A co mladí? Mají koho volit? Klasická otázka, která se před každými volbami pravidelně vrací. Tentokrát na ni hledali odpověď Jan Špaček, Marek Prchal, Jan Komínek, Tereza Povolná a Dominik Stein – v debatě o tom, jak oslovit mladé voliče, zda jim dát volební právo už od šestnácti let, ale také o roli influencerů a dezinformací.

Stáhnout MP3

Europoslanec Tomáš Zdechovský říká, že je načase seriózně se bavit o tom, zda by občané neměli mít možnost volit už od šestnácti let. Souhlasíte s tím, aby se věková hranice snížila?

Prchal: Překvapuje mě to… Ne, vlastně nepřekvapuje. Podle mě pan Zdechovský opět nemá pravdu. Myslím si, že na to vůbec nemáme připravenou proceduru. Vždyť nemáme ani pořádný systém, který by lidem umožňoval bez problémů volit mimo místo trvalého bydliště. Existuje voličský průkaz, v podstatě sto let starý nástroj, ale chybí moderní volební procedura, která by umožnila lidem účastnit se voleb volněji. Přitom dnes máme propracované mechanismy téměř na všechno – přes aplikaci si objednáme jídlo i auto, na jeden klik se můžeme seznámit s někým novým. Ale možnost volit na dálku chybí. O tom se sice vede velká diskuse, ale vždycky záleží na tom, která strana v tom vidí svou výhodu. Ta pak prosazuje změny – například hlasování přes biometriku, což je ještě dál než estonský model, kde se volí přes hardwarové ID zařízení. Dokud nic podobného nemáme, je těžké vysvětlovat mladým lidem, kterým třeba ještě není třicet, nemají vlastní nemovitost, a tedy ani pevnější vazbu k místu, kde žijí, že by měli jít volit. Na první pohled to pro ně může být dobrý nápad a řeknou si: Ano, určitě půjdu. Jenže pak narazí na tu složitou proceduru a často by museli cestovat zpátky do místa svého trvalého bydliště.

Špaček: Teď jsem se několik dní vztekal kvůli tomu, že jsem si nemohl vyřídit voličský průkaz. Už jsem skoro proklínal Ivana Bartoše a chtěl jsem mu volat, ať mi to nějak zařídí. Dneska ráno se mi to konečně povedlo, ale ten proces je opravdu děsivý. Když si objednávám taxíka, je to raz dva. Když si vyřizuji voličský průkaz, je to raz, dva, tři… deset. Takže s tím velice souhlasím. A pokud mi to ještě přijde poštou, tak opravdu nevím, kde jsme. Já ani nemám schránku, takže je to úplně absurdní.

Řídit stát jako taxislužbu?

Špaček: No, klidně, proč ne. Asi ne jako Uber, protože tam jsou zahraniční řidiči a to by nebylo populární. Ale třeba v Liftagu většinou řídí Češi, takže to by u lidí možná prošlo.

Je to tedy souboj generací, jak naznačuje pan Zdechovský? Už v 70. letech o tom psal univerzitní profesor Douglas J. Stewart, v roce 1970 v The New Republic publikoval esej Disfranchise the Old, kde bojoval za to, aby lidé se vstupem do důchodového věku přišli o volební právo.

Špaček: Tak bakalář Jan Špaček říká, že to bychom rovnou mohli navrhnout snížit důchody. Počkat, to už se vlastně stalo. Větší rozbušku si ani nedokážu představit. Logické argumenty pro to samozřejmě existují, ale politologové si podobné debaty rádi užívají. Rozpitvávají to, pomlaskávají si nad tím v knihovně, ale vědí, že to nikoho nezajímá. Samozřejmě, smysl to má ze spousty důvodů: starší lidé mají na rozdíl od mladších menší podíl na budoucnosti, jejich kognitivní schopnosti se mění atd. Ale to je, pane vědče, kterého jste citoval, opravdu silné téma.

