Za socialismu vycházelo ve srovnání s dneškem málo knih. Tak se stávalo, že v jedné generaci se rodinné knihovny často podobaly. Jedna z knih, které se v nich často vyskytovaly, se jmenovala Jasnější než tisíc sluncí a pojednávala o osudech a myšlenkách amerických a německých jaderných vědců. Napsal ji západní autor (Rakušan Robert Jungk) a vyšla ve dvou vydáních, v letech 1963 a 1965, takže z ní čerpaly své představy o vzniku jaderné bomby celé generace.

Na portálu Vědavýzkum.cz vyšel článek Filipa Grygara z Univerzity Pardubice o Jungkově knize, jakoby načasovaný k premiéře filmu Oppenheimer (opírá se ovšem o starší autorův odborný text). A to byste neřekli – Jungkova kniha je vylhaná. Opíral se hlavně o to, co mu jaderní vědci řekli, a archivy tehdy byly zavřené. A němečtí vědci mu říkali to, že „sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit“. Z vědců působících v projektu Manhattan se tak stávali ti, kteří se měli zpovídat z toho, že morální skrupule neměli. Jistěže západní autority trvaly na tom, že jejich hlavním motivem bylo nedopustit, aby Hitler získal jadernou zbraň jako první. Ale to právě Jungk tvrdil, že nehrozilo.

Jenže od 90. let se postupně začaly otvírat archivy a z nich vyplývá, že němečtí fyzikové sice měli k bombě daleko, ale ne proto, že by nechtěli. Nacistický stát nebyl schopen zmobilizovat zdroje srovnatelné s projektem Manhattan a fyzikové své schopnosti přeceňovali.

Po porážce Německa byli špičkoví nacističtí fyzikové v čele s Wernerem Heisenbergem a Carlem von Weizsäckerem internováni v Británii, kde je zastihla zpráva o svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. A tak si „vytvořili působivou legendu o tom, že z morálních důvodů nechtěli poskytnout Hitlerovi atomové zbraně (kdyby však chtěli, dokázali by to), a desítky let tento klamný příběh šířili po světě prostřednictvím svých kolegů, žáků, rodin a Jungkova bestselleru,“ píše Grygar.

Čtenář obeznámený s tím, jak Němci umně zveličovali hloubku své denacifikace, i s tím, jak byla poválečná intelektuální západní Evropa přístupná antiamerikanismu, bude Grygarovým textem, jak se říká, překvapen, avšak nikoli šokován.

Jedním z vědců, kteří netrpěli špatným spánkem kvůli projektu Manhattan, byl Edward Teller, označovaný za otce vodíkové bomby. Byl antikomunista a to, že USA musí mít zbraň, kterou budou jistě mít i Rusové, pro něj bylo evidentní. Byl taky (spolu s Leem Szilardem) jednou ze dvou postav, které ve filmu Oppenheimer zastupovaly maďarské Židy. Židů narozených v Budapešti v letech 1890–1920 bylo v jaderném výzkumu a špičkové matematice a fyzice tolik, že později někdo z nich přišel s teorií, že tou dobou pobývali v Budapešti marťanští průzkumníci, a než vyhodnotili Zemi jako nezajímavou a stáhli se, stihli zplodit několik potomků. Dokonce všichni chodili do některého ze tří budapešťských gymnázií.

Psal o tom víckrát i nám známý Scott Alexander. Za hlavní vysvětlení považuje genetiku – z řady výzkumů vycházejí aškenázští Židé jako nejinteligentnější etnická skupina na světě. Ale proč Budapešť? Bylo to místo, kam mířili Židé z ruského impéria, protože tam byly pro ně lepší podmínky, lepší než v tehdejším Německu i Francii. Ti nejpodnikavější mířili do Ameriky, ti bohatší, kteří dávali přednost profesionální kariéře a dobrému vzdělaní pro své děti, do Budapešti.

Alexander cituje z životopisu dalšího z budapešťských fyziků, Johna von Neumanna, který prý ten úspěch připisoval mimo jiné „pocitu extrémní nejistoty“, s nímž tyto rodiny žily, a „potřebě vytvořit něco výjimečného nebo čelit vyhubení.“ Židům nikdo nemusel připomínat, že tolerantní atmosféra se může změnit. Von Neumann neuměl v deseti letech pět jazyků jen ze záliby ve vzdělání, ale i proto, aby byl připraven na útěk.

Atmosféra se skutečně změnila, v roce 1919 přišel bolševický puč Bély Kuna, který na bohaté Židy zaměřil svůj teror. Židé se dali do pohybu a dnes víme, že dobře udělali. Těch, kteří měli to štěstí a přežili holocaust, bylo jen pár. Třeba George Soros nebo šéf Intelu Andy Grove (András Gróf).