Navzdory obrovským medicínským pokrokům existují jak obory vítězné, tak ty stále spíše prohrávající. K nekorunovaným šampionům patří gastroenterologie. Zvládla zvrátit kdysi velmi neblahé prognózy Čechů související s kolorektálním karcinomem a pomáhá žít bez limitů pacientům se zánětlivým onemocněním střev. Přesto právě v tomto oboru leží zároveň jedna z největších výzev v oblasti onkologie – léčba rakoviny slinivky břišní. Nejen o tom hovoří náš přední gastroenterolog MUDr. Luděk Hrdlička.

Kdesi jste prohlásil, že gastroenterologie je krásná. Jednoho napadne v souvislosti s tímto oborem mnoho přívlastků, zrovna „krásný“ však přijde na mysl málokomu…

Ale jistě! Je to ten nejkrásnější obor!

Čím? 

Trošku hraničí s chirurgií, musíte používat hlavu i ruce. Endoskopie je o šikovnosti a dnes s její pomocí dokážeme odstranit i poměrně velké nádory, které se dříve musely operovat. Zároveň ale zapojujete emoce a jste tak trošku psycholog. Značná část chorob je totiž funkčních – pacientům sice objektivně žádnou viditelnou chorobu nenalezneme, ale zažívají značné trable. Z toho všeho vyplývá, že v tomto oboru jen tak nevyhoříte. V některých odvětvích medicíny coby lékař například celé dny zkoumáte, jakou mají pacienti glykemii, hemoglobin, cholesterol, a pak předepíšete lék, o němž víte, že za patnáct let jim sníží riziko mrtvice o x procent… To pro mě při mém naturelu není úplná satisfakce.

Takže zadostiučinění? Touha po úspěchu, nejlépe okamžitém?

Samozřejmě. Úspěch potřebuje zažívat každý. A my máme naštěstí zpětnou vazbu velmi brzy. Je jedno, jestli odstraníme pacientovi polyp, z něhož by byl za dva roky nádor, nebo třeba „pouze“ indikujeme léky na pálení žáhy a nemocný má hned druhý den klid.

Lze o úspěchu, neřkuli okamžitém, hovořit i v případě dnes tolik rozšířených střevních zánětů?

Střevní záněty jsou moje láska. A ano. I těmto lidem jsme dnes schopni obrovsky a poměrně rychle pomoci. To, co v době mých začátků nebylo vůbec možné, je dnes standardní praxí. Vývoj je značný, co se týče diagnostických metod, technologií i léčebných postupů.

Zmiňujete své začátky. Do jaké gastroenterologie jste tehdy před čtvrtstoletím vstupoval? Vybavuji si dobu, kdy synonymem oboru bývaly žaludeční vředy…

Když jsem začínal, éra tzv. acidopeptických nemocí, mezi něž patří zejména vředy žaludku a dvanáctníku, už pomalu končila, protože již byly plošně k dispozici léky dostatečně inhibující tvorbu kyseliny chlorovodíkové v žaludku. V dnešní době vidět v běžné ambulantní praxi žaludeční vřed je téměř vzácnost. Tehdy jsem pracoval na interní klinice v Motole, kam sváželi pacienty s krvácením do zažívacího traktu z velkého spádového rajonu i mimo Prahu, navíc ve fakultní nemocnici je mnoho pacientů v kritickém stavu na jednotkách intenzivní péče a ARO, kteří jsou právě krvácením do trávicího traktu ohroženi. V pracovní době i po nocích jsme zastavovali krvácení ze spousty vředů.

Kdy jste viděl naposledy žaludeční vřed?

Zrovna před čtrnácti dny. Ale malinký. Nebyl to vřed s tepnou stříkající krev, kdy záleželo jen na mně a asistující endoskopické sestře, zda krvácení dokážu zastavit, nebo pacient bude muset na akutní operaci, případně, nedejbože, špatně skončí, protože i ve 21. století se dá z vředu vykrvácet. Podobných případů jsem zažíval spoustu. A nejen prasklých vředů. V Motole byla a je velmi rozvinutá endoskopie zaměřená na onemocnění žlučových cest a slinivky břišní a už tehdy jsem se tu potkal s velkým množství nádorů podjaterní krajiny – dnes tolik aktuální slinivky, žlučníku, žlučových cest… Tenkrát jejich výskyt ještě nebyl tak vysoký, ale tito nemocní se vesměs léčili na pracovištích typu fakultní nemocnice. Tuhle dobu mám tak bohužel spojenou i s velmi neradostným odcházením ze světa spousty nemocných s nádory v této oblasti.