Povolná: Nejde někomu sebrat volební právo, na tom se asi shodneme. Když jste tady mluvil o procedurách – neumím si představit, že byste někomu po dosažení určitého věku oznámili, že už nesmí přijít k volbám. To můžete napsat na krabici lega, že je „do 99 let“, ale u voleb? To si představit neumím, navíc je to protiústavní. Pokud bych něco omezovala, tak ne podle věku, ale třeba podle příjmu – i takové nápady tu už byly, že by volil jen ten, kdo platí daně. Moje „oblíbené“ jsou i návrhy na IQ testy ve volební místnosti. To je krásný, utopický nápad – výsledky bych si ráda prohlédla –, ale samozřejmě to není možné. Já bych naopak byla pro, aby se mohlo volit už od šestnácti let.

Posledních dvacet let se tu neustále opakuje, že mladé politika nezajímá…

Prchal: Myslím si, že mladé lidi politika zajímá. Problém je spíš v té koncovce, v proceduře. Musím přijít na určité místo, v určitý čas, vhodit bílý lístek do bedny… a co je okamžitá gratifikace? Nic. Pustím si volební studio, kde někdo, koho ani neznám, mluví řečí, které mladí nerozumějí. Ale jinak se zajímají – ta videa mají spoustu zhlédnutí, už roky. Někteří jsou v tom šikovnější, jiní méně, ale politika je pro ně jedno z témat, o tom jsem přesvědčen. Jenže účast ve volbách zůstane slabá, pokud se nezlepší samotná procedura. A protože je tady debata celkem uvolněná, dovolím si dát do pléna myšlenku: Co kdybych mohl volit přes mobilní aplikaci po ověření biometrikou? To mi přece stačí k bankovní transakci i ke komunikaci se státem – Bank ID (bankovní identita, forma ověřeného digitálního potvrzení totožnosti při komunikaci občana se státem – pozn. red.) mi umožňuje spoustu věcí. Proč by mi nemohlo umožnit i volbu? A líbí se mi třeba i představa, že odvolím, a pak potkám někoho, kdo mě přesvědčí dobrým argumentem. Řeknu si: Ježišmarjá, máš pravdu, změním to. A tu volbu bych mohl v aplikaci změnit, třeba i víckrát. To by podle mě mohlo zájem o samotné hlasování výrazně zvýšit.

Cílí dnes politické strany dobře na mladé lidi, nebo je pro ně lepší se tomu spíš vyhýbat? Protože mně úplně nepřijde, že by některá kampaň byla na mladé skutečně zaměřená – pokud tedy nepočítáme snahu používat jejich slovník, což většinou působí spíš trapně. Pane Prchale, třeba v případě hnutí ANO, vašeho bývalého zaměstnavatele: měli jste kampaň cílenou na mladé, nebo vám stačilo zaměřit se na důchodce?

Prchal: Já jsem byl vždycky skeptický k tomu, že lze mladé lidi opravdu oslovit. Jsem přesvědčen, že ideální cílový volič je člověk, který má vlastní nemovitost, na schránce své jméno a v té lokalitě skutečně žije. Ještě lepší je cílit na lidi 65+, u nichž je daleko větší jistota, spolehlivost a předvídatelnost chování. Naopak čím nižší věk, tím menší možnost předvídat chování. My všechny trendy neznáme, ani nevíme, kde se ti lidé pohybují a jak žijí – máme jen matnou představu. Z hlediska volební kampaně tedy platí: čím vyšší věk a větší stabilita, tím větší předvídatelnost a tím snadněji dokážeme zjistit, co by tito voliči ocenili. Samozřejmě že se všichni snaží oslovit mladé – to je takový svatý grál. Kdyby se to někomu povedlo, byl by oslavován jako hrdina. Jenže představa, že kandidát ve věku 40+ dokáže udělat něco, co skutečně zaujme lidi mezi 15 a 20 lety, je dost nerealistická. Na to jsou potřeba velké týmy, obrovské rozpočty a speciální formáty – zábavní pořady v televizi nebo na on-line platformách. Představte si, že by kandidáti ve věku 45 až 70 let udělali předvolební show speciálně pro mladé. To není reálné.

