Chystá Donald Trump válku s Venezuelou? To je hlavní téma amerických zahraničněpolitických debat posledních dní. U břehů Venezuely číhá asi 6000 amerických námořníků a mariňáků. Do oblasti se přesouvají moderní americké zbraně jako bombardéry B-52 a B-1 a hlavně letadlová loď USS Gerald R. Ford. Není to zatím úplně invazní síla, ale zároveň to není nezanedbatelné. Americký prezident rovněž oznámil, že schválil tajné operace CIA uvnitř Venezuely. Venezuelský autoritář Nicolás Maduro má evidentně strach. „Ano, mír, ano, mír navždy, mír navždy. Žádné šílené války, prosím!“ žadonil nedávno anglicky v televizi.

Zvlášť američtí izolacionisté vyšilují. Trumpa volili s nadějí, že zemi nezavleče do žádné nové války, a nyní to vypadá, že chystá zásadní eskalaci na západní polokouli.

Málokdo pochybuje, že by Venezuele jen prospělo, kdyby nynější režim padl, socialismus byl demontován a Caracas se vrátil ke kapitalismu. Američtí izolacionisté ale tvrdí, že Washington by se měl soustředit na řešení domácích problémů, ne si hrát na světového policistu. Úděl Venezuelanů je smutný, avšak nedá se s tím nic dělat. Svůj osud mají v rukách jen oni sami. Navíc několik posledních amerických pokusů o změnu režimu dopadlo katastrofálně. Podle nich je třeba postupovat realisticky, ne ideologicky.

Mají podezření, že hlavním tvůrcem současné politiky je Trumpův ministr zahraničí Marco Rubio. Tento potomek kubánských imigrantů má hluboké antipatie k levicovým autoritářským režimům v Latinské Americe. Také dřív patřil k hlavním proponentům aktivní americké politiky v zahraničí, i pokud to znamenalo použití vojenské síly. Tyto své názory v posledních letech potlačil, když se v Republikánské straně začali prosazovat izolacionisté, ti si ovšem myslí, že se jich nikdy nevzdal.

I když ideologie v současném americkém tlaku na Venezuelu jistě hraje roli, nejde jen o ni. Trump v kampani sliboval ukončit nelegální migraci, deportovat migranty, kteří už jsou v USA, a zastavit přísun drog do Spojených států. Nijak se netajil plánem zasahovat proti drogovým kartelům na území jiných států, pokud to bude nutné.

Právě potřebou bojovat proti drogovým pašerákům odůvodňuje nasazení v Karibiku. V posledních týdnech americké vojenské síly potopily minimálně deset člunů, o kterých tvrdí, že převážely drogy, a zabily 43 lidí. Lodě prý patřily kartelu Tren de Aragua, který Trump nechal zařadit na seznam teroristických organizací a tvrdí, že je podporován venezuelskou vládou.

Celé je to dost zmatečné. Řada expertů pochybuje o legálnosti úderů v Karibiku – jednak proto, že Trumpova administrativa nepředložila žádné pádné důkazy, že šlo opravdu o pašerácké lodě, a zadruhé Trump nemá schválení Kongresu. Navíc napojení Tren de Aragua na Madura není prokázáno. U koho je to ale velmi pravděpodobné, je kartel Sluncí, nazývaný podle sluncí, která nosí na výložkách venezuelští generálové. Ten zatím jako teroristická organizace klasifikován není, i když Bílý dům tvrdí, že je spojencem Tren de Aragua.

Pak je tu otázka migrace. Z Venezuely uteklo nějakých 7,9 milionu lidí, z toho asi 770 tisíc do USA. Trump by se jich rád zbavil. Pokud by se Venezuela stala demokracií, je šance, že odejdou sami. Pokud mezi USA a Venezuelou bude válečný stav, může je deportovat na základě zákona o nepřátelských cizincích.

Nakonec je tu fakt, že Trump má vojenské akce rád. Nepochybně nesnáší dlouhé války, avšak rychlý chirurgický úder se mu zamlouvá. Přes naděje izolacionistů, že je jedním z nich, má Trump mnohem blíž ke klasickým imperialistům z 19. století. Tehdy se pokládalo za samozřejmost, že světové mocnosti mohou zasahovat do vnitřních záležitostí ostatních států, pokud cítí, že jejich zájmy jsou ohroženy. Nebylo nic přirozenějšího než vyslat někam dělové čluny, aby pod hrozbou bombardování byli slabší donuceni podřídit se. Experti v tom byli Britové, ale ani Američané nezůstávali pozadu.

Navíc Američané vždy považovali Latinskou Ameriku za svůj „zadní dvorek“ a neštítili se použití síly. Seznam intervencí je dlouhý. Snad poslední proběhla v prosinci 1989, kdy americká armáda sesadila panamského diktátora Manuela Noriegu kvůli jeho zapojení do světového obchodu s narkotiky. To může být pro Trumpa vítaný precedent.

Samozřejmě to neznamená, že Trump svou invazi do Venezuely nakonec spustí. Může to být součást nátlaku, aby Maduro odstoupil dobrovolně a předal moc venezuelské opozici. Také je to signál geopolitickým rivalům USA. Madura podporují Rusko a Írán. Když v roce 2019 propukly obří protesty kvůli zmanipulovaným prezidentským volbám, Moskva vyslala do Caracasu Wagnerovy žoldnéře, pro všechny případy. Írán je zas léta zapojen do latinskoamerického obchodu s drogami, který využíval k financování svých spojeneckých milic, hlavně Hizballáhu. I když po nynější válce s Izraelem, kdy je jeho systém teroristických organizací v troskách, je otázka, zda toto pořád pokračuje. Čína by v Latinské Americe minimálně ráda investovala. Nátlak na Venezuelu společně s finanční pomocí proamerickému Javieru Mileiovi v Argentině všem ukazuje, že pokud budete dobří spojenci Ameriky, vše bude v pořádku, pokud se budete paktovat s Pekingem, Moskvou a Teheránem, se zlou se potážete.

Všechno to jsou dobré důvody pro to, aby si Trump s myšlenkou invaze do Venezuely přinejmenším pohrával.