Už půl druhého týdne se v kinech promítá nový český dětský film Bubák. Prozatím ale straší nenápadně. Návštěvnost je nízká, ostatně na dopolední projekci v pražském multikině jsem byl včera sám se třemi dětmi (kamarád se synem se před týdnem v Brně dopočítal téhož náporu). Dosavadní přehlížení jmenovaného dílka je ovšem ke škodě milovníků filmu, protože natrefit na tak pěkné, promyšlené a povedené dětské vyprávění je vzácnost. Předloni se sice stejně pěkně vyvedly Děti Nagana, ale jinak je inteligentní tuzemský dětský film, postavený nikoli na tricích a atrakcích, nýbrž na duchaplném vyprávění, výjimečné zboží. Tvůrci si zaslouží pochvalu už za rehabilitaci slova bubák, jehož frekvence užití mírně upadá.

Bubák, stejně jako Děti Nagana, navazuje na tradici někdejších zlínských (tehdy samozřejmě gottwaldovských) ateliérů, kde pravidelně vznikaly snímky s dětskými hrdiny, již prožívají úplně jiný svět než dospělí. Svět plný dobrodružství, hravosti, důvtipu i napětí, což zejména v éře beztvaré normalizace, postavené na rutině každodenního opakování týchž životních schémat, bylo nesmírně úlevné a přitažlivé. Bubák na tuto nostalgii šikovně sází, jelikož jeho příběh je umístěn asi dvacet nebo pětadvacet let do minulosti. Není to už prostředí komunistické, ale je to prostředí dnes zřetelně dávné, přinášející patinu odeznělých časů.

Po ulicích jezdí favority, před paneláky jsou pohromadě držící pískoviště, o která je zájem, protože děti pospolu chodí ven a dovádějí na hřištích, mobily jsou v zárodku, takže běžnou výbavou domácností jsou telefony se šňůrou. Dobu přelomu tisíciletí ale připomínají také jiné propriety: koženkou obložené vstupní bytové dveře, stolní počítač s velkým monitorem, sivou klávesnicí a myší, holčičí časopis typu Bravíčko s fotoromány věnujícími se řešení problémů prvních lásek nebo plakát mladého Leoše Mareše v kožichu vylepený v pokojíčku na stěně.

V této konstelaci se dvěma dětem poštěstí, že poprvé zůstanou samy doma, protože rodiče odjíždějí na víkend a babička onemocněla. Předstíraný ostych z nenadálé situace jsou samozřejmě jenom mimikry před otcem a matkou. Sotva za nimi zapadnou dveře, starší dcera osnuje plány na mejdan s kamarádkami, dokonce přemluví mladšího brášku, že výměnou za sladkosti nevyleze z pokojíčku a nebude až do večera rušit. Chlapec však není sám. I když mu to nikdo nevěří, má pod postelí bubáka. Povídá si s ním jako s domácím mazlíčkem, svěřuje se mu, pochopitelně se domnívá, že v něm našel kamaráda. Jenže pořád je to bubák…

Sledujeme napětí vznikající z minima: po bytě tři plus jedna se paralelně schovává před návštěvou malý bráška, o němž ví jen jeho sestra a který se postupně osměluje vyjít ze svého pokoje a tajně se pohybovat po čím dál větší ploše bytu. Paralelně se bytem vydává na pouť zpod chlapcovy postele také bubák, o němž nejprve ví jenom kluk, ale postupně jej zahlédnou a vyděsí se jím všichni návštěvníci bytu kromě hlavní hrdinky. Čtyři skvěle hrající děti, uzavřené v bytě a hledající limity svého strachu a prahy své odvahy (protože bubák je tím větší, čím více se bojíte), obluda postupně nabývající vzezření příšery z filmu O zapomnětlivém černokněžníkovi a chování Švankmajerova Otesánka. Tato kombinace je dílem režisérky Kateřiny Karhánkové, která je zodpovědná za výtvarnou stránku filmu.

Tu hereckou měl na starosti Tomáš Pavlíček, jenž stejně jako ve svých předešlých snímcích Parádně pokecal, Chata na prodej a Přišla v noci prokázal, že umí a) bravurně pracovat s neokoukanými hereckými tvářemi, b) intenzivně dramaticky využívat zdánlivě nemožné interiéry, c) z minima exteriéru dostat maximum. V jeho filmech jsou permanentně přítomny jakýsi chlad, odcizenost a strojenost postav, jejich pohyb připomíná klasickou grotesku kombinovanou s tradičním hororem. A toto neustále cizí a nelidské je pořád srovnáváno silnými emocemi, podávanými ovšem střízlivě, klidně a nenápadně.

Vyprávění je samozřejmě podáno dětskýma očima, takže je záměrně naivní. Nicméně vzhledem k době, do níž je zasazeno – patrně proto, že v současnosti s chytrými mobily a skvělým připojením na web by právě naivita, dětská fantazie a pospolitost dětského kolektivu nefungovaly tak dobře a nebylo by tak snadné vystavět prostor uzavřeného a od světa odříznutého bytu uprostřed panelového sídliště –, se budou dobře bavit i rodiče, kteří tehdy vyrůstali, takže jim prostředí bude vlastní. Bubák je totiž zřetelně rodinný film. Nenechte ho zajít v koutě pod postelí na nezájem a zajděte za ním s dětmi do kina, neprohloupíte.