Takže v těch počátcích zas tolik úspěchů nepřicházelo…

To bylo dáno spíše koncentrací těžkých a pokročilých případů na našem pracovišti. Zažil jsem mnoho smutných příběhů, ale také úžasné výsledky u jiných diagnóz – opravdu hezké čtvrtstoletí, kdy docházelo k obrovskému rozvoji, jak medikamentózní léčby, tak endoskopických metod pro nechirurgickou terapii.

Poměrně pozitivní posun nastal i co se týče karcinomu střeva. V jednu chvíli jsme v tomto ohledu byli nejhorší na světě…

Kolem roku 2000 jsme opravdu byli na předních pozicích, co se týče výskytu i úmrtnosti. Naštěstí v téhle době začal fungovat screeningový program, byť ještě jinak koncipovaný – endoskopie nebyly tolik rozvinuté, testy na okultní krvácení měly menší citlivost. Ale odstartoval něco, co ve svém segmentu patří k nejlépe fungujícímu na světě – pomohl během pětadvaceti let snížit výskyt nádorů o padesát procent a úmrtnost o třetinu. My dnes v rámci preventivního programu odhalujeme většinou nálezy v podobě adenomů, tedy v brzkém předrakovinovém stadiu, nebo nádory časné, ještě řešitelné. Pokud jsem na něco ve svém oboru pyšný, pak na pokrok v léčbě střevních zánětů a právě prevenci kolorektálního karcinomu.

Dříve jsme běžně vídali pacienty s jasnými obtížemi – krváceli z konečníku, zhubli za rok dvacet kilo, žloutli v důsledku přítomnosti jaterních metastáz, trpěli těžkou chudokrevností. Bylo takřka hned jasné, co jim je, stejně jako že to bude jen obtížně řešitelné. Dnes už na podobné pacienty téměř nenarážíme. Většinou odstraníme v rámci preventivního vyšetření adenom, o němž víme, že by v následujících letech způsobil rozvinutý karcinom střeva.

To bývá pravidlem? 

Vždycky. Nejprve jde o něco jako takovou malou bradavičku, pak adenom s určitým buněčným neklidem, jakmile dosáhne například nějakých dvou centimetrů, objevuje se už těžší dysplazie. Vzniká nádor ohraničený na slizniční vrstvu, který jde ještě stále endoskopicky odstranit. Pokud se tak nestane, karcinom prorůstá do stěny, může se začít šířit do uzlin…

Poznáte na první pohled zhoubný nádor?

V drtivé většině ano. Zcela výjimečně něco, co považujeme za malignitu, je benigní.

A opačně? 

I tam může k výjimkám dojít. Ono neplatí, že celý adenom musí mít stejnou histologii. V části už může vznikat zhoubné bujení. Za dva roky bych to jasně viděl, ale teď jde ještě třeba jen o úplně malinké ložisko v hlavičce polypu. Útvar odebereme a patolog následně konstatuje nádorové změny. V tu chvíli je třeba posoudit na základě histologického rozboru, zda moje endoskopická léčba byla dostatečná a jestli útvar neprorůstá ještě někam níž.

Co pak s tím? 

V tom případě by byl nutný chirurgický zákrok s odstraněním části postiženého střeva. Jenže už je třeba složité určit přesné místo, kde adenom byl. Víte, že třeba někde v esovité kličce, ale ta má třicet centimetrů. Proto pokud je útvar jen minimálně podezřelý, příslušné místo označujeme speciálním inkoustem, tak, aby znak byl vidět jak zevnitř, tak zvenčí – a chirurg mohl případně přesně určit rozsah resekce.

V dobách vašich začátků se kolonoskopie běžně nedělala?