Špaček: Mám pocit, že Piráti jsou vlastně jediní, kdo si uvědomují, že je rok 2025 a že se kampaň dělá nějak jinak. Myslím si, že v letošních volbách dokážou jet na vlně trendu a chápat, co má smysl a co ne – na rozdíl od ostatních. Když to srovnám s osobní zkušeností s týmem koalice Spolu: před pár týdny jsme spolu vedli dost vleklé jednání o tom, jakým způsobem bychom mohli natočit něco s Petrem Fialou. Můj nápad byl, že bych ho doprovodil na kampani a natočil to reportážně – podobně, jako jsem to dělal dřív s klientem tady Marka Prchala (Prchal byl marketérem ANO v letech 2013–2023 – pozn. red.). Pro ně by to přitom byla velice příjemná nabídka: oni si určují program, ukazují mi, co chtějí, a navíc je to žánr, který mají pod kontrolou. Říkal jsem si dokonce, jestli to pro ně není až moc dobrá nabídka. Ale jejich tým žije v roce 2015, možná ještě dřív – vůbec si neuvědomuje, co se dnes děje. Tolik důvodů, proč něco nejde a nemůže se udělat, jsem snad nikdy nezažil. A nakonec mi řekli, že by z celého dne zbylo to, že by Petr Fiala měl možná osm minut času po skončení jeho programu. To jsem s díky odmítl, protože to je opravdu málo. Mně osobně je to vlastně jedno – já už s politikou končím, takže je mi to fuk. Ale pro ně je to podle mě promarněná příležitost.

Tak on pan Fiala asi končí taky…

Špaček: To jsem mu vzkazoval i ve videu, když jsem na to reagoval – že oba dva asi brzy skončíme. Ale bylo mi to líto kvůli nim. Říkal jsem si, že ti lidé vůbec nechápou, co se děje. Abych vypíchl konkrétní problémy: chtěli jsme třeba s nimi jet z Prahy do Brna. Ta cesta by byla ideální, protože je to nejvíc autentická situace. Ale odpověděli, že to nejde, že už tam mají všechno naplánované a my musíme dorazit až na místo. A to přitom před půlrokem všichni opakovali klišé, že americké volby rozhodují internetové formáty a podcasty. Jenže v hlavách týmu Petra Fialy to pořád vypadá, jako by volby – tedy ty české – rozhodovaly rozhovory v tištěných médiích. Oni prostě žijí v jiné dimenzi. Pro srovnání: když jsem domlouval rozhovor s vaším bývalým klientem (obrací se na Marka Prchala), jen jste mi poslal jeho číslo. Já jsem poslal SMS a během dvou dnů jsme se domluvili. Na místě se mi pak věnoval celé tři hodiny čistého času, jenom my dva, a měli jsme spolu tři hodiny materiálu. To je úplně jiný přístup. A tým Petra Fialy, když mu jde o hodně a má možnost oslovit i diváky, kteří mě sledují, mi nakonec řekne: „Máte možná osm minut, pak už máme naplánovaný výjezd do Strakonic.“ To je smutné. Jak už jsem řekl, já končím a je mi to jedno, ale bylo mi to líto za ně.

Dělá někdo z vás něco tak „archaického“, že si ještě čte tištěná média? Dověděli jsme se, že volební štáb Spolu to zřejmě dělá. Postrádají už dnes rozhovory v tisku smysl?

