Carlo Manlio Cipolla (1922–2000) prošel jako hospodářský historik několika italskými univerzitami, ale nakonec v roce 1957 zakotvil na kalifornské univerzitě v Berkeley. Ve své vědecké kariéře se zabýval hospodářskými dějinami Evropy a vracel se k tématům spjatým s Itálií, jako byly např. ekonomické modely obchodu ve středověké Florencii. Mezi velká finanční centra, kde se rodilo mezinárodní bankovnictví, totiž patřil papežský Řím, kam z celé Evropy plynuly církevní daně, a severoitalská města, která financovala, a dokonce pojišťovala obchod napříč Středozemním mořem a až do Anglie. Celá staletí měli Italové pověst těch nejlepších ekonomických odborníků, než je předehnala koloniální Anglie, jež vojensky i ekonomicky spravovala obrovskou říši. Z tehdejších zkušeností žije anglické bankovnictví dodnes. V Cipollových dílech se dá postřehnout kus jiskřivého italského vtipu a historického vhledu, který jej v roce 1976 dovedl k sepsání eseje o hlouposti.

Cipolla ji vydal v podstatě jako samizdat a rozdával mezi svými kolegy. O několik let později vyšlo italské i anglické vydání a tenká, dnes už klasická kniha se v překladech rychle šířila i do dalších jazyků včetně češtiny (Základní zákony lidské blbosti, Argo, 2012). Mnoho čtenářů ji vnímalo jako „legraci“, která navíc dehonestuje univerzitní prostředí, či dokonce držitele Nobelových cen, ale Cipolla se ve skutečnosti trefil do výzkumů, za které později ekonomové a psychologové dostávali skutečná ocenění. Jednalo se např. o pověstné výzkumy Justina Krugera a Davida Dunninga o tom, proč se lidé přeceňují. Třeba 94 procent univerzitní profesorů se domnívá, že mají lepší pracovní výsledky než jejich kolegové, což je statisticky neobhajitelné. Hlavní důvod sebepřeceňování je ten, že nevíme, co nevíme. Uniká nám potom široké pole poznání, o němž vůbec netušíme, že existuje.

Odtud byl jen malý krok k úvahám o tom, proč některé společnosti selhávají a jiné rostou. Ekonom Daron Acemoglu se svými kolegy rozpracoval teorii dobrých institucí, které fungují k obecnému dobru – také díky tomu, že si volí vhodné vůdce. Naproti tomu státy, kde převládají tzv. extraktivní instituce s vůdci zaměřenými na odčerpávání zdrojů pro zisk úzké elity, nakonec směřují k nějakému druhu bankrotu. Zní to povědomě, že ano? Do čela těchto organizací se pak často dostávají lidé, které Cipolla označuje jako „loupežníky“. Vlastně nám Cipollova ekonomická satira v posledních letech nějak zhořkla, protože míváme dojem, že tento typ lidí vidíme v médiích stále častěji.

Jak poznat hlupáka?

Cipolla píše, že se mu nejedná o nějaký druh cynické společenské kritiky, ale o způsob, jak rozeznat hlupáky ještě dřív, než nadělají skutečné škody. Ví, že současné hospodářství je v pochybném stavu, ale pokud si pamatuje, tak tomu bylo úplně vždycky, a to z prostého důvodu. Ten označuje jako první zákon hlouposti, který říká, že zcela nevyhnutelně každý podceňuje množství hlupáků, které se kolem něj vyskytuje.

Toto konstatování působí neurčitě a nelaskavě, ale užší zkoumání ukazuje na jeho základní význam. I když si o lidech kolem vás nemyslíte zrovna nic skvělého, tak přesto vás překvapí, že i ti, které jste donedávna považovali za inteligentní, se projeví nečekaně hloupě, zištně či přezíravě. Rovněž, jak říká Cipolla, den po dni s neutuchající monotónností se na nepravděpodobných místech a zcela nečekaně střetnete s nějakým hloupým člověkem či škodlivým nařízením. Přesto stanovit v procentech počet hlupáků na jednotku společnosti je nemožné, protože by se prakticky vždy jednalo o podceněný odhad.

Cipolla si všímá toho, že po letech pozorování – i přes deklarovanou rovnost všech lidí – tomu asi tak nebude, protože se kolem sebe setkává jak s běžně chytrými, tak i hloupými lidmi a má pocit, že si tyto dvě skupiny určitě nejsou rovné. Věří tomu, že hloupost je vlastnost, on sám říká privilegium, určité skupiny lidí, která je nejenom vrozená, ale také rovnoměrně rozptýlená mezi populací. Svůj druhý zákon hlouposti definuje slovy: Pravděpodobnost, že nějaká osoba je hloupá, nezávisí na dalších vlastnostech této osoby.

Toto pozorování má velký praktický dopad, protože v médiích poměrně často vídáme lidi, někdy držitele různých ocenění, kteří jsou zjevně vzdělanější než já, ale přesto občas říkají vyložené hlouposti. Člověk se pak ptá sám sebe, jestli správně vnímá okolní svět, když tak nadaní jedinci na něj mají úplně jiný názor. Úplně cítíme, jak se Cipolla vnitřně usmívá, když popisuje „experimenty“ prováděné na mnoha světových univerzitách, které podle něj prokazují, že hloupost má jen málo společného se vzděláním.

