První fáze mírového plánu Donalda Trumpa pro Gazu, tedy vydání živých rukojmích, dopadla úspěšně. Další fáze, které počítají s odzbrojením teroristického hnutí Hamás a zřízením nějaké na teroristech nezávislé správy, jsou zatím v nedohlednu. O budoucnosti Gazy a izraelsko-palestinského konfliktu debatují bývalý velvyslanec v Izraeli Daniel Kumermann, komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland, politoložka a islamoložka Zora Hesová a historik a teolog Filip Outrata.

Stáhnout MP3

Všichni živí rukojmí jsou z Gazy zpátky, Trump měl v Knesetu vítězný proslov, probíhají velké oslavy. Je to podle vás opravdu nějaký konec aspoň toho bezprostředního konfliktu v Gaze, nebo jenom krátká pauza?

Fingerland: Určitě je to pauza, možná i delší než krátká, v tom nejžhavějším konfliktu. Nemyslím si však, že to příměří bude možné přetavit do nějakého dlouhodobého míru. Ale naděje, kterou Trumpův plán přinesl, je docela velká a v podstatě to je to nejlepší, co je na stole za mnoho let. Takže je tu naděje, nebo spíš řekněme nějaká šance, že z toho bude mír, jaký si Donald Trump představuje.

Kumermann: Mír není možný, dokud je ve hře Hamás, protože ten ze své podstaty mír uzavřít nemůže. Funguje na bázi nejvyšší autority, kterou je Bůh, a jeho příkazem je likvidovat Izrael. Čili tam může být z jejich hlediska jenom odložení konfliktu, ale ne mír. Jediný mír by mohl nastat pod nějakou světskou palestinskou autoritou, a ta se tam nerýsuje.

Outrata: Samozřejmě v tuto chvíli to ještě není mír, protože boje dál probíhají. Za poslední dva dny bylo minimálně pět lidí zabito izraelskými vojáky. A jestli se to příměří přetaví v mír, to se ukáže. Tady je třeba říct, že je to od roku 2006, pokud se nepletu, už šestý větší konflikt v Gaze, samozřejmě mnohem větší než ty předchozí. Ale očekávat, že bude mír, pokud se nějakým způsobem nezmění nebo nevyřeší politická situace – to znamená řešení palestinské otázky jako takové –, je opravdu asi spíš naivní v tuto chvíli.

Paní Hesová?

Hesová: Já to vnímám tak, že jde o ukončení útoku na Gazu ze strany izraelské armády po teroristickém útoku 7. října 2023. Znamená to spíš jakési praktické ukončení pro izraelskou vládu. Rozhodně pro Palestince tohle mír nepřináší. Přináší to úlevu pro rukojmí, pro Palestince v Gaze, kteří ještě před několika dny čelili systematickému bombardování – takže to je opravdu velká úleva. Ale mír by právě znamenal to, co ještě vůbec není na stole: tedy nějaké politické řešení a systematické uznání palestinského práva na sebeurčení. Toto příměří následuje po dvou příměřích, jež byla ze strany Izraele přerušena. A ten kontext se dost změnil. Z mého pohledu je tam určitá šance na to, ne že by se už mluvilo o míru, ale na to, aby se změnila logika násilí a aby se do celého konfliktu začaly promítat úplně jiné okolnosti než jen naprostá izraelská převaha a vůle ničit Gazu a etnicky ji čistit.

Kumermann: Pardon, možná bych tady mohl říct – padlo něco o palestinském státu, který by to řešil, ale Gaza podle všech montevidejských kritérií byla palestinským státem. Splňovala všechno. Byl to první palestinský stát v pravém slova smyslu, ale byl to velmi neúspěšný pokus.

Hesová: Gaza byla nepřímo okupované území, které nemělo žádné prvky státnosti, takže tohle bych naprosto odmítla.

Kumermann: Nepřímá okupace, to je zajímavý pojem a měli bychom si vysvětlit, co to vlastně znamená.

Je to podle vás okupace, pane Fingerlande?

Fingerland: Problém debat, které se týkají specificky izraelsko-palestinského konfliktu, je to názvosloví a taková šedá zóna mezi pojmy, které by v jiných částech světa, třeba v Evropě, byly jednoznačné – třeba státnost, nestátnost. Existuje narativ, řekněme propalestinský, podle kterého Gaza byla nadále okupovaná nepřímo nebo přímo, a tudíž byl legitimní odboj Gazanů vůči Izraeli. Proti tomu lze postavit zas jiné skutečnosti: že Gaza evidentně okupovaná nebyla, pokud se na jejím území nevyskytovali žádní Izraelci, kromě těch, kteří tam byli uneseni. A v podstatě ani ta blokáda nefungovala, protože pokud Hamás měl materiál na 500 kilometrů tunelů, tak evidentně to území nebylo blokováno. Takže si musíme potom každý vybrat, jestli budeme používat pojmy jako „okupovaná přímo“ nebo „nepřímo“, nebo jestli se budeme dotýkat doložitelných skutečností.

Hesová: O okupaci mluví OSN, takže myslím, že tam je to zcela zřejmé.

Fingerland: Můžeme to brát takto legalisticky. Politologicky vzato Gaza fungovala jako stát, který měl nějakou zahraniční politiku, nějakou armádu, nějaké policejní síly a měl vlastně možnost vydat se různými směry. K překvapení i mnoha Gazanů se vydal směrem konfliktu. Politologicky vzato Gaza fungovala jako stát nebo protostát a ty legální pojmy na blízkovýchodní skutečnost nepasují.

Outrata: Ale „stát Gaza“ je pojem, který v podstatě nikdy neexistoval. Vždycky ta základní představa, která i dnes je na stole, je palestinský stát. Po volbách v roce 2006 došlo k puči a faktickému rozdělení na Gazu, a tedy Západní břeh. Ale vždy bylo přijímáno, že Palestina je jedna, ale nyní bohužel rozdělená na dvě části, což je velká praktická překážka. A myslím si, že musíme brát v úvahu i situaci na Západním břehu, která eskalovala výrazně i před 7. říjnem. Byl tam vzrůst útoků, až pogromistických, na Palestince, pokračuje jejich vyhánění. Netanjahuova vláda deklarovala, že nepřipustí vznik palestinského státu, a teď do toho přichází mírový plán, který naopak s tím jasně počítá. Gaza je to, co bylo teď nejdůležitější, protože ten konflikt byl extrémně krvavý, ale je to součást nějakého celkového obrazu.

Fingerland: Ale pokud existuje nějaká zásadní překážka pro dvoustátní řešení, které si můžeme namalovat na obzor jako cíl, ke kterému jednou dojdeme, tak přece tou zásadní překážkou je, že Palestinci jako celek, nebo určité části palestinské reprezentace, v tomhle případě Hamás, nepřijali dvoustátní řešení jako výsledný cíl. Útok 7. října byl v podstatě naplněním první fáze jejich cíle – tedy ne vznik palestinského státu vedle Izraele, ale místo Izraele. Dokud izraelská vláda – ať už třeba tahle, která nám může být nesympatická, nebo jakákoli příští – nebude přesvědčena, že předání území a určitých pravomocí Palestincům nepovede k ohrožení izraelských životů, tak to nemůže udělat. To je princip každé vlády, že chrání životy svých občanů. Pokud z Gazy bude nadále hrozit nebezpečí, pak samozřejmě to bude zárodek jakéhokoli příštího konfliktu. A v roce 2005 se Izraelci z Gazy stáhli. V podstatě to byl velký experiment, jak Palestinci s touhle šancí naloží. No a jak s ní naložili, víme. Takže to je stín na jakémkoli dalším rozhodování pro budoucí mírová jednání.

Hesová: Já bych tohle vnímala jako ten proizraelský narativ, který jste tady předložil, poté, co jste zmínil existenci propalestinského narativu. A to, co já nyní vnímám jako naprostou změnu, je, že se naprosto změnila celá regionální bezpečnostní situace. Jeden z argumentů Izraele byla jeho bezpečnost. Existovali tam státní i nestátní aktéři, kteří vyjadřovali nepřátelství vůči Izraeli z různých důvodů – ti už jsou v zásadě odstaveni. To je jeden z výsledků té poslední války. Hizballáh je zničen, Írán se ukázal jako neschopný nějak Izrael ohrozit, Hamás také. Argument o neustálém existenčním ohrožení Izraele odpadá. Stejně jako odpadá argument, že Palestinci si nemohou vládnout sami, že Palestinci nechtějí mír. Teď se ukázalo, že ten, kdo nechce uznat právo druhé strany na samostatnost, nebo aspoň na sebeurčení, je právě izraelská vláda Benjamina Netanjahua, která dlouhodobě prosazuje, že jediný stát, který má existovat, je Izrael. Po tom, jakým způsobem se Netanjahu a jeho vláda chovali, jakou devastující, naprosto nezákonnou válku vedli v Gaze, se paradoxně toto téma vrátilo. Čili ta pozice, že Palestina nebyla tématem mezinárodní politiky, kdy Izrael představoval tu situaci jako oblast, jako manažovaný konflikt, ve kterém jde primárně a pouze o bezpečnost Izraelců, ve kterém Palestinci jsou naprosto marginalizováni, se změnila, protože se změnila bezpečnostní situace. Ten, kdo teď ohrožuje existenci a vůbec přežití toho druhého národa, je Izrael, který se pokusil Gazany zahnat do moře.

Fingerland: Jak?

Hesová: Tím, že vynutil opuštění cíleným ničením zástavby. Snažil se vyjednat jejich vyslání do třetích zemí.

Fingerland: S kým?

Hesová: Třeba s českou vládou. V říjnu 2023 nebo v listopadu 2023 jsme tento plán podpořili.

Fingerland: S kým se jednalo o vysídlení Palestinců?

Hesová: Podpořila to česká vláda například. V novinách se objevily různé zprávy, že…

Fingerland: S jakou vládou se o tom jednalo?

Hesová: Evidentně se to nepovedlo, protože i když ten Trumpův plán podpořili, mluvili o tom, že Palestinci odejdou a možná se budou moct vrátit, nebo ne. Teď naopak je situace taková, že právě Trump ve svém 21bodovém plánu hovoří o tom, že Palestinci zůstanou, že nebudou nuceni k vysídlení a že Gaza by neměla být anektována.

Směřujeme tedy k palestinskému státu?

Outrata: Před několika dny jsem četl komentář v izraelském deníku Haaretz, který vyloženě říká, že to, že se nyní otázka řešení státnosti Palestiny dostala zas do popředí a že se vlastně vyloučila možnost obejít ji nějakými bilaterálními dohodami Izraele s okolními státy, je úspěch Hamásu, přestože v této válce byl šíleně oslaben. Skutečně se nyní zdá, že nějaké řešení bude muset zahrnovat víc stran v regionu a že to nepůjde obejít cestou nějakých takzvaných abrahámovských dohod. A k tomu podle mě přispěl také útok Izraele na vyjednavače Hamásu 9. září v Kataru, který vytočil významné spojence Spojených států a dostal Izrael do ještě větší izolace a pod ještě větší tlak.

Kumermann: To naopak právě pomohlo k tomu příměří, protože to dotlačilo ty, kteří žijí v Kataru v bohatství a nechtějí zemřít, tak jako někteří radikálové z Gazy, k tomu, že se začali bát o vlastní život. Ale ještě jednu věc: tady se mluvilo o tom, že Netanjahu nebo jeho vláda jsou proti palestinskému státu. Když jsem přijel do Izraele v roce 1999, tak většina Izraelců byla pro vznik palestinského státu. Tuhle ideu zabil Arafat svou teroristickou válkou z roku 2000. Samozřejmě že většina Izraelců dnes Palestincům nevěří. Ale Izrael je demokratický stát. Pokud vznikne na palestinské straně cokoli, co bude přijatelné, co bude smysluplné a co bude dávat nějaké záruky budoucnosti, tak se dá očekávat, že izraelská populace začne vidět věci jinak a zvolí si jinou vládu, která bude pro palestinský stát.

Outrata: Pane Kumermanne, Benjamin Netanjahu byl proti palestinskému státu už v době svého prvního vládnutí právě v 90. letech. A poté, co se dostal na dlouhou dobu k moci, se tento postoj stal zcela většinovým.

Kumermann: No právě, on ho vytáhl k moci tou zkušeností s neochotou Palestinců udělat jakýkoli kompromis, uznat židovský stát a přistoupit na to, že třeba není takzvané právo návratu. Až Palestinci ukážou, že jsou schopni fungovat jako bezpečný stát, který nebude ohrožovat sousedy, tak se dá čekat, že reakce na izraelské straně bude jiná.

Vraťme se k Trumpovu plánu a příměří. Druhá fáze počítá s odzbrojením Hamásu a zřízením jakési palestinské technokratické vlády, na kterou bude dohlížet rada míru v čele s Trumpem a Tonym Blairem. Nicméně z té části Gazy, ze které se Izrael stáhl, jsou zprávy o tom, jak Hamás znovu přebírá moc – o popravách, o bojích s místními klany. Takže se možná do druhé fáze nedostaneme.

Kumermann: Musíme si také uvědomit jednu věc. To, že na Západním břehu nevládne Hamás, je do jisté míry zásluha Izraele, který chrání současnou palestinskou samosprávu. Nájezdy do Dženínu a podobných míst vlastně omezují schopnosti a moc palestinských radikálů a to je to, co drží palestinskou samosprávu u moci.

Hesová: Jsem ráda, že zmiňujete nájezdy do Dženínu. My se tady díváme pouze na Gazu, ale zároveň paralelně s tou válkou došlo k devastaci velké části uprchlických táborů v Dženínu a Túlkarimu, odkud bylo obyvatelstvo vyhnáno. Takže tam určitě není žádná péče o záchranu palestinské samosprávy. Izrael palestinskou samosprávu vyšachovává z budoucího uspořádání. Takže je to přesně naopak, než říkáte. Teď musí přijít tlak na Izrael, aby umožnil nějakou roli palestinské samosprávy.

Kumermann: Kdyby Izrael nezasahoval, tak už dávno na Západním břehu vládne Hamás také. Hamás by prostě zlikvidoval palestinskou samosprávu, takže to je nesmysl.

Fingerland: Jestli se můžu vrátit k vaší otázce, tak já si myslím, že logika toho Trumpova plánu byla správná v tom smyslu, že Gaza je prostě poválečné území, zdevastované, které potřebuje obrovské investice a potřebuje nějakou vnější autoritu, která by umožnila co nejrychlejší obnovu normálního života. Problém této představy je v tom, že tady vzniká časová prodleva mezi příchodem nějakých sil, které by se postaraly o správu v Gaze a o začátek nějakých investic. Logika byla taková, že pokud se lidem v Gaze bude dařit dobře, bude ta oblast deradikalizovaná a bude moct vykročit na nějakou novou dráhu. Jenomže v tuhle chvíli do Gazy zatím žádné mezinárodní síly nedorazily. Palestinská samospráva nechala vycvičit v Egyptě asi pět tisíc mužů, celkově jich má být asi deset tisíc – to je zhruba tolik, kolik bylo poraženo v roce 2007 během té krátké občanské války. Takže tito lidé nemohou vybojovat tu válku, která se teď před námi objevuje, a to je válka vnitropalestinská, v níž pravděpodobně spíš uspěje Hamás, který dostal čas na to, aby se znovu zformoval a získal pozice. To je obrovské nebezpečí pro Gazu, protože v tom případě neproběhne ani obnova, nebo bude komplikovaná, a ta věc se prostě zadrhne už v té, řekněme, druhé fázi. Hamás momentálně dává najevo, že se moci vzdát nehodlá.

Jedním z garantů toho, že Hamás bude spolupracovat, má být Katar. Zřejmě to slíbil Trumpovi za to, že ten dohlédne, aby Izrael na Katar neútočil podobně jako 9. září.

Fingerland: Jenomže teď vzniká situace, kdy není jasné, jestli Katar skutečně hodlá trvat na tom, že se Hamás odzbrojí a přestane hrát tu úlohu, kterou dosud hrál. To říkají státy jako Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty, které už nyní vzkazují Američanům: My se obáváme, že Katar hodlá podržet Hamás u moci, a my se v tom případě nebudeme angažovat v budoucnosti Gazy tak, jak jsme si původně plánovali.

Outrata: Jsem trošku alergický na to, když teď se mluví o tom, že vlastně v Gaze vypuká cosi jako občanská válka. Ta válka tam teď pro ty lidi skončila, byla neuvěřitelně brutální. Jsem v kontaktu s řadou lidí přímo v Gaze. Velká úleva. A mluvit o tom, že teď začíná jakási válka, se mi skutečně nelíbí. Prostě když skončí válka – bylo to i v Evropě po roce 1945 –, tak není pokoj od násilí, ale dochází k vyrovnávání se s kolaboranty nebo s domnělými kolaboranty. To si asi dovedeme představit. To je to, co se teď děje v Gaze. A samozřejmě to dělá Hamás, protože přestože dva roky vedl válku s Izraelem, tak je to síla, která tam reálně existuje, a ten pořádek tam někdo udržovat musí.

Fingerland: Hamás není nějaká pořádková síla, která teď zajistí, že kolaboranti budou potrestáni, že se budou odvážet odpadky. Hamás je politické hnutí, které hodlá znovu vládnout Gaze. Aby Gaza mohla vykročit na novou cestu, tak tam Hamás nemůže být. A ten, kdo tomu bude čelit, mohou být zas jedině lidé, kteří se mu postaví se zbraní v ruce. To jsou klany, které před nástupem Hamásu k moci tam určitou roli měly. Tyto klany se podařilo Hamásu značně oslabit. Někdy mu dokonce mnozí Gazané fandili, protože to byly někdy rodiny nějakým způsobem spojené s kriminální činností. Ale zároveň je to prostě něco, co vyrůstá z té gazanské reality, protože tam, kde špatně funguje vláda, musejí nastoupit jiné síly – třeba právě nějaký rodinný klan, který zajišťuje bezpečnost a jiná dobra. A pokud tyto klany nezabrání tomu, aby se Hamás vrátil k moci, pak se bude opakovat situace, která vyústila v  krvavou válku. A není to otázka toho, jestli si to přejeme, ale prostě toho, jaká situace momentálně je. V roce 1945 bychom asi neříkali, že gestapo, SS nebo wehrmacht holt musí zatím zajišťovat bezpečnost, než někdo přijde. Prostě Hamás musí zmizet, pokud Gaza má mít nějakou budoucnost.

Hesová: Ta paralela mezi Hamásem a nacisty je přesně hlavní bod proizraelského narativu. Pokud vím, tak jeden z mála zahraničních novinářů nebo akademiků, kteří se tam dostali, byl Jean-Pierre Filiu (francouzský historik, arabista a diplomat – pozn. red.), který tam strávil měsíc na začátku tohoto roku. A on v zásadě tvrdil, že tahle válka Hamás posílila. V tom smyslu, že zničila všechny možné společenské elity, vzdělanostní a jiné, které tam existovaly a které by mohly nějakým způsobem představovat nějakou politickou protiváhu proti Hamásu. A zároveň izraelská sázka na některé ty klany se prostě nevyplatila. Hamásu se nějakým způsobem podařilo, jak říká Filiu, přece jenom představovat tu pořádkovou sílu. Takže je teď vlastně docela pochopitelné, že nějaká forma policejního řádu tam vzniká. Pro Izrael je to nepříjemné, podle mě i pro mnoho Palestinců je to v zásadě nepříjemné, že to je Hamás, ale zároveň oni potřebují, aby tam byl nějaký policejní řád. Dokonce řada komentátorů, jako třeba Břetislav Tureček, říká, že naopak se s Hamásem teď musí pracovat a vymyslet nějaký způsob, jak ho zapojit – aspoň ty jeho civilní složky nebo ty policejní složky, které nebyly zapojeny do útoku na Izrael.

Outrata: Taky je třeba do toho vtáhnout požadavek, který se objevuje v mírovém plánu, a to je nějaká reforma palestinské autonomie. Víme, že prezidentu Abbásovi bude bezmála devadesát let, že volby byly před dvaceti lety. To znamená najít nějaké nové palestinské lídry – mluví se o technokratech, ale můžou to být lidé jako Mustafa Barghútí, to znamená opoziční palestinští politici, který byl protikandidátem Abbáse v posledních volbách před dvaceti lety – a najít nějakou novou palestinskou reprezentaci.

Může být Hamás vtažen do nějaké umírněné palestinské správy, pane Kumermanne?

Kumermann: Hamás, když oslavoval tu svoji akci 7. října, říkal, že je úspěšná a že ji v budoucnosti zopakují. To znamená, že Hamás, kterému teď svět vlastně dává na zlatém podnose uznání palestinského státu atd., se vlastně cítí oprávněn a posílen k tomu, aby znovu zaútočil. Hamás nemůže být přátelská síla. Čili víceméně je to otázka pak jenom času, kdy to znova bouchne.

Fingerland: Já si myslím, že vůbec nepřihlížíme k realitě. Hamás si nechce zachovat tvář, Hamás si chce zachovat moc, a když ji bude mít, tak klidně bude znovu chystat rakety. Takže buď tam nebude, a pak bude šance na mír, nebo tam bude, a v tom případě bude pokračovat v tom, co jeho představitelé ještě v uplynulých dnech říkají – že prostě ten boj musí pokračovat a že to není boj za palestinský stát vedle Izraele, ale místo Izraele. Oni to úplně otevřeně říkají. Takže představa, že se Hamás bude chtít nechat nějakým způsobem domestikovat, není realistická. Stejně tak Palestincům v následující generaci nebo v následujících deseti letech, dokonce i když ty věci půjdou dobře, nebude nikdy vládnout někdo jako Mustafa Barghútí. Bude jim muset vždycky vládnout někdo, kdo má za sebou tisíce chlapů s puškami.

Hesová: Stejně tak můžeme říct, že vlastně není představitelné, že by Izraeli vládl někdo, kdo má na mysli mír a smíření a nějaké vyřešení konfliktu. Máme tam extrémně pravicovou vládu. Je docela dobře možné, že bude vládnout i po dalších volbách.

Outrata: Dokud budou Palestinci v Gaze za zdí, prostě v té blokádě, dokud budou na Západním břehu vystaveni násilí extremistů, dokud budou vysídlováni, dokud nebude vyřešena otázka palestinského státu, tak Izraelci prostě v bezpečí nebudou nikdy. To je, proč se mluví o tom, že 7. říjen nespadl jak blesk z jasného nebe. To je dlouhotrvající situace, která má nějaké kořeny. Pojďme skutečně řešit ty příčiny. Celou tu situaci. A bezpečnost Izraele je prostě mantra, zaklínadlo, ale skutečně ta nebude, pokud se nevyřeší i otázka Palestiny.

Kumermann: Ta bezpečnost je taky o každodenní bezpečnosti. Zažil jsem v Izraeli teroristickou válku a ta dokonale rozkládá veřejný život. Prostě žádná vláda nemůže říct: No dobře, tak dneska nám zabili jenom deset lidí, tak to je ještě únosné. Izrael nemůže přestat v tom, co dělá, protože Hamás řekl, že v budoucnu bude postupovat neustále stejně.

Fingerland: Souhlasím s tím, co říká pan Outrata, že ideální by bylo, kdyby vznikl palestinský stát. Každý národ chce žít svobodně, důstojně, v bezpečí a hrozně bych si přál, aby se tam Izraelci a Palestinci dostali. Jenomže v politice většinou to není tak, že se dostaneme z bodu A do bodu B a jsme tam. Většinou se tam musíme dostat pomocí nějakých kompromisů nebo pomocí rizik. A bez ohledu na to, jestli je současná izraelská vláda taková, nebo maková, tak pořád jakákoli izraelská vláda bude stát před úplně stejným dilematem: odejdeme-li ze Západního břehu, stane se ze Západního břehu další Gaza. Taková věc hrozí, taková věc by se stala, kdyby Izraelci systematicky nezasahovali na Západním břehu. To neznamená, že bych chválil útoky osadníků nebo cokoli jiného. Taková je bezpečnostní situace, taková je taky mentální a ideologická situace v palestinském prostředí.

Outrata: Ona je malá podpora pro dvoustátní řešení na obou stranách, že ano?

Fingerland: Máte pravdu. Momentálně i méně než polovina Izraelců se vyslovuje v průzkumech veřejného mínění pro zřízení palestinského státu. Ale zas se dostaneme do minulosti. Ochota vzdát se nějakého území, tedy i bezpečnosti, ve prospěch nějaké mírové vize tam opakovaně byla a vždycky byla zklamaná. Velká část izraelských ústupků – a nejenom vůči Palestincům, ale třeba i vůči Egyptu a podobně – dokonce byla konána rukama pravicových vlád. Takže vždycky tam je určitý potenciál, že právě zevnitř izraelské pravice se nakonec zrodí politik, který ty územní nebo jiné ústupky udělá. Ale Izraelci momentálně nemají pocit, že by se jim to vyplatilo. Myslím, že to byl Salman Rushdie, kdo řekl, že momentálně vytvořit palestinský stát by znamenalo vytvořit tálibánský Afghánistán vedle Izraele. To Izraelci pochopitelně nechtějí.