Půjde tu o osudy tří mužů věku, jenž pomalu, tedy spíš rychle, již odchází, vlastně už odešel. Herec, kulturní novinář a fotbalista, postavy, které se ke mně dostaly prostřednictvím tří knížek, jejichž autoři své hrdiny znají velmi důvěrně. Jednou jde o román s biografickými prvky, ten se týká postavy herce, pak o paměti kulturního novináře a nakonec o rodinnou kroniku, kterou sepisuje vnuk dědečka fotbalisty.

Oběť pro nikoho

Hrdinové těch tří knih jsou tedy postarší současníci, postavy nedávné doby, zrozené v minulém století a kusem života trčící v tom dalším. Také by se tomu věku mohlo říkat třeba západ patriarchátu, konec mužské epochy, maskulinní soumrak či tak nějak. V české verzi bylo toto vyprchávání tradiční role přepůleno na dvě části, totalitní a posttotalitní, takže člověk, na kterého rok 1989 padl v dospělém věku, začínal v téhle zemi de facto dvakrát, přičemž intenzita toho druhého startu byla samozřejmě různá. Skoro čtyřicet let, které nás od té doby dělí, vytvořilo už novou realitu, jíž se ta první vzdaluje a stopy po ní jsou rozeznatelné už jen pro ty, na nichž též ulpěly. A těch přirozeně ubývá a jejich svět, před nedávnem ještě tak dominantní a zřetelný, mizí v propadlišti času.

Propadliště se jmenuje román Ondřeje Vaculíka, letos dvaasedmdesátiletého předsedy českého PEN klubu, zedníka a památkáře, starosty na malém městě, publicisty – a samozřejmě syna velkého otce. „Narodil jsem se podivuhodným rodičům do podivné doby – nebo obráceně?“ zní úvodní věta, takže ich-forma navodí dojem autobiografického vyprávění. To se ovšem nenaplní, nebo jen zčásti, neboť autorova žitá zkušenost se zřetelně prolíná do příběhu, který ale jeho vlastní evidentně není. Vypráví se v ní životaběh velmi nehrdinského hrdiny, jenž prožije celý život ve vleku jakési nadosobní síly či nezbytnosti, z níž se spřádá lidský úděl. Začíná se od dětství s oněmi neobvyklými rodiči (otec je vynálezce a konstruktér elektrických lokomotiv, který však upadne do politické nemilosti – snad se tam trochu prolíná stín autorova otce Ludvíka), kteří ještě před listopadem 1989 přijdou záhadně o život.

Náhle osiřelý vypravěč v té době právě začíná studovat herectví, na které ho k jeho překvapení přijali – na několikátý pokus. Má jisté umělecké nadání, ale to se projevuje velmi nesebevědomě, spíše nahodile, až snad proti jeho vůli. Má se stát hercem, ale sám si není jistý, zda se k tomu hodí. Celá jeho osoba je složena ze samých pochybností, celý jeho život je určován stálou nejistotou, zda dělá to, k čemu je určen, přičemž to, co dělá, tedy divadlo, dělá nejpoctivěji, jak umí a může. Po škole nastoupí do angažmá do oblastního divadla „ve Slezsku“, tedy dost vzdáleného od center, tam prožije devadesátá a nultá léta, projde tam všemi možnými peripetiemi, jež „bouřlivý“ život v provinčním městě v té době nabízel, stane se pevným členem ansámblu, najde svůj herecký styl a uplatnění, sám adaptuje a režíruje, představě „kulturní služby“ obětuje všechen čas a osobní život, jenž zůstane jen věčně odkládanou improvizací.

Pak se tato svědomitě a bez nároku na nějakou reálnou satisfakci vedená existence zhroutí – nová doba postupně podemílá důvody, proč by mělo takové divadlo existovat, a nakonec ho místní politici zruší s argumentací, že „takové divadlo mohlo vyhovovat staré divácké generaci. Ale co mladí? Ti by tady chtěli vidět třeba natáčení pořadu Na stojáka, nebo proslulou Partičku se Suchánkem a Genzrem. To by bylo hned vyprodáno“. Divadlo ve městě zanikne, a nic se nestane… Nikomu (skoro) nechybí. Všechno zmizí v „propadlišti“, vlastně všechno ne: nezmizí ta nejistota, jestli to nebyl život promarněný, darovaný něčemu, o co druzí nestáli a co doba lehce smetla, aniž si toho někdo všiml.

Takový může být dojem i z toho Vaculíkova románu. Je neokázale solidní a starosvětsky slušný, chvílemi didakticky popisný a rozvláčný, ale takový je i hrdina, jenž je touto zdrženlivostí a nechutí k ambicím definován. Na poměry dnešní literatury, zvlášť té mladší a „progresivnější“, je založen na realistické drobnokresbě a nezvykle zasazen do konkrétního časoprostoru. Vychází z velmi podrobné znalosti divadelního prostředí, jež je líčeno s kronikářskou pečlivostí, takže se chvílemi jeví, že jde o paměti herce, z něhož Vaculík udělal nevšedně všední románovou postavu.

Kultura ze setrvačnosti

Také vypravěč vzpomínkové knihy O lidech a myších se nakonec přizná: „Ve chvílích deprese se trápím, jestli má profesní cesta životem nebyla omylem.“ Těmito pochybnostmi končí „útržky (z) paměti“ Jana Koláře, publicisty, dramaturga, dlouholetého šéfredaktora Divadelních novin, který na prahu osmdesátky takzvaně rekapituluje svůj život. Ten byl vzorově rozdělen právě na dvě poloviny, před listopad a po něm: v roce 1989 mu bylo čtyřicet, mnohé měl za sebou, hodně ještě před sebou. Dvacet let v normalizačním režimu, který na jeho generaci spadl ve dvaceti a ve kterém se pak člověk uchytil způsobem, jenž odpovídal jeho mentalitě, charakteru, sklonům etc. Kolář, řekněme, hledal kompromis mezi tím, po čem toužil (být blízko umění a umělcům, které obdivoval a o kterých chtěl psát), a co pro to musel obětovat. Tou „obětí“ byl vstup do KSČ, líčí ho jako svého druhu nahodilost (na vojně, nešlo to prý odmítnout), z níž už se nešlo jen tak vykroutit, přičemž mu lze věřit, že členství se pro něho stále víc stávalo zátěží a dennodenní schizofrenií. Tento stín na životopise, který by jinak byl plný zajímavých setkání, přátelství, zážitků, cest do zahraničí, vytvoří spodní tón jeho vyprávění, tu nejistotu, s níž pak vstupoval do nových poměrů, které uvítal, ale zároveň v nich kulhal na tuto Achillovu patu.

To je, řekněme, psychologická rovina. Tou druhou, ovšem s tou první související, je široký registr kulturního života, zvlášť divadelního a rozhlasového (recenze, rozhovory, hry, které Kolář připravoval a dramaturgoval), jímž byl obklopen a jemuž sloužil. Kulturní publicistika těch let, přestože nebývale sešněrovaná poměry a cenzurou, měla – paradoxně a přitom logicky – nesrovnatelně větší váhu a dosah, než je tomu dnes. Žila mnohem víc v symbióze s umělci, kteří ji potřebovali nejen k propagaci, ale často ji respektovali jako svého druhu partnery. To v publicistech, kriticích, redaktorech mohlo vytvořit dojem, že jsou i oni důležití a cenní, přičemž ten pocit nemusel být jen sebeklam. Kolář, svou povahou srdečný a vstřícný člověk, si získával důvěru podobně temperovaných umělců (Jiří Suchý, Lasica a Satinský, Vlastimil Brodský…), o kterých píše se zřejmou chutí se pochlubit, ale vkusně. Jeho pojetí je živé, plné detailů a evokací oněch dob, přitom střízlivé a věcné, k některým lidem je kritický (to jsou ty „myši“), přičemž důvodům lze i věřit.

Příznačné je, že energie vzpomínání klesá po roce 1989, kdy se zdá, že hlavní starostí se stane obstarávání peněz na divadelní časopis, ze své podstaty prodělečný. Tato frustrující činnost přivádí Koláře do permanentně ponižující situace, kterou může kompenzovat jen víra, že nějaký smysl to má a že přece k vyspělé kultuře patří také slušná kulturní publicistika. Přitom ta víra slábne a slábne, už dávno není samozřejmá, už dávno jde, zdá se, spíš o setrvačnost životní dráhy, na jejímž konci stojí pochybnost, zda byla tou pravou. Ale na to už je pozdě, to mezi tím byl život, bez kterého by nebyly ty zajímavé vzpomínky.

První lidská kniha

Gerharda Vojtíška (1923–2008), třetího muže našeho triptychu, znal vedle rodiny jen specifický okruh fanoušků fotbalového klubu Slavoj Vyšehrad, v jehož dresu stával v brance v padesátých a šedesátých letech a pak ještě dlouho trénoval dorost. Klub sice nikdy nevynikl většími úspěchy, ale měl svou lokální přitažlivost a specificky lidový kolorit. Gejša, což byla Vojtíškova přezdívka vniklá zkomolením jména (jeho matka byla Němka, nevlastní otec Čech), byl vzorným představitelem tohoto sportovně-folklorního světa, jenž si žil svými pravidly, rituály a prostými radostmi. Do těchto „malých dějin“ jen málo zasahovaly dějiny velké, a když už, tak jen rušivě, ale i to jen nakrátko, protože se jim ti lidé uměli přizpůsobit.

Evokaci tohoto rovněž už zaniklého mužského světa (ženy do něj mohly jen tiše nahlížet) podnikl vnuk onoho „lidového gólmana“, spisovatel, píšící pod zavedeným pseudonymem S. d. Ch., v kruzích nové české literatury a také divadla to je „kultovní“ autor. Kniha Gejša je biografií, vznikla z asociací nad hojnými fotografiemi, které vnukovi zbyly v rodinném archivu. Každá ta archaická fotografie otvírá trs přesně a výstižně podaných detailů ze života sportovně založeného děda, který prožil život způsobem, jenž se jinak nijak nevymykal průměru, nebyl nijak výjimečný (pracoval jako skladník, jeho kulturní zájmy byly velmi skromné, téměř necestoval atd.), ale měl své prosté životní naplnění a obyčejnou důstojnost. Je to archeologie nedávných osobních dějin provozovaná v ještě pevném zázemí rodinných vztahů s pravidelnými nedělními obědy, po nichž následoval odchod na zápas milovaného lokálního klubu, pak posezení v hospodě. Byl to svět „malých lidí“ s velmi přesně vymezenými rolemi a pravidly. Mnohým by připadal nesnesitelně patriarchální a konzervativní. Ale není náhoda, že spisovatelka Petra Hůlová, která zná tvorbu S .d. Ch velmi dobře, mu napsala: „Bude to tvoje první lidská kniha.“ A S. d. Ch. tuto větu použil jako motto.

Ondřej Vaculík: Propadliště. Novela bohemica, Praha 2025, 224 str.

Jan Kolář: O lidech a myších. Útržky z paměti. Galen, Praha 2025, 274 str.

S. d. Ch.: Gejša. Officina Praga, Praha 2025, 214 str.