Koncem června uplynulo půl století od premiéry filmu Čelisti režiséra Stevena Spielberga, díla, které v mnohém změnilo svět filmu jako umění i jako průmyslového odvětví. Vrcholného prázdninového a plážového filmu, jenž změnil vztah širokých mas k parybám, inspiroval mnoho a mnoho starostlivých pohledů propátrávajících hladinu moře, jestli se nad ní nemihl zlověstný trojúhelník žraločí ploutve. Čas Čelistem, myslím, neubral na síle, měl jsem v životě příležitost ověřit si, že působí i na generace narozené dlouho po jejich vzniku. Je to film s jasně vymezenou ambicí, kterou ale naplňuje bezezbytku. A stejně jako se o něm dá mluvit jako o filmu, jenž předznamenal dnešek, je možné ho vnímat jako dílo, které normy dneška v něčem popírá.

Čelisti nevznikaly snadno. Tehdy osmadvacetiletý režisér Spielberg se rozhodl natočit film na moři poblíž letoviska Martha’s Vineyard, ukázalo se to jako daleko obtížnější, než filmaři předpokládali. Mechanické modely žraloků, které při natáčení používali, byly nespolehlivé a ve filmu často nevypadaly dobře. Mnoho záběrů s nimi nebylo možné použít. To, že antagonista-žralok ve snímku není moc vidět, bylo považováno za výborné autorské rozhodnutí, jež filmu velice pomohlo. Ve skutečnosti to byla z nouze ctnost – jinak se to udělat nedalo. Vztahy na place nebyly nejlepší, natáčení se protahovalo, film stál nakonec dvojnásobek toho, co stát měl. Na testovacích projekcích ale diváci reagovali nadšeně.

Čelisti byly první letní „blockbuster“. Až do jejich uvedení bylo léto považované za období nevhodné pro uvádění filmů. Premiéře Čelistí však předcházela do té doby nevyužívaná reklamní strategie – velká kampaň v televizích, po níž následovalo nasazení filmu do nezvykle velkého množství kin v několika stovkách kopií. Tak vznikl úzus filmových distributorů soustředit se na dobré tržby během prvního víkendu po uvedení a filmy, které komerční apel neprokážou hned po premiéře, z kin celkem rychle stáhnout. V případě Spielbergova filmu totiž strategie spektakulárně vyšla, Čelisti se rychle staly komerčně nejúspěšnějším snímkem všech dob (zakrátko je v tom ohledu překonaly první Hvězdné války).

Obrovský úspěch toho filmu je také považován za příznak konce tzv. nového Hollywoodu, krátkého období, během nějž studia dala nové generaci tvůrců volnou ruku. Vznikla tak mnohá výrazná a v něčem velmi nehollywoodská díla, některá z nich naprosto zásadní. Úspěch Čelistí bývá považován za signál návratu k normálu, k filmům zaměřeným na masové publikum, které se dožaduje atrakcí a jednoduchých vzruchů.

Jenomže Čelisti – při vší jednoduchosti zápletky, prvosignálních lekačkách a šocích – vůbec nejsou hloupý film. Nejsou bombastické ani okázale sentimentální, nesugerují úporně nějaký hlubší význam, který v reálu absentuje. Jednotlivé scény jsou konstruovány velmi invenčně. Možná vyprávějí „béčkovou“ story, činí tak ale způsobem který ji povyšuje, poučeným kinematografií jaksi vyšší. V tom filmu je tak jedna velice výrazná „postava“ – žralok. Děsivá bytost, která neochvějně upíná veškerou svou energii k jedinému cíli, k zabíjení. V konfrontaci prostých lidských smrtelníků s touhle nadlidskou smrtící silou je možné vidět třeba i metaforu něčeho existenciálního (Spielbergův žralok se v tom ohledu podobá Scottovu Vetřelci, uvedenému o čtyři roky později).

Čelisti se s mírným zpožděním hrály i v kinech socialistického Československa. Bylo možné z nich extrahovat „pokrokové poselství“, kritiku hamižných kapitalistů, kteří rádi nechají žraloka žrát lidi, než aby ohrozili své mrzké zisky. Slyšel jsem historku, jak se na ten film zašel podívat Ivan Martin Jirous – možná je trochu moc výstižná na to, aby byla pravdivá, ale stejně se o ni podělím. Když v závěru filmu Quint nezadržitelně klouže po nakloněné palubě do žraločí tlamy a přes všechnu zoufalou snahu v ní skončí, Jirous prý povstal a začal na celé kino křičet: „A takhle nás všechny žere ta stvůra komunistická!“ Vyvedli ho. Vůbec se mu nedivím, že ho zrovna v tu chvíli napadlo zrovna tohle. Ten obraz člověka klouzajícího vstříc krutému osudu má nějakou metaforickou sílu, byť třeba nezamýšlenou. Vyobrazení esence lidského osudu, nahlíženého určitým způsobem. Žralok je vždycky ve střehu. Je dobré mít to na paměti.