Kolonoskopy byly hlavně jiné. Měly horší mechanické vlastnosti, ohebnost, zobrazování. Kvalitu a intenzitu světla se současnými možnostmi vůbec nelze srovnávat. Dnes mají přístroje pokročilé čipy, HD rozlišení, barevné filtry, možnost zvětšování pro pozorování slizničních změn. Jsme v naprosto jiné endoskopické éře. Pro nás je to technicky jednodušší, pro pacienta méně bolestivé.

Vážím si toho, že říkáte „méně bolestivé“. Mnozí lékaři řeknou, že kolonoskopie je bezbolestná, ale v některých případech může jít opravdu o dost nepříjemnou záležitost… 

Více než v polovině případů se stále vyšetření provádí bez sedace. Na druhé straně je skutečně část lidí citlivějších, případně s objektivně horšími anatomickými podmínkami vedoucími k tomu, že je pro ně zákrok bolestivý. Častěji u žen, ať už pro umístění orgánů v malé pánvi, nebo třeba srůsty po gynekologických operacích. Střevo, které my si obvykle volně natáhneme, může být například někde přirostlé. V takovém případě volíme nitrožilní premedikaci, analgosedaci za přítomnosti anesteziologa nebo i celkovou narkózu. Tohle je dnes docela velké téma, protože třeba v Německu a dalších zemích může gastroenterolog, má-li na to odpovídající vybavení a zázemí, podat anestetikum i bez přítomnosti anesteziologa. Česká legislativa toto zatím neumožňuje.

Jakou nejvíce revoluční věc jste za svou kariéru v oboru zažil? Bioléčbu?

Jednoznačně. Ta tak dramaticky změnila osudy pacientů s aktivnějšími formami střevních zánětů! Do té doby mohli být pouze na kortikoidech s devastujícími účinky při delším užívání nebo na velmi omezeně účinných imunosupresivech. Příchod bioléčby se pro mě rovná zázraku.

Popište mi situaci pacienta s Crohnovou chorobou před bioléčbou a po jejím příchodu.

Chronické průjmy, hubnutí, bolesti břicha, pravidelné kortikoidy, které nejdou vysadit, několikrát do roka hospitalizace, časté operace, resekce částí střev, u žen obtížné otěhotnění. „Po“ znamená, že nám pacienti začali pod rukama rozkvétat.

Všechny problémy najednou zmizely? 

Cílem je, aby pacienti neměli vůbec žádné obtíže. Aby byli v remisi jak klinické, cítili se dobře, tak laboratorní. Úplným vrcholem je remise endoskopická, kdy uděláme kolonoskopii a dotyčný má úplně zahojené střevo. Předtím tam měl vředy, zúžení, sliznice a stěna střeva byly velmi devastované, až jsme se někdy obávali v endoskopii pokračovat, aby nedošlo k perforaci střeva.

Ta remise je nějak limitovaná? 

Pacient bude mít chorobu stále, přičemž může samozřejmě dojít i k opětnému vzplanutí. Zažil jsem mnohé situace po podání prvních dostupných bioléků, že nějakou dobu měl pacient úplný klid, ale poté choroba na léčbu přestala odpovídat. Mezitím však naštěstí vznikly nové molekuly, další generace biologické léčby a my jim měli znovu co nabídnout. A takhle to funguje stále. Jakmile přestanou některé fungovat, lze indikovat léky z další linie.

Jak dlouho tedy pacient vydrží v remisi? 

V ideálním případě roky. Když jsme před třemi lety otvírali naše centrum, jedním z prvních pacientů byl student vysoké školy s těžkou ulcerózní kolitidou a dvaceti krvavými průjmy denně. Na léčbu zareagoval a už je tři a půl roku v remisi. Jednou za osm týdnů přijde na infuzi, která mu nepůsobí žádné potíže, on je šťastný, my jsme šťastní. To je ale ideální situace a takových pacientů není většina. Velká část potřebuje navýšit dávku, zkrátit interval podávání, případně vyzkoušet některou z dalších linií. Jestliže jsme ale dříve považovali za dobrou kvalitu života, že pacient měl osm stolic denně, mohl se vyspat a pochvaloval si, jak se to zlepšilo, tak dnes jsme opravdu jinde.

Jsou skutečně biologika tak skvělá po všech stránkách? Občas mám pocit, že je lidé striktně vyžadují, ať již jde třeba o onkologii, nebo revmatologii, jako by nevnímali, že nejsou samospasitelná a mají své nežádoucí účinky. Že „biologický“ neznamená nutně „přátelský k tělu“.

Opravdu nejsou úplně šetrná, výrazně zasahují do zánětlivé kaskády. A stejně tak nemusí být vhodná pro každého. V případě lehčího zánětu omezeného třeba na konečník by to bylo vytahování kanonu na komára. Samozřejmě i biologická léčba může mít nežádoucí účinky a potenciálně těžké komplikace. Na druhou stranu například Crohnova choroba vysloveně ničí střevo – může se zajizvit, zúžit, nastat v něm neprůchodnost, dochází k nenapravitelným škodám. Tady je nasazení biologické léčby namístě a co nejdříve.

Víme dnes něco více o příčinách těchto zánětů, potažmo jejich dramatickém přibývání? Pořád se naznačují nejrůznější možnosti – hypotéza hygieny, absence parazitů, strava, dokonce se v poslední době objevila myšlenka souvislosti s někdejšími morovými epidemiemi…

V příčinách stále tápeme. Určitě mají nějakou souvislost se západním stylem života. To, co se velmi nabízí, je fakt, že organismus potřebuje nějaký antigenní stimul. Novorozenci, kojenci a batolata jsou dnes často extrémně opečovávaní a vše kolem nich bývá sterilní. V této době vznikají základy imunitní odolnosti, a oni přitom nemají žádné stimuly. Spadne dudlík na zem, hned ho běžíme umýt, vše převařujeme, vše je dokonalé. Často užívají antibiotika. Takový člověk onemocní spíše než ten, který vyrůstal na dvorku se slepicemi. Dalším faktorem je stravování západní civilizace – průmyslově zpracované potraviny, bohaté na živočišné proteiny a tuky, chudé na vlákninu, ovoce a zeleninu. Hypotéz je více, problému se věnují celé výzkumy, kongresy. Ale abychom mohli ukázat na konkrétní gen, konkrétní mikrob nebo imunologickou odchylku, tak tam ještě nejsme.

Není to tak dávno, co jsme střevo považovali za takřka marginální orgán mající pouze zahušťovat stolici. Dnes jsme v druhém extrému: střevo je druhý mozek, sídlo imunity, továrna na výrobu hormonu štěstí… Opírá se tato pozornost o výsledky pokročilého výzkumu, nebo je v něčem přehnaná?

Tyto záležitosti jsou dnes velmi moderní, nicméně pořád jsme na úrovni výzkumu a experimentů a pacientům stále nemáme v tomto smyslu co nabídnout. Oni se o téma velmi zajímají, zvláště ti s funkčními poruchami si nechávají za tisíce dělat rozbory mikrobiomu v různých soukromých laboratořích, které však už nepokračují v solidní interpretaci nálezu a definování léčebného výstupu pro pacienta. Pak nám je pacienti vítězoslavně na deseti stránkách přinesou s tím, že tam mají málo jedněch bakterií a více nějakých jiných a chtějí s tím něco dělat… Klinický výstup to však zatím žádný nemá. Samozřejmě že výzkum se realizuje i v souvislosti s některými nemocemi včetně psychiatrických či neurologických, ale pro klinickou praxi v ruce dosud stále nic efektivního k dispozici není. Podobné je to s transplantací stolice, tu mnozí také milují. Tam je ale jediná jasná indikace, a to u pacientů po opakovaných klostridiových kolitidách, těžkých zánětech střeva způsobených právě touto bakterií, většinou po antibiotické léčbě.

Když jsem před časem mluvila s profesorem Lukášem z Iscare o mikrobiomu, říkal, že známe pouze dvacet procent jeho složení a zbylých osmdesát procent je nedetekovatelných. V tomto kontextu zní tvrzení o zlých a hodných bakteriích či probiotikách „na míru“ poněkud úsměvně.

Je to velmi zajímavé téma výzkumu, publikací, ale v praxi o něm opravdu zatím víme velmi málo. Ani dlouhodobé seriózní výzkumy zatím nevedou ke klinicky použitelným výsledkům.

Přesto se zdá, že střevo je docela dobrá „pokladnička“, která spolkne nejrůznější doplňky, probiotika, speciální výživu. Spousta lidí je dnes odborníkem na střevo a jeho mikroflóru, přičemž ji ani největší odborníci sami neznají…

Ono i s těmi probiotiky je to tak, že s výjimkou několika mála specifických situací a několika probiotik registrovaných jako léčivo neexistuje evidence o jejich prospěšnosti. Když si dám kysané zelí, je to stejné, když jogurt, také. Běžně prodávaná probiotika včetně těch extrémně drahých, „na míru“ vyrobených nemají v drtivé většině případů žádný léčebný efekt ani účinnost při preventivním podávání.

Když se ještě vrátíme k souvislosti střeva a mozku, ta by šla v případě zažívacích problémů pochopit spíše. Kolik z nich souvisí právě s psychikou? Vím o několika lidech, kteří se třeba po sdělení špatné zprávy nebo v nějaké jiné stresové situaci okamžitě po... Dokumentuje to souvislost mozku a střeva?

Částečně. Jde o určitý gastrokolický reflex, kdy je střevní peristaltika nějakým způsobem inervovaná a řízená. Když naši předkové zabili mamuta a něco z něj snědli, tak se okamžitě vyprázdnili. Projevoval se u nich jednoduchý reflex: naplní se žaludek, spustí se střevní činnost, něco sním, něco druhým koncem trávicí trubice okamžitě vyloučím. Civilizace s sebou ale přinesla omezení. Když se najím, nemohu se zároveň hned vyprázdnit. Reflex jsme tedy maximálně potlačili. Nicméně rudimentálně v nás existuje. Výrazný ho mají třeba lidé s dráždivými tračníky, kteří se najedí a hned běží. Podobně je to při zmíněném stresu.

Říká se, že co člověk, to jedinečný mikrobiom, něco jako specifický otisk prstu. Je pro vás jiné i každé střevo, když pronikáte do jeho hlubin?

Každý člověk ho má jiné. Vysoký většinou delší, malý kratší. Když endoskopujeme Asiaty, vidíme, že ho mají kratší v průměru o 15 centimetrů. Ještě větší rozdíly ale panují v uložení střeva. Každá endoskopie je proto unikátní. A my už přesně víme, co dělat, když je střevo prověšené, když je v nějakém místě třikrát otočené, když je fixované ve srůstech. Nikdy nejdeme stejnou cestou, nikdy si nemůžeme dopředu říci: Tady rovně a tam doprava. Vidím mladou štíhlounkou dívku a hned mě napadne, že to bude složitější. Vidím chlapíka s velkým břichem, počítám s tím, že vše půjde hladce. Mám vyšetřit ženu po hysterektomii nebo ozařování a tuším extrémní obtíže. Jenže někdy nás pacienti překvapí a je všechno úplně jinak.

Když se nad tím zamyslíme, tak střevo vydrží strašně moc: zahnívá v něm maso, kvasí cukry, vznášejí se plyny, vzniká odpad, do toho miliardy neznámých bakterií. Můžeme mu vůbec něčím ublížit?

Samozřejmě se často mluví třeba o spojitosti nádorů a červeného masa. Když budeme jíst kvalitní středomořskou stravu a mít dostatek vlákniny, bude střevo určitě líp fungovat a vyprazdňovat se. Ale že bychom ho mohli nějakým svým chováním výrazně poškodit, není příliš pravděpodobné. Opravdu vydrží dost.

Vy jste několikrát zmínil funkční poruchy, dráždivý tračník. To je diagnóza, kterou většina doktorů nemá ráda. Stejně jako vše, co nejde přesně postihnout a léčit. Jde ale vůbec o diagnózu? Nebo jen o kulantní konstatování: Vám nic není, zajděte si k psychiatrovi?

Jde o širokou nehomogenní skupinu onemocnění. Pacienti neumřou, nevyhubnou, ale mají obtíže, které jim snižují kvalitu života. My jim nejsme schopní udělat test na dráždivý tračník, protože žádný neexistuje. Dