Kdo říká, že historický kostel nemůže získat nový a zcela profánní účel? A kdo tvrdí, že atraktivní kancelářské prostory vznikají výhradně v novostavbách? Sicilský projekt Prior Ecclesia zpochybňuje hned několik společensko-architektonických dogmat.

Uchovat ducha

Když se ocitnete v historickém centru sicilského města Alcamo, jen kousek od Palerma, kroky vás dříve či později zavedou k jedné nenápadné stavbě, kterých je na ostrově plno. Na první pohled nic výjimečného – pečlivě zrestaurované zdivo, strohá kamenná fasáda, těžká vrata. Pokud byste však vešli dovnitř, dost možná byste nevěřili vlastním očím: mezi starými zdmi se tady totiž dnes nachází prostory na hony vzdálené představám o tom, kde a jak vznikají moderní kanceláře. Ze sakrální stavby ze šestnáctého století se totiž stalo živé a funkční pracovní prostředí, v němž původní duch místa nepřestal působit – jen se převtělil do jiné podoby.

K velmi nevšednímu projektu zvanému Prior Ecclesia se italské architektonické studio Didea dostalo na základě oslovení soukromým klientem. A svým výběrem se investor trefil na výbornou. Už samotné místo a jeho historie nutily architekty přijít s odpovídajícím řešením – nikoli pouze efektivním a funkčním. Pustili se do nelehkého úkolu najít způsob, jak s takovými stavbami nakládat – s vědomím jejich významu, vrstev a paměti. Také proto se architekti inspirovali u několika děl a autorů. „Tvůrčí proces u projektu Prior Ecclesia ovlivnilo hned několik inspiračních zdrojů,“ přiznává kreativní ředitel studia Didea Nicola Andò a zmiňuje konkrétně britského mistra minimalismu Johna Pawsona nebo umělce Jamese Turrella, pro kterého je stěžejní práce se světlem.

Světlo jako základ

Odsvěcený kostel si svou původní tvář zachoval pouze na fasádách, v průběhu druhé poloviny dvacátého století byl totiž uvnitř zcela vybrakován, a dokonce i vyztužen železobetonovou konstrukcí. Díky tomu se autoři nemuseli bát výraznějších zásahů. Tím bylo především odstranění části stropu, čímž se otevřel velkorysý převýšený prostor pro velký světlík. Interiéry tak poprvé zalilo denní světlo, které se může snadno šířit všemi zákoutími, a zdůraznit tak krásnou texturu starých tufových stěn z měkké sopečné horniny, jež je hodně využívána ve středomořské architektuře. „Pracujeme metodou odčítání, s cílem zdůraznit přirozené kouzlo prostoru – v tomto případě výrazného příkladu sicilské sakrální architektury – a zároveň naplnit funkční potřeby jeho uživatelů,“ uvedl k projektu dále Andò.

Pro interiéry jsou charakteristické především kontrasty. Masivní zdivo proti subtilním příčkám, beton proti teplému dubu, ticho památky proti ruchu každodennosti. Architekti vědomě pracovali s lehkostí – nevkládali do stavby žádné další zděné konstrukce, pracovali s transparentními dělicími prvky a mobiliářem na míru. Interiér je členěn do čtyř zón: pracovních míst pro jednotlivce, pro větší skupiny a schůzky, technického zázemí a otevřené relaxační části kolem světlíku. Vše ale volně a nenásilně, nic není plně svázané s konkrétní funkcí, takže do budoucna lze prostory dodatečně upravovat podle aktuálních potřeb bez nutnosti velkých stavebních zásahů.

Projekt Prior Ecclesia výmluvně ukazuje, že žádná stavba není nedotknutelná a nemá jen jedno předem definované využití. S mírou respektu, pochopením a citlivostí lze i historickým objektům vdechnout nový smysl a přizpůsobit je požadavkům daného místa a doby.