Před deseti lety po Evropě jezdil Steve Bannon a pokoušel se dát dohromady jakousi populistickou internacionálu. Vyhledával politiky a aktivisty znechucené převládající „globalistickou“ politikou a centralizující mánií EU, jimž Trumpova ochota odhodit politickou korektnost přišla v mnohém lákavá. Na kultivovanější úrovni se o něco podobného pokoušel izraelsko-americký filozof Yoram Hazony, vůdčí duch série mezinárodních konferencí věnovaných ideologii národního konzervatismu.

O brexitu a zvolení Donalda Trumpa se často psávalo jako o téměř jedné a té samé události, protagonisté brexitu měli se světem amerických národních konzervativců, natcons, dobré vztahy. Zúčastňovat se každoročního konzervativního mejdanu CPAC vždy patřilo pro Evropany k diplomatickým povinnostem, ale v posledních letech se tam evropští politici jen hrnuli. Z úřadujících vlád Američané vzhlíželi nejvíc k té Orbánově v Maďarsku a k té polské ještě za vlády PiS (a orbánovci se starali, aby se o nich v natcon kruzích vědělo).

S trumpovskou kritikou Evropy a avizovanými kroky tito Evropané dílem souhlasili, dílem si říkali, že to nebude tak horké.

Liberální establishment tu dynamiku vlastně potvrzoval, když stopy jedné velké trumpovské kampaně viděl za každým rohem, spojoval je s ruským vlivem atd.

Jenže teď se situace vyvíjí dost jinak, než si kdekdo představoval.

Nejprve ze světa amerických natcons zmizelo Polsko, lze to docela přesně datovat únorem 2022. Velká část Trumpova světa se rozhodla vidět v Ukrajině klienta amerických demokratů, tudíž nehodnou jejich podpory, a naopak na Rusko, používané liberály ve snaze zlikvidovat Trumpa, hledět shovívavě, ne-li s respektem. Polsko do toho nepasovalo. Že je ukrajinský odpor ze všeho nejvíc manifestací nacionalismu, to jim nedocházelo (Hazony sám se postavil za Ukrajinu a zůstal v tom dost osamělý).

Pak se Donald Trump vrátil do Bílého domu a opravdu zavedl ta svoje šílená cla. Napařil je každé evropské zemi, ať už její představitel pilně jezdil na CPAC a do Mar-a-Lago, nebo ne. Je pochopitelné na první signální, že být spojovaný s Trumpem vám v takové chvíli neprospěje.

Ale stalo se něco mnohem markantnějšího. Když Trump na nějakou zemi (zatím slovně) zaútočil, už ve dvou případech to mělo za následek, že tamní strana vnímaná jako bližší Trumpovi na to doplatila a správce statu quo na tom vydělal. Nejprve loni v dubnu v Kanadě. Trump začal mluvit o anexi Kanady – a Poilievreovi konzervativci prohráli s liberály, nad kterými léta vedli s dvouciferným náskokem v průzkumech. A teď dánští vládnoucí sociální demokraté a jejich koaliční partneři posílili na úkor pravice.

V jiných zemích Trump nezamíchal s průzkumy takhle natvrdo, ale veřejnou diskusi to ovlivňuje. Francie je sice tradičně suverenistická a antiamerická, ale stojí za zaznamenání, že lídr RN Jordan Bardella vystupoval na podporu Dánska pokud možno ještě hlasitěji než Macronův tábor. A britská pravice – jež přitom v mnohém souhlasí s kritikou, jíž Británii zahrnuje zejména viceprezident J. D. Vance – je neméně znechucená. Štve ji hrozba vojenským útokem, Trumpovy lži o padlých v Afghánistánu i celkové ignorantství a krátkozrakost trumpovských útoků. „Pro ně je každý Brit Keir Starmer a podle toho se s ním může mluvit bez ohledu na cokoli, co řekne,“ popisuje to komentátor Chris Bayliss.

Kdo jiný než národní konzervativci by měl rozumět tomu, že ostatní národy mají taky své nacionalismy. A že útok na skutečné národní zájmy – ekonomický, o vyhrožování vojenským nemluvě – ty nacionalismy aktivuje tak, že mají mnohem větší sílu než nějaké trumpovské memy o libtardech a migrantech.

Průzkumy ukazují, že i u nás velká většina veřejnosti americký nárok na Grónsko odmítá a Trumpovi nedůvěřuje, a to i většina voličů vládních stran. Obecně se soudí, že Andrej Babiš bude usilovat o to, aby byl pozván do Bílého domu, či dokonce přilákal Donalda Trumpa do Prahy. Jenže Trump by se před případnou návštěvou jistě podíval na naše výdaje na obranu. Babiš se podívá na průzkumy a dost možná usoudí, že mu jsou milejší ty škrty na obraně.