Poté, co 7. ledna 2015 vtrhla do pařížské redakce satirického časopisu Charlie Hebdo skupina islamistických teroristů a zastřelila dvanáct jejích členů, sdíleli lidé všude po světě heslo „Je suis Charlie“ – „Já jsem Charlie“, jež mělo symbolizovat solidaritu se zavražděnými novináři. Mělo to také znamenat odmítnutí násilí jako legitimní reakce na výsměch a karikatury, často urážlivé a neuctivé k náboženství obecně, ale k islámu především, jimiž se časopis vyznačoval a dodnes vyznačuje.

Ovšem netrvalo příliš dlouho a začalo být zjevné, že ne každý, kdo ono heslo proklamuje, je chce brát úplně doslova. Řada vlivných západních médiích jako CNN, Associated Press nebo New York Times byla kritizována za to, že ačkoli o útoku na satiriky informují a vyjadřují solidaritu, záměrně odmítají publikovat inkriminované karikatury a raději volí autocenzuru pro strach, že by vyvolaly další pohoršení, vášně a pravděpodobně i násilí.

K bojácným plátkům patřily i dánské noviny Jyllands-Posten, které otevřeně přiznaly, že to dělají kvůli vážným obavám o bezpečí svých zaměstnanců. A nutno dodat, že věděly, o čem mluví. Když v září 2005 noviny publikovaly několik karikatur proroka Mohameda, vedlo to k útokům na ambasády a násilným nepokojům nejen v Dánsku, ale po celém světě, při nichž zemřelo několik desítek lidí.

Šlo o mrazivý příklad toho, co britský historik Timothy Garton Ash nazval „atentátníkovo veto“, které lakonicky definoval hrozbou „Pokud se odvážíš něco říct, tak tě zabijeme“ – podle něj skrytá pohrůžka extrémním násilím vytváří tabu, jež u určitých témat škrtí svobodu slova efektivněji než ruka zákona. Ash reagoval na masakr v Paříži, ale poukazoval na to, že nejde o nic nového, podobně operovala mimo jiné i italská mafie a jiné zločinecké organizace.

A ostatně že si lidé musí dávat pozor na jazyk, když mluví o islámu, věděli už od konce osmdesátých let, kdy Salman Rushdie vydal román Satanské verše a íránský ajatolláh Chomejní nad ním následně vyhlásil fatvu, vyzývající všechny pravověrné muslimy, aby spisovateli urážku svatého písma oplatili smrtí. Rushdie musel být od té doby pod důslednou policejní ochranou a nesmírnou vytrvalost hrozby dokládá skutečnost, že ještě v roce 2022, tedy více než třicet let po publikování románu, se jej během veřejného vystoupení v New Yorku pokusil zabít útočník nožem – spisovatel přežil, ale přišel o pravé oko.

Flemming Rose, editor Jyllands Posten, který byl zodpovědný za publikování kontroverzních karikatur, napsal v knize Tyranie ticha, že demokratické společnosti stojí před zásadní volbou: buď se sebevědomě postaví za právo svých občanů projevovat se svobodně, včetně svobody druhé pohoršovat, a budou je nezaujatě chránit před násilím, anebo se budou muset vydat cestou nekonečné snahy zajistit všem právo na to, „nebýt pohoršen“, jež povede jen k roztáčející se spirále mlčení a bude znamenat konec svobody slova.

Evropa, zdá se, si v mezičase zvolila nakloněnou rovinu druhé varianty. Omezení přibývají, stejně tak i zatýkání, a stále to nestačí – o příkladech z Německa a Británie jsme v Echu psali v posledních měsících hojně. Roseova domovina Dánsko se také činí – země předloni schválila nový zákon, jenž kriminalizuje „nevhodné nakládání s předměty majícími pro náboženské komunity zásadní duchovní význam“, za což hrozí až dva roky ve vězení. Šlo o snahu reagovat na případy pálení koránu a nutnost trestního postihu se ospravedlňovala rizikem potenciálního pobouření a násilné protireakce, jako by palič sám byl přímo zodpovědný za agresivitu druhých. Kritici zákona poukazovali na to, že tím severský stát de facto znovu zavedl zákony proti rouhání. Síla atentátníkova veta zapůsobila.

Minulý týden se nám dostalo dalšího příkladu v podobě vraždy Charlieho Kirka. A ačkoli nelze očekávat, že se masově začne šířit heslo „Já jsem Charlie“ – na to byl politický hráč Kirk příliš „polarizující“ figurou, jak je dnes v módě říkat –, je to příležitost, abychom se znovu zamysleli nad dilematem, které předložil Flemming Rose. Po Charlie Hebdo se západní evropské země jaly vynucovat společenskou harmonii skrze přísnější pravidla pro občanskou diskusi, ale nezdá se, že by ji tím dokázaly zajistit. Přes všechny snahy vykořenit nenávist ze svých řad se státy, jež proti ní bojují drakonickými nástroji, ukazují být čím dál křehčí a plné společenského napětí. Navíc je už teď jasné, že záplava nevybíravých projevů na všech stranách v uplynulém týdnu znemožňuje jakoukoli konzistentní snahu právo proti nenávisti vymáhat. Zdá se, že je čas na revizi.

„K vraždám v Charlie Hebdo došlo v rámci kultury ukřivděnosti, která lidi podněcuje k tomu, aby se cítili pohoršeni pokaždé, když někdo řekne něco, co se jim nelíbí. Předpokládá se, že vlastně není žádný skutečný rozdíl mezi slovy a činy – mezi verbální urážkou a fyzickým násilím,“ napsal Rose v roce 2015 s tím, že je nutné rezolutně odmítnout agresi, ale zároveň přestat dávat tolik váhy nenásilným projevům, které pouze někoho jitří: „Pokud má svoboda slova přežít, musíme si všichni vypěstovat trochu hroší kůže.“