Už to trefilo i Volkswagen Golf, tento legendární vůz se do týdne, na blíže neurčitou dobu, přestane vyrábět. I zatím poslední jobovka pro automobilový průmysl má politický původ. Ale tentokrát to není klimatická politika, není za tím ani elementární nechuť zelených k automobilové dopravě. Je za tím geopolitika, a to americká.

I v případu Nexperie nalézáme americkou stopu. Podle dostupných zpráv Nizozemci konali na přání, tedy pod tlakem, Spojených států. Američané s Číňany vedou čipovou válku od dob předchozího prezidenta Bidena, můžeme ji chápat jako komplikovaný projev americké obavy, že je Čína v nejmodernějších technologiích předbíhá (proto i ono známé angažmá USA na Tchaj-wanu, dosud čipové supervelmoci). Pokud se čínsko-americká čipová válka neurovná na lince Donald Trump – Si Ťin-pching, ocitají se u našich sousedů v akutním ohrožení desítky tisíc pracovních míst, nejprve v automobilovém průmyslu, následně i v jiných odvětvích. Nedostatek čipů by pochopitelně brzy po VW přivedl do potíží i další automobilky.

Celé to nasvěcuje jeden významný rys geopolitiky posledních let: USA s tušením, že pomalu ztrácejí svůj globální primát, své přednostní postavení, si ho brání způsoby, které zpravidla nějak odnesou jejich spojenci. Toho si však v Americe sotva všimnou.

Ukázkovým příkladem je rusko-ukrajinská válka. Existuje zatím ještě menšinový, ale pozoruhodně souvislý výklad této války jako reakce Ruska na dlouholetou snahu USA Rusko z Evropy vytlačit a nakonec přímo na jeho hranicích ho „zakleknout“, dokud ještě k tomu USA mají sílu. Odtud plány na vtažení Ukrajiny do NATO, vojenská cvičení s Američany na Krymu, konečně po roce 2014 i vybudované pásmo základen CIA na východě Ukrajiny. Ten výklad možná šíří i Sputnik, nevím, ale na Západě jím argumentovaly i takové autority jako John Mearsheimer, Jeffrey Sachs nebo Henry Kissinger.

Ať to bylo, jak chtělo, k neoddiskutovatelným výsledkům už dnes patří odříznutí Evropy od levnějšího ruského plynu a jeho nahrazení dražším plynem z USA, což urychluje zánik průmyslu v Evropě a stěhování firem z Evropy do Ameriky. Mezitím se USA unavily, válku na Ukrajině, kterou spoluzavinily, nechají na bedrech EU, po níž se ještě vyžaduje, že bude z USA pro Ukrajinu kupovat zbraně.

A teď ta Čína: prezidenti Biden i Trump se samozřejmostí předpokládali a předpokládají, že EU bude následovat americkou linii i vůči Číně. Nejnovějším nápadem z této líhně jsou Trumpem zvažovaná omezení vývozu pro výrobky (vyvážené řekněme od nás), které obsahují americký software.

Část staré Evropy – v tomto případě Francouzi a Němci – se alespoň příležitostně vzpouzí, Německo by bez čínského trhu bylo jako exportér vyřízené. Pak jsou tu poslušnější státy – vedle Nizozemska třeba Česká republika. Jan Lipavský, Miloš Vystrčil, Markéta Pekarová Adamová, Pavel Fischer – ti všichni se cítili a snad ještě cítí zrozeni k zadržování Číny v Čínském moři.

I v Evropě jsme v pohledu na Ameriku speciální případ. Česká státnost se o USA ve 20. století třikrát (1918, 1945, 1989) mohla opřít, využít shody zájmů. Dnes žádná automatická shoda zájmů neexistuje, vedle jmenovaných případů připomeňme třeba katastrofální intervence Washingtonu na Blízkém východě, bez nichž by patrně nebyly migrační vlny do Evropy. Ale říkat se to nesmí. Střízlivý pohled na roli USA v současném světě je u nás z nějakého záhadného důvodu pořád ještě považován za popření lekce studené války, téměř za znesvěcení památky obětí komunismu.