Železnice, na kterou Jarek Nohavica rovněž ve svém textu vzpomíná („Pendolino stoji kdesi u Polomi, zamrzly mu všecky CD-ROMy“) si od té doby výrazně zlepšila své sněhové skóre, a to postupnou instalací vyhřívaných výhybek na důležitých tratích. Silnice takto plošně vyhřívat nelze, ale to neznamená nutně rezignovat na celou situaci. Například by bylo možno při nepříznivé předpovědi počasí dočasně – včas! – zakázat provoz kamionů, na které si silničáři nejvíce stěžují. Proměnné značky existují, rádio existuje, dopravní policie k pokutování těch, kdo by zákaz nedodrželi, také existuje. Asi by to chtělo nějakou přípravu, například rozšíření kapacity odpočívek, proti němuž občas občané přilehlých obcí zvedají odpor a příslušné jednání se pak táhne. (Od roku 2006 bylo samozřejmě na takové akce času dost.)

Jenže to by chtělo změnu mentality, a to počínaje samotnými politiky, kteří rozhodují o zákonném rámci, v němž se odehrává silniční provoz. Příslušní ředitelé a náměstci by měli být osobně motivováni k tomu, aby takové problémy minimalizovali (ve světě managementu se tomu říká KPI), a měli by dostat k dispozici nástroje, které jim pomohou.

Pak bychom se možná dočkali stavu, kdy deset centimetrů sněhu nerozvrátí celou republiku. Motoristé, co na to říkáte?