Cipolla si nejprve všímal manuálních pracovníků, mezi kterými vyčlenil stupidní frakci. Pak postupoval o další stupínky výš, až k držitelům Nobelových cen, a ke svému překvapení zjistil, že proporce hlupáků je na všech těchto úrovních prakticky totožná. Pokud by čtenář vyžadoval jasný matematický důkaz, nedočká se ho, protože celé dílo je tím druhem satiry, která nám pomáhá pochopit okolní svět. V tomto případě, kdykoli média píší o tom, že „experti došli k názoru“, tak je namístě interní analýza, zda se zrovna nejedná o hloupý podíl z celé množiny expertů.

Pro Cipollu je druhý zákon hlouposti hodně zneklidňující, protože ukazuje, že mezi lovci lebek v Polynésii i poradním sborem jeho vlastní, skvělé univerzity bude nevyhnutelně a přirozeně existovat zhruba stejně veliká skupina hlupáků. To se dá na jednu stranu jen obtížně připustit, na druhou stranu to ukazuje na moc přírody, která podle zákonu velkých čísel rozsévá své účastníky zhruba rovnoměrným způsobem. Ten se týká třeba společnosti mnichů v tibetském klášteře i dráždivém společenství mladých, krásných žen na pláži v Karibiku.

Kdo je hlupák a jak jej definovat?

Cipolla zjevně nemluví o úrovni IQ, ale o způsobu, jakým se hlupák vztahuje k ostatním lidem. Definuje jej jako osobu, která škodí ostatním lidem nebo skupinám, aniž by z toho měla nějaký materiální zisk, a někdy dokonce na celé transakci sama prodělává. Pokud o této definici hovořil se svými kolegy, setkával se s nepochopením: proč by měl někdo škodit ostatním lidem, nic z toho nemít, a dokonce něco ztratit? V době vzniku eseje před padesáti lety ještě mezi ekonomy převládal dojem, že lidé jsou v podstatě racionální investoři, kteří se občas přepočítají. Dnes už víc tušíme, že v rozhodování lidí hraje roli jak racionální kalkul, tak i naděje, obavy a vytváření jen málo racionálních obrazů o sobě a firmě, kterou vlastním či pro kterou pracuji.

Cipolla se opírá o každodenní zkušenost s případy, kdy ztrácíme peníze, chuť žít, radost či zdraví, protože se potkáme s nějakou nepravděpodobnou kreaturou, která nám kazí život a nic z toho nemá. Nikdo přitom neví, proč to ten člověk dělá, a neumí jeho činy vysvětlit. Řešení je přitom jednoduché. Je to pitomec a pokusit se vysvětlit jeho pohnutky je ztráta času.

Hloupost a moc

Jako všichni ostatní lidé, tak i hlupáci mají různé schopnosti ničit své okolí – od poměrně omezeného okruhu sousedů až po celé společnosti a asi i národy. Jejich schopnost páchat škody závisí na dvou faktorech. Někteří z nich jsou prostě destruktivní od přírody, ale jiní se narodili, nebo nějakým způsobem vetřeli mezi elitu. Proto můžeme i mezi generály, politiky a duchovními nalézt jedince s jedinečnou destruktivní kapacitou. Zatímco v dějinách náleželi mocní hlupáci většinou mezi příslušníky vlivné kasty, tak v demokracii využívají ke svému vzestupu politické strany a volby, které představují ten vůbec nejmocnější nástroj k dosažení pozice, kde lze nadělat hodně škody.

Jeden si musí být vědom toho, že mezi voliči existuje určitá hloupá frakce, která využije voleb k tomu, aby sice nic nezískali, ale aspoň poškodili ostatní. Takový kolektivní čin pak pomáhá vytvářet hloupou skupinu i mezi vrcholnými politiky. Vzestupu hlupáků se dá dobře porozumět, ale jaká je podstata jejich nebezpečnosti?

V zásadě nejspíš můžeme dobře rozumět loupežníkovi, který okrádá ostatní a obohacuje sám sebe, ale racionální většina si neumí představit, že někdo bude aktivní a nebude přitom pracovat pro svůj zisk, ale pro neprospěch ostatních. Loupežník si počíná předvídatelně, jeho akce leckdy umíme odhadnout a připravit se na ně. Obrana proti hlupákovi je mnohem obtížnější, protože ten si pro svou neočekávanou akci vybere nějaké nemožné okolnosti, místo či čas. Ostatní jsou pak překvapeni, ale mnohem závažnější je, že nebýváme schopni účinné obrany, protože útok je nelogický. Lovci vědí, že je těžké mířit na zvíře, které provádí nečekané pohyby. Něco podobného měl asi na mysli Charles Dickens, když napsal, že s hloupostí a dobrým zažíváním je možné se dostat skutečně daleko.

Pramen: Carlo M. Cipolla: The Basic Laws of Human Strupidity. Foreword Nassim N. Taleb. Edice Behaviour Economics. Penguin Books. 2019.