Povolná: Není to nesmysl, ale je to cílené na úplně jiného voliče. Jak Honza mluvil o komunikaci s koalicí Spolu, tak se přiznám, že i já mám – z jiného projektu – podobnou zkušenost. Oslovovali jsme všechny relevantní subjekty nad tři procenta, ale právě komunikace s koalicí Spolu byla paradoxně jedna z nejtěžších. A to hlavně kvůli jejich schvalovacímu režimu a produkčním procesům. Ještě jsem chtěla dodat k těm influencerům: Viktorie Kalivodová a její spolupracovnice Aneta Zicklerová, které pracují pro ANO…

Ony samy o sobě mají vlastně docela málo sledujících…

Povolná: Přesně tak. To duo je vlastně produktem hnutí – hnutí si samo „vychovává“ svoje influencerky. Podle mě je to úplně nový formát, který do politické komunikace přinesl Andrej Babiš. A je to chytrý tah, protože takové lidi máte stoprocentně loajální. Nemůžou vám nikam utéct, plní přesně to zadání, které potřebujete. Oslovit už zavedeného influencera je daleko těžší – klade si podmínky a není k vám loajální. Kdykoliv vás může i zkompromitovat. V tomhle směru mi přijde angažmá influencerky Sugar Denny u Pirátů extrémně chytrý tah, protože ji sledují spíš nevoliči a nevoličky. My jsme se teď s mým klukem pohádali o tom, kolik to může Pirátům přinést hlasů. Já jsem říkala, že paradoxně docela dost. Ale jde o to, že ona je taky továrna na skandály – a já ji miluju, já ten obsah fakt konzumuju. Jenže právě tou autenticitou dokáže občas šlápnout vedle v rámci politické komunikace. Už se jí to trochu stalo, když začala na Instagramu v nadsázce říkat, že má politické kontakty. Samozřejmě opozice to okamžitě logicky a velmi umně využila – protože hlásat v kampani, že máte politické kontakty v hádce proti nějakému popovému zpěvákovi, je úplná blbost. Ale kdo ji nezná a neví, že podobných „výstřelů“ má denně třeba dvacet, odnese si jen tohle. A s tím už se pak nese stigma. Je to ale úplně jiný druh – Kalivodová a Sugar Denny se vůbec nedají srovnávat jako dvě influencerky. Kalivodová s Zicklerovou vlastně ani influencerky nejsou.

Špaček: Ony jsou spíš PR specialistky. Mě by zajímalo, jak by vypadal influencer, kdyby si ho vytvořila i koalice Spolu. Představuju si nějakého studenta práv v saku. To by bylo strašné.

Prchal: Jak pan Špaček mluvil o mém bývalém klientovi – ve skutečnosti ten klient dostal i psychologický profil takového ideálního influencera…

To jste připravoval sám, že?

Prchal: Já jsem ten psychologický profil psal společně s kolegy, kteří byli chytřejší než já. Byly tam určité výstrahy, klient to dostal do ruky a já jsem za to ručil hlavou. Evidentně byl spokojený, když s tím strávil tolik času a věřil, že to dopadne dobře. Pamatuju si to, jako by to bylo dnes – klient přijel po nějaké době z Brna, já tam čekal a ptal se ho: „Co jste natočili s panem Špačkem?“ A on odpověděl: „No, byl s námi celou dobu.“ V tu chvíli jsem si říkal: Bůh se mnou. Ale nakonec vzniklo něco, co jsme si tehdy ani neuměli představit. A právě v tom je ten rozdíl. Tehdy jsem za to ručil hlavou a šel jsem do toho rizika, protože jsem věřil, že z toho něco zajímavého vznikne. V koalici Spolu ale dnes nikdo riskovat nechce. Nikdo za podobný projekt nechce ručit, nikdo za něj nechce krvácet. Ten tým je příliš velký, mnozí už se spálili a radši se schovají za schvalovací kolečko, než aby něco pustili ven. A tak se z obavy před chybou nakonec nic nevytvoří. Možná je to pro ně bezpečnější, ale ve výsledku je to pro kampaň smrtící.

Možná když je volební tým Spolu odstřižený od reality, nedá se něco podobného říct i o mnoha influencerech? Nedávno se mladí lidé vysmáli kampani platformy Díky, že můžem – šlo o video, kde mladá žena tvrdí, že si ve třiadvaceti vydělala na dům, a pak vybízí, abychom se jako ona nebáli těžkých rozhodnutí a šli k volbám. V jedné diskusi někdo psal, že už samo označení influencer znamená být úplně mimo realitu a problémy běžných lidí. Platí to? Protože mně vlastně ani nepřijde, že by tu bylo tolik influencerů, kteří by hráli výraznou roli v politice. Zmínili jsme Sugar Denny nebo ty, které si „vychovalo“ ANO. Ale často to skončí jen u toho, že Mikýř nebo Kovy řeknou: Běžte volit. A to není nijak zásadní politické sdělení.

Špaček: To je spíš Kovy. Mikýř má v tom, co říká, mnohem víc nuancí. Myslím, že se k tomu staví velice dobře, i s ohledem na zodpovědnost, kterou musí mít vůči všemu, co kolem něj je. Takže jeho bych z té kritiky vynechal. Zajímavé je ale něco jiného: když byly prezidentské volby 2023, spousta nepolitických influencerů a youtuberů se k nim nějak vyjadřovala – točila rozhovory s kandidáty nebo k tomu dělala obsah. Ale dnes? Pokud nejste přímo politický youtuber, tak zatím žádnou reakci na volby nevidím.

Není to také tím, že letošní kampaň působí celkově unaveně – jako by ji všichni chtěli mít už jen co nejrychleji za sebou?

Špaček: No, a zároveň víme, že tady jde prostě o Česko a o všechno. Nemyslím si, že by to nebylo vyhrocené – emoce jsou dost silné. Ale je pravda, že z nich už jsou asi všichni unaveni.

Komínek: Myslím, že u prezidentských voleb to bylo i tím, že se do toho zapojilo hodně influencerů a mediálně známých lidí hlavně ve druhém kole – kdy už šlo buď o jednoho, nebo o druhého kandidáta. A tehdy to působilo skoro tak, že pokud by se někdo z nich nevyjádřil, třeba ve smyslu „Volte Petra Pavla“, mohl by si tím spíš uškodit. Mám pocit, že si tím často sbírali i body. Prezidentské volby jsou navíc atraktivnější, mnohem výraznější než ty parlamentní. Dnes už to tak není – říct „volte“ nebo „nevolte“ nějakou stranu není totéž, nepřináší to tolik pozornosti.

Špaček: Volte Petra Fialu! Tím si dnes nikdo body nezíská.

Komínek: Je tedy dost starších herců, co podpořilo třeba Stačilo! – nebudu nikoho jmenovat, to je jedno, ale je opravdu trýzeň s nimi sedět. Teď si představte: sedím s nimi v šatně a…

Špaček: S Ivanem Vyskočilem?

Komínek: Hele, je to tak – hrajeme v Divadle Broadway Lotranda a Zubejdu a teď se děje to, že já jsem samozřejmě slušně vychovaný člověk, takže se snažím pozdravit, nezlomit mu ruku. A sedím v té šatně a vždycky si říkám…

Špaček: A co hraje?

Komínek: Sultána.

Špaček: Aha, takže Araba.

Pojďme raději dál. Eva Klusová, expertka na dezinformace, tvrdí, že mladí lidé jsou obzvlášť zranitelní vůči manipulaci na sociálních sítích. Myslíte si, že…

Špaček: A jaký má titul?

Eva Klusová je výzkumná analytička Akademie věd, má Ph.D. v aplikované etice na Univerzitě Karlově a specializuje se na hybridní hrozby. Podle ní se dnes stále častěji šíří krátká videa, jejichž sdělení jsou atraktivní svou stručností, ale často také emocionální a manipulativní. Přitom se má za to, že prvovoliči bývají vůči dezinformacím odolnější než starší generace. Je to skutečně tak? Nebo i párvteřinová videa mohou být pro mladé lidi stejně problematická, jako je pro starší generaci dezinformační obsah na Facebooku?

Špaček: Přemýšlím, jestli je to pravda, že mladí lidé jsou odolnější vůči dezinformacím. Naštěstí jste to nepodložil žádnými daty, takže to můžu lehce vyvrátit. Kdybyste řekl, že jde o nějakou studii, asi bych se zapotil víc. Možná je to spíš tím, že dezinformace primárně cílí na starší generace. U mladých se to tolik nevyplatí – jak říkal Marek, jsou rozlítaní, a pak stejně často k volbám nejdou. Nebo možná ještě nevznikl speciální žánr dezinformací, který by je dokázal zasáhnout.

Stein: Asi je všem jasné, že poznají video vytvořené umělou inteligencí nebo nekliknou na odkaz pana Babiše, kde nabízí půjčku. Ale zároveň, kdy jste naposledy četli delší esej o politice? A rozumíte lidem, kteří říkají, že vůbec nesledují zprávy, protože je to stresuje? U mladých to možná funguje trochu jinak – výsek toho, co sledují, je menší, a pak třeba nemají takový přehled.

Prchal: Nejvíc ovlivnitelný dezinformacemi je ten, kdo je osamělý. Když se podíváte na počet jednočlenných domácností v Česku, tak to jsou ideální příznivci – ti, kteří hltají zprávy a často je přeposílají dál. Jsou to i lidé, které známe jako sériové hejtry na sociálních sítích. Takový člověk se v pět ráno probudí, udělá si kafe, často je ve středně vyšším věku, a pak jde „bojovat“ do diskusí nebo pod příspěvky. Člověk, který žije v nějakém vztahu nebo společenství, má přece jen určitý korektiv – i když někdy může jít o vztah, kde sdílejí extremistické názory. Ale řekl bych, že primárně je to problém osamělosti. A co se týče mladých lidí – my jsme v institutu Solvo letos podnikli výzkum generace Z, který vznikl na základě dvou postřehů Jonáše Čumříka (známý jako youtuber Johny Machette – pozn. red.). První postřeh byl, že mladé nelze jednoduše segmentovat – vyšlo nám tam kolem třiceti segmentů. A druhý postřeh byl, že příslušníci této generace nesnášejí, když na ně někdo na pracovišti zvýší hlas – konkrétně jejich šéf. To uvedlo 85 procent dotázaných. Když jsme pak zkoumali hodnoty, ukázalo se, že jediné, co spojuje mladé muže i ženy, je to, že s velkým odstupem u nich jsou na prvních dvou místech láska a bezpečí. Ten graf vypadal tak, že ty hodnoty byly tak blízko u sebe, až jsem získal dojem, že pro ně vlastně splývají – pocit lásky se rovná pocitu bezpečí.

Povolná: No, otázka je, že se tady pořád bavíme o nějaké entitě „mladí“. Ale často je to to jediné, co nás spojuje – prostě to, že jsme se narodili mezi nějakým a nějakým rokem. Jinak jsme úplně stejně heterogenní skupina jako všichni ostatní. Všimněte si, že když se někam pozve někdo mladý, hned ho onálepkují jako „hlas mladé generace“, „zástupce generace Z“ a podobně. A já se vůči té nálepce vždycky strašně vymezuju. Protože já a Honza jsme úplně jiní lidé, ale oba by nás stejně onálepkovali jako „hlas své generace“. A pak je hrozně těžké s tím bojovat. Myslím si, že spousta strastí plyne právě z té mylné představy, že jde nějak cílit na mladé lidi jako celek. My jsme všichni prostě jiní. A upřímně – mě s někým daleko víc spojí místo, kde bydlím, nebo úroveň vzdělání než příslušnost k nějaké věkové skupině. Já a člověk z učňáku v Chomutově budeme volit úplně jinak – a je jedno, že jsme se oba narodili v červenci 2002. Proto se mě před volbami pořád někdo ptá na „mladé, mladé, mladé“. A kdybych na to měla recept, už mám na účtu miliony, protože vím, jak přesně poskládat kampaň pro mladé lidi, a najednou by účast vyskočila na osmdesát procent. Ale nic takového prostě nefunguje – všichni v tom trochu tápou. A možná je to i tím, že… Všimli jste si někdy, že by v médiích někdo pozval zástupce „střední generace“?

Špaček: Jenom mladí – a pak možná ještě přeživší holocaustu – se titulují jako zástupci generace.

Dřív se říkalo, že když člověk nejde volit, tak volí komunisty. Teď to začíná znít tak, že když nejde volit vládní blok, jde tím vlastně vstříc Putinovi. A já využiju toho, že tu mám dva členy aktivních záloh…

Komínek: Já tam tedy ještě nejsem, zatím jsem byl jen na náboru, mám už termín nástupu, ale ještě jsem nenastoupil.

Špaček: Tak dejte zbraně na stůl – a peníze!

Pan Prchal je ten druhý, kdyby to někoho překvapilo.

Špaček: Proč by to někoho mělo překvapit?

Prchal: To vás taky všechny čeká a můžu vás ujistit: až vám bude čtyřicet, budete se děsit toho, co přijde, že nastane peklo a konec života; až vám bude padesát, budete se tomu smát.

Takže je to spíše krize středního věku než strach z války.

Prchal: Já bych to nenazýval krizí. Samozřejmě nějakou roli to hrálo, vzhledem k poměrně složité geopolitické situaci. Ale nebyl to ten hlavní důvod.

To mě uklidňuje. A nemusíme tedy mít ani obavy, že by nás váš bývalý zaměstnavatel zavedl víc na východ?

Prchal: Nemyslím si, že by tam někdy byla nějaká afinita. Když se podíváte na jeho zahraniční politiku, můžete si na to odpovědět sami. Ještě bych rád dodal jednu věc. Když jsem se chystal na dnešek, uvědomil jsem si, že i přesto, že už volební kampaně přímo nedělám, pořád se mnou lidi z různých týmů něco konzultují. A teď se stane dost zásadní věc: od října přestane Meta umožňovat politickým subjektům inzerovat. A to je podle mě úplně klíčová věc. Za našich časů – a vlastně ještě donedávna – bylo pro klienta naprosto zásadní, že jste mu dokázali garantovat určitou zásahovost, že to uvidí nějaký počet lidí. Na organický dosah se spoléhat nedá. Kdo spoléhá jen na organiku, to je podle mě sebevrah – nemůže nic doručit, za nic ručit. A už v minulosti jsme měli několik podobných šoků – ještě v době, kdy to nebyla Meta, ale Facebook. Třeba v roce 2016 vypnuli na Slovensku stránky v rámci nějakého testu. Lidi tam najednou viděli jen příspěvky od přátel a až v jiné záložce byly stránky. Na tom málem zkrachovala všechna malá nezávislá slovenská média – protože je prostě nikdo neviděl. A teď tedy Meta v rámci strategie vůči Evropské unii oznámila, že politické příspěvky už nebude možné sponzorovat.

Takže to vlastně znamená, že se otvírá víc prostoru pro influencery?

Prchal: Já jsem vlastně přestal o influencerech přemýšlet jako o „influencerech“ a začal jsem je brát spíš jako tvůrce. Jako lidi, kteří dokážou svému publiku něco doručit – nemusí to být přímo doporučení volit konkrétní stranu (což je stejně dost problematický koncept, protože uvnitř stran jsou různé proudy a osobnosti). Ale můžou doručit určitý aspekt, detail nebo nějakou zajímavost. Ať už formou série spotů, krátkého filmu, nebo klidně celovečeráku. Mám pocit, že tím se otvírá prostor pro to, že voliči vlastně nechtějí čtyři roky každý den koukat na politiky. To není tak atraktivní. Radši sledují dobře zpracovaný obsah na sociálních platformách.

Záznam celé debaty najdete na www.echoprime.cz.