Mírová smlouva uzavřená mezi Arménií a Ázerbájdžánem patří k „překvapením roku“ – málokdo s ní počítal. To, že se na jejím uzavření podíleli Američané, je očekávané ještě míň. Plánovaný komunikační koridor, který má procházet arménským územím a spojovat Ázerbájdžán s jeho nachičevanskou exklávou, povede prakticky na dohled íránské hranice. Bude se jmenovat po Trumpovi (jak jinak) a Američané si vyhradili právo v něm zřídit a udržovat veškerou nezbytnou infrastrukturu. Procházet tudy má železnice, silnice, ropovod, plynovod a optické komunikační kabely.

Z hlediska Arménie jde o smlouvu typu „Kdo chce s vlky býti“, protože její dřívější geopolitická orientace na Rusko se ukázala být neefektivní. Velký ruský bratr v nouzi nepřišel na pomoc, protože jeho vojenská síla byla nasazena na Ukrajině a další k dispozici neměl; Arméni tak prohráli válku o Náhorní Karabach a jejich mezinárodní postavení se zásadně zhoršilo. Není jednoduché být malým křesťanským národem uprostřed daleko početnějších muslimských národů, a opustil-li vás jeden velký bratr, musíte si najít jiného. Třeba tím, že nabídnete poněkud ješitnému americkému prezidentovi, že kus země se bude jmenovat právě po něm. Kdoví, třeba z toho nakonec bude i ta Nobelova cena míru; už ji dostali daleko horší lidé než Donald Trump. Každopádně dokud jsou Američané a Arméni kamarádi, existence arménského státu je opět nějak zajištěna, byť třeba jen na pár let. Ale i to je lepší než nic.

Z pohledu Rusů jde o varovné znamení, kterému možná stará garda ani úplně nerozumí. Putin je sedmdesátník, celé jeho vidění světa se točí kolem NATO a paranoidního vztahu k němu. Je to muž minulosti a jinak už se myslet nenaučí.

Ale při pohledu do budoucnosti je pro existenci a moc Ruska asi nejnebezpečnější právě rostoucí sebevědomí okolních turkických národů. Přirozeným vůdcem celé této stepní smečky je skoro devadesátimilionové Turecko, které se právě pomocí Trumpova koridoru chce propojit s Ázerbájdžánem, a posčítají-li se všechny ty Ázerbájdžány, Kazachstány, Uzbekistány a další národy mluvící turkickými jazyky, je jich dohromady daleko víc než (slovanských) Rusů. A v Rusku samotném mají početnou „pátou kolonu“ jak v podobě milionů gastarbeiterů ze Střední Asie, tak v podobě skoro sedmi milionů Tatarů. Jejich jazyky jsou vzájemně lépe srozumitelné než ty slovanské a vesměs sdílejí i tutéž víru – islám.

Území, které tyto národy obývají, lemuje skoro celou jižní hranici Ruska, od Černého moře až po pohoří Altaj. Jejich porodnost je pořád poměrně vysoká, vyšší než u Rusů samotných. Navíc tím, že jsou místní, jsou pro Rusko permanentním konkurentem a problémem. Američané se jednoho dne mohou sbalit a odejít, jejich domov je jinde. Turci, Tataři, Kazaši a Azerové nikoliv, ti zůstanou tam, kde jsou.

Vyhrožuje-li teď propagandista Solovjov v ruské televizi Ázerbájdžánu další „speciální vojenskou operací“, je idiot. Jestli si něco Kreml momentálně nemůže dovolit, je to konfrontace s turkickým světem.