Mnichov, Mnichov, Mnichov, zní médii při momentálním horečnatém vyjednávání míru na Ukrajině. Nesmí být rozhodnuto o Ukrajině bez Ukrajiny, nesmí být vydána napospas agresorovi, varují. Mnichovská dohoda ale není jedinou mezinárodní smlouvou uzavřenou ve 20. století. Hanebnost Mnichova byla velmi rychle známa, a proto byl později prohlášen od začátku za neplatný. Pojďme se podívat na jinou smlouvu, jež měla zajistit věčný mír v Evropě a jež skončila jako pouhý cár papíru. Na smlouvu z Locarna z roku 1925.

Začátek 20. let 20. století byl pro Evropu značně nestabilním obdobím. Kontinent se zotavoval z první světové války. Poražené Německo se odmítalo smířit s podmínkami Versailleské smlouvy, která mu odebrala část území a uvalila na něj velké reparace. Berlín plnění smlouvy aktivně sabotoval a snažil se zdržovat.

Francouzi počítali s tím, že němečtí dělníci budou pokračovat v obsluze okupovaného průmyslu a transportu. Ti místo toho hromadně přestali chodit do práce, a tím ochromili chod celého Porúří. Německá vláda pasivní odpor podpořila a vyhlásila, že všem stávkujícím ušlé mzdy a platy uhradí. Jenže si to nemohla dovolit, rozhodla se tedy peníze prostě vytisknout, čímž spustila spirálu hyperinflace. Německo se ocitlo uprostřed ekonomického chaosu. Vláda v Berlíně padla a místo ní nastoupil kabinet vedený Gustavem Stresemannem. Ten v září 1923 pasivní odpor odvolal a vyhlásil ochotu spolupracovat s vítěznými mocnostmi první světové války.

Odměnou mu byl Dawesův plán, jak se říkalo kombinaci nového splátkového kalendáře s masivní půjčkou financovanou Američany, jež spolu s měnovou reformou ukončily hyperinflaci a stabilizovaly německou ekonomiku. Poslední francouzští vojáci se stáhli v srpnu 1925. Stresemann sice v listopadu 1923 opustil úřad kancléře, ale zůstal ve vládě jako ministr zahraničí. A právě z této funkce se stal jedním z architektů Locarna.

Stresemann chtěl pokračovat ve své politice spolupráce a sbližování se západními mocnostmi. Doufal, že tím získá manévrovací prostor, který mu umožní udělat z Německa znovu mocnost prvního řádu. Navrhl proto Francii a Británii jednání o mírovém řešení sporných záležitostí.

V říjnu 1925 se tak do švýcarského městečka Locarno na břehu Lago Maggiore sjeli zástupci Německa, Francie, Velké Británie, Belgie, Itálie, Polska a Československa, aby jednali o uspořádání Evropy. Československo reprezentoval ministr zahraničí Edvard Beneš.

Jednání bylo Stresemannovým triumfem. Německo uznalo své západní hranice s Francií a Belgií, jak je narýsovala Versailleská smlouva. Akceptovalo rovněž ve Versailles stanovenou demilitarizaci Porýní. Za odměnu mohl Berlín vstoupit do Společnosti národů, předchůdkyně OSN.

Na východě ale byla situace úplně jiná. Stresemann odmítl uznat hranice s Polskem a Československem. Pouze souhlasil s nezávaznou arbitráží. Doufal, že urovnáním záležitostí na západě získá prostor pro revizi hranic hlavně s Varšavou, na kterou plánoval vyvinout diplomatický a ekonomický tlak. Polsko a Československo byly jednoznačně hlavními poraženými konference.

Již tehdy byla kvůli tomu smlouva z Locarna kritizována. Zavedla v Evropě dvě kategorie hranic. Ty na západě byly neměnné a věcné, zatímco ty na východě mohly být kdykoliv revidovány.

Převládlo ale nadšení. Stresemann, francouzský premiér Aristide Briand a britský ministr zahraničí Austen Chamberlain (starší bratr Nevilla Chamberlaina) dostali za zorganizování Locarna Nobelovu cenu míru. Evropu zachvátil „duch Locarna“, optimistická víra, že veškeré problémy lze řešit skrze diplomacii a mezinárodní spolupráci.

„Duch Locarna“ vydržel někdy do roku 1929. Tehdy začala v USA velká hospodářská krize, jež podrobila světový systém zátěžové zkoušce. Německé hospodářství poškodila americká cla. Stresemann se snažil o diplomatické řešení, ale v září dostal mrtvici a v 51 letech zemřel.

Hospodářská krize uvrhla Německo do opětovného ekonomického chaosu, který vynesl k moci nacisty. V březnu 1936 Adolf Hitler nařídil remilitarizaci Porýní, čímž přímo porušil Versailleskou smlouvu i smlouvu z Locarna. „Její podpis ukončil první světovou válku; její odmítnutí o jedenáct let později znamenalo předehru k druhé,“ napsal o dohodě z Locarna britský historik A. J. P. Taylor.

Můžeme si z toho vzít dvojí poučení pro dnešek. Sto let po Locarnu se znovu otevřeně mluví o revizi hranic ve východní Evropě. Vladimir Putin se nijak netají tím, že chce posunout rusko-ukrajinskou hranici co nejvíce na západ. I západní spojenci Kyjeva tiše uznávají, že se hranice de facto ustálí minimálně na linii dnešní fronty. Prostě ve východní Evropě jsou hranice spíše návrhy než čárami tesanými do kamene. Zvláště pokud jste ochotni použít sílu.

S tím souvisí druhé ponaučení. Pokud nejste ochotni si mezinárodní smlouvu vynutit v případě potřeby silou, je to jen kus papíru. Dohoda z Locarna výslovně zmiňovala remilitarizaci Porýní jako jeden z legitimních důvodů pro zahájení války proti Německu. Hitler rozkázal, že německé jednotky se mají okamžitě bez boje stáhnout, pokud by se Francie rozhodla kvůli remilitarizaci intervenovat. Paříž ale neměla na další vojenské dobrodružství nervy. Když se Londýn odmítl jakékoliv intervence zúčastnit, přestože byl jedním z garantů Locarna, Francouze myšlenky na reakci přešly úplně.

V případě Ukrajiny se neustále řeší, jak garantovat, že jakékoliv mírové uspořádání vydrží. Pravdou je, že jedinou garancí je po zuby ozbrojená armáda.