Čtyřicet let jezdím do Polska, což neznamená, že ho znám podrobně a se vším všudy, ale přesto je mi asi nejbližší zemí za hranicemi, ostatní snad prominou. Kdysi dávno to byly dobrodružné cesty za svobodou, která se tam urputně vybojovávala. Byly to cesty romantické, jak to má v mládí být, skoro bez koruny či zlotého, což ale tehdy moc nevadilo. Porovnávat dvě zbídačelé socialistické země ekonomicky mě tehdy snad ani nenapadlo, o to tehdy věru nešlo. Na první pohled bylo ale jasné, že Polsko je chudá země, chudší a zaostalejší, než byla ta naše, což se projevovalo skoro ve všem: nejen v obchodech, ale snad ještě víc ve stavu domů a ulic, v děravosti silnic a chodníků, v obecné omlácenosti a omšelosti, v celkové ošuntělosti, ze které vybočovaly jen ženy, které naopak jevily sklony k větší parádivosti, byť s prostředky velmi omezenými. Běžným typem Poláka byl vyhublý chlapík, „facet“ se sukovitými končetinami a výrazem, jenž prozrazoval těžký život nadnášený tvrdým alkoholem.

Mentalita národů je plodem dlouhé historie a mnoha okolností, nedá se jen tak změnit, některé věci jsou prostě osudové a „ložené“. S velkou rezervou jsem proto já, znalec Polska, bral euforické řeči o polských dálnicích a bůhvíjakých projektech, protože v tom blahobyt netkví, ten je ve stavu civilizace a kultury života, v tom, jak lidé žijí, jak se chovají a jaké prostředí pro sebe vytvářejí. A Polsko se v tom nezmění, myslel jsem si. Je to jaksi hrubší a drsnější společnost, v tom je její svéráz a specifičnost. Takže jako třeba Španělsko bude vždycky chudší než Francie, bude chudší i Polsko, s tím se nedá nic dělat: samozřejmě půjde nahoru, bude se vyvíjet, ale to my taky, nikdy nás ale nepředhoní.

A stalo se. Před pár dny jsem se zase vrátil z Polska a nedá se nic dělat, ta země působí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a nejspíš i jako nejen země –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ už o trochu bohatší, ale, a to bych nikdy neřekl, civilizovanější a kultivovanější. Vesnice jsou sice ošklivé, jako ve slovanských zemích všeobecně, ale není to chudobou, ale prostě je převálcovala doba, která nepřeje venkovu, což se jen tak nezmění. Zato města, čím větší, tím více, jako třeba Wrocław a Poznaň, které jsem znal, teď třeba Nisa, Głubczyce nebo Katowice (to bylo velké překvapení), působí nejen jaksi moderněji a našlápnutěji než města u nás, ale dokonce jsou uklizenější, opravenější, člověk se v nich dobře cítí. A tak je to i se společností, s lidmi na ulici, v obchodech, v kavárnách, restauracích, které jsou, jak už Čech obecně ví, na mnohem vyšším standardu, než je tomu u nás. Stalo se něco, co jsem nečekal, že Polsko a Poláci se mi budou jevit jako vyspělejší, civilizovanější a jakýmsi způsobem veselejší a sebevědomější lid, který si život docela umí užít, je spokojený, ba dokonce veselý, takže si toho pozorovatel všimne: těch usmívajících se hezkých žen, které jsou elegantně oblečené, chic a přitom cool. A mužů, kteří k nim dobře pasují.

Chvíli jsem si říkal, co mi to připomíná: pak mi to došlo. Takhle mi přece připadalo Německo před dvaceti třiceti lety, tedy předtím, než se rozhodlo v roce 2015 spáchat sebevraždu! To se mi zdá, že Poláci k tomu sklony mít nebudou. Nebo to bude trvat ještě hodně dlouho. Jak je to s námi, je jiná věc.