Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu. Rozpovídá se o tom, že v téhle zemi jsou ještě lidé svobodní, na rozdíl od té naší, ještě do ní nedosáhla ta hrůza, ve které my žijeme každý den, nepoznali to utrpení, jež na člověka nakládá systém, který vyžaduje, aby auta měla změřené emise. Udivující scéna, zarputilé odhodlání nevidět (válku, utrpení, jež přináší, hrozbu ruské okupace atd.) se v ní spojuje s oblíbeným českým hraním si na mistry světa v mučednictví, kterýžto úděl jednou bude popsán rudým písmem v knize těch nejhorších křivd a bezpráví.

Ta scéna je součástí dokumentárního filmu Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila, díla, jež je vnímáno jako důležité, událost nejenom filmová, ale v širším smyslu společenská, protože ukazuje něco podstatného z dneška. Odpovídá tomu i publicita, jež jeho uvedení předcházela – premiéra načasovaná na výročí sovětské invaze do Československa, prezidentská záštita. Je to film o konfrontaci určitého lidského typu s realitou a také o konfrontaci dvou skupin lidí z rozděleného Česka. A ano, je to důležitý film. Nejenom tím, co ukazuje o Ukrajině a o Česku, ale i tím, v čem se míjí s povahou „názorového“ (užití uvozovek vysvětlím později) střetu, který tvůrci ve filmu tematizují.

Autoři dali do sledovaných českých médií inzerát ve znění: „Myslíte, že válka na Ukrajině je podvod? Že média lžou o počtech mrtvých a o dopadech ‚speciální vojenské operace‘ na Ukrajině? Přijďte na konkurz a staňte se hrdiny nového filmu.“ Plán byl vyrazit spolu s vybranými zájemci na Ukrajinu, ukázat jim život v blízkosti fronty, dát jim pocítit realitu války a zjistit, jestli s nimi tahle zkušenost něco udělá, jestli je třeba nepřivede k tomu, aby svoje názory aspoň poupravili. Na konkurz přišlo asi šedesát lidí, štáb do filmu vybral čtyři z nich, jeden na poslední chvíli účast vzdal. Zůstali Ivo, Nikola a Petra – penzista, zemědělec a žena, dalo by se říct, intelektuálně založená, absolventka husitské teologické fakulty, dcera z rodiny komunistických prominentů, jež ale má k tomuhle dědictví rozporný vztah. Spolu s filmaři vyrazí auty na Ukrajinu, dostanou se až do těsné blízkosti fronty, jsou natáčeni štábem a zároveň natáčejí sami, členem výpravy jsou i psychiatr a vyšetřovatel válečných zločinů, který je se situací na místě dobře obeznámen. Výprava vidí místa, kam dopadly ruské rakety, nějaký čas prožije v krytu, navštíví nemocnici a taky školu, kde se děti učí pod zemí, hromadný hrob v lese, kam Rusové pohřbili svoje civilní oběti, slyší výpověď starého Ukrajince, jenž při náletu přišel o celou rodinu, jsou přítomni pohřbu padlého vojáka… Filmaři se z cestujících „dezolátů“ (sami to pojmenování používají) nesnaží za každou cenu dělat monstra, často je vidět, že vybraní návštěvníci nějak bojují s tím, co vidí a slyší, něco to s nimi dělá. Jsou ale momenty, kdy v nich jasně převládne nutkání popírat realitu za každou cenu, třeba i absurdním nebo děsivým způsobem. Když v závěru filmu dojde na společný bilanční rozhovor, nikdo z trojice neřekne, že by cesta na Ukrajinu změnila jeho názor. Otřesený režisér připouští, že ho tahle zkušenost přivedla k tomu, aby si připustil, že zlo může vyhrát.

Limity metody

To zarputilé popírání, s nímž aktéři filmu často (ne vždycky) odpovídají na dotírající skutečnost války, může být nepochopitelné, odpudivé, třeba i odsouzeníhodné. Jistým zvráceným způsobem je ale taky naprosto logické. Úvaha, jež za vznikem filmu stála, je totiž svým způsobem chybná, jakkoli působí naprosto rozumně a vlastně taková i je. Právě v tom ale může tkvít problém. Na Ukrajině je válka, někteří lidé o ní ale šíří lži a stojí na straně agresora. Tak jim tu válku ukážeme, třeba ta hradba lží padne a dostane se za ni světlo pravdy. Mohlo by to vyjít, ale jenom v případě, že ten spor, do něhož aktéři filmu velmi často vstupují a žijí jím, se vede skutečně o Ukrajinu a ruskou agresi. Že se dostali pod vliv dezinformací, na jejichž základě dospěli k totálně pomýleným názorům, ale budou-li vystaveni realitě, může to ten vliv zmenšit, nebo dokonce úplně potlačit.

Jenomže to, co od nich filmaři a publikum očekávají, je něco jiného než jenom změna názoru na příčiny a význam jedné krvavé dějinné události odehrávající se nedaleko naší země. Chtějí po nich, aby jistým způsobem vymazali sebe, vzdali se identity, kterou pro sebe vybudovali a již třeba ani nemají čím nahradit. Přestanou-li být těmi neohroženými obránci pravdy proti zmanipulované většině, lidmi, kteří prokoukli oficiální lež, kým mají být dál? Když se změnou názorů vyloučí ze své „bubliny“, kdo jim zbude? Nevím, jak je to konkrétně s protagonisty Kvapilova filmu, ale mezi podobnými lidmi je docela obvyklé, že je jejich extrémní názory něco stály – narušily jejich vztahy v rodině a vůbec ve společnosti. Přihlásit se ve filmu ke změně názoru tedy pro ně může být rovno prohlášení na kameru: Rozvrátil jsem si důležité vztahy pro nic za nic, jen proto, že jsem uvěřil úplné pitomosti, obětoval jsem pro tu pitomost svůj čas, své dny, dovolil jsem, abych se jí v očích druhých stal, všechno to bylo k ničemu. To se snadno neříká, na kameru ani bez ní.

Lidé se často podivují tomu, jak snadno a hluboko mohou jejich známí nebo příbuzní zajet do „králičí nory“, ten pohyb má ale svoje zákonitosti a od určitého momentu se dá jen těžko přesměrovat. Cena za to se zdá obrovská, zaplatit ji brání taky strach – z prázdnoty, která by po té zahozené identitě zůstala, času, který by se najednou musel zaplňovat nějak jinak, z přiznání, že lidé, averze k nimž člověka nějakým způsobem poháněla a definovala ho, mohli být pravdě blíž než on. Těžko si představit, že by k tomu bylo možné někoho dotlačit metodou zvolenou filmaři.

Když dolehne možnost porážky

Petra v závěru filmu řekne, že smyslem natáčení bylo převychovat ji, ona se ale převychovat nenechá. V jistém smyslu se nemýlí, plán filmařů byl nějakým způsobem edukativní – vystavit aktéry konfrontaci s hrůznou realitou a zjistit, jestli to povede k žádoucímu výsledku. Zároveň to je ale dost hrozivá ilustrace stavu ducha člověka, pohlceného mašinerií diskurzu, pro nějž může být všecko nakonec především o něm. Z rozstřílených domů, zabitých lidí, vší té destrukce a zmaru se v jeho očích stanou jen kulisy a rekvizity velkého příběhu o tom, jak neodvolal a za svou pravdou stál dál. Petra, Ivo a Nikola jistě zastávají extrémní názory, v tom vnímání já jako nejvyššího, snad i jediného měřítka jsou ale spíš typičtí než ojedinělí. Člověk s názorem, to zní hrdě. Ať už je ten názor jakýkoli.

Vyústění Velkého vlasteneckého výletu bylo dáno a zafixováno už v jeho premise, autorském záměru. I proto ten film ale má význam. Je ani ne tolik o tom, jak válečná realita otřásla světonázorem aktérů, ale o tom, jak natáčení otřáslo světonázorem režiséra. Když Robin Kvapil v závěru znaveným hlasem mluví o reálné možnosti vítězství zla, má to váhu nějakého skutečného prožitku. Jistě je v tom taky (možná pozdní) odhalení jedné z těch nejvšednějších pravd. Obnáší to ale taky příslib změny, jež je velmi potřebná pro tábor, k němuž Robin Kvapil patří (a já taky – aspoň ve vztahu k Ukrajině). Člověk, na nějž naplno dolehne možnost prohry, má sklon se pak víc starat, aby vyhrál, uvědomit si třeba, že to vítězství je důležitější než jeho pocity a tužby, a zařídit se podle toho. Taky banální pravda, ale v kontextu tuzemské debaty o Ukrajině možná dost nesamozřejmá. Nemluvím teď o Robinu Kvapilovi, o množství lidí, kteří se za ukrajinskou věc různými způsoby prakticky zasazují a podobně, ale o tom, jak vypadá „ukrajinská fronta“ na poli střetu idejí. Ani tam se situace nevyvíjí zrovna skvěle, nic to ale nemění na značném sebeuspokojení velké části válečníků.

Velmi reálná možnost prohry je dílem rafinované ruské propagandy (nepochybně existuje) nebo toho, že starší generace je neodstranitelně kontaminovaná komunismem a bůhvíčím ještě a nedá se dělat nic jiného než počkat, až vymře a její místo zaujme ta nezkažená (tuhle prognózu slýchám už pětatřicet let, obměňuje se jen její generační obsazení). Nebo je za tím prostá skutečnost, že „lidi jsou blbí“ – „nás“ ovšem vyjímaje, o tom žádná. Vždycky je to nějaká externí, s „námi“ naprosto nesouvisející příčina. Není nejmenší důvod ptát se, jestli náhodou něco neděláme špatně, a zkusit to třeba změnit. Hrozící nezdar by ale snad měl být pobídkou k sebereflexi. Pokud se jí nestane, změní se porážka z jednorázové možnosti v trvalou perspektivu.