Na londýnském letišti Heathrow byl po příletu do Británie zatčený komik a televizní tvůrce Graham Linehan, čekalo tam na něj pět policistů. Důvodem měly být Linehanovy tři tweety, jejichž terčem byli trans lidé a aktivisté zasazující se za jejich práva. Z policejní stanice musel být odvezen na vyšetření do špitálu, protože se mu prudce zvýšil tlak, teď už je propuštěn na kauci. Ta disproporce mezi Linehanovým údajným prohřeškem a nasazenou silou je natolik zjevná, že obhájců té policejní akce je pomálu.

Jistěže v tom hraje nějakou roli ideologie. I o tom se hodně píše a ještě psát bude. Právem. Zvýšení represe je také logickým důsledkem snah uvést ve skutečnost nějaké myšlenky (třeba, že mezi slovní a fyzickou agresí prakticky neexistuje rozdíl, že víc než úmysly toho, kdo mluví, a faktický význam jeho slov, jsou důležité city toho, o němž se mluví a podobně). Kdyby ale problém byl jenom ideologický, bylo by to vlastně docela jednoduché. Stačilo by tu či nu ideologii ve volbách a vůbec ve veřejném prostoru porazit, zmenšit mocenský vliv jejích stoupenců. I v takovém případě ale bude dál existovat jaksi setrvačné chování velkých institucí, k nimž patří i ty státní.

Mnoho lidí si dění, v něčem logicky, představuje jako výsledek naplňování nějakého plánu. Jenomže vždycky v něm hraje roli taky nějaká setrvačnost, byrokratická zatuhlost a podobně. Známý povzdech Viktora Černomyrdina "mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky" neplatí jenom pro Rusko. Rozdíl mezi tím, jak je co myšleno, a jak to dopadne, je konstantou lidských snah. Věci se nemusejí odehrávat jen podle plánů, jež kdesi v temnotách spřádají ti nejmocnější, často se dějí taky samospádem, vyplývají jedna z druhé a všichni (nebo aspoň většina) pak jenom zírají. Lidé často vybírají cestu nejmenšího odporu, minimalizují riziko.

A když se jako to nejméně riskantní, někomu – třeba policistovi nebo jinému reprezentantovi moci - bude zdát, že to nejbezpečnější je chovat se absurdně, nastane hojnost absurdního chování. Možnosti zvyšování represe nahrává i to, čemu se anglicky říká concept creep, tedy rozmlžování a rozšiřování významu slov, který dříve byl striktněji vymezený a užší. Má to taky nějaké praktické důsledky. Když se za násilí dá označit prakticky cokoliv, není se co divit tomu, že instituce – třeba policie – přistupuje k prakticky čemukoliv, jako kdyby to bylo násilí. A pak tu jsou nové technologické možnosti dohledu, i ty tu zůstanou, ať už bude v současných politických a kulturních válkách vítězit jakákoliv strana. Navíc ta represe na společnost není implantována jaksi zvenčí nebo jen seshora. I dole po ní existuje silná poptávka, lišící se jen v představách, vůči komu by měla být uplatněna.

Už Arendtová psala, že totalita vyrůstá také z atomizace společnosti, vykořeněnosti a osamělosti jednotlivců. Pokud jsou pro dnešní západní společnost charakteristické právě tyhle rysy, jak se člověk často dozvídá, může to mít i nějaké politické implikace. Jestli se podaří udržet na uzdě lidskou touhu po represi a sklon lidských institucí ji uplatňovat, jestli například svoboda projevu bude dál existovat nejenom jako praxe, ale i jako koncept, je otevřená otázka, na niž nemusí dát odpověď jenom vývoj nějakého ideologického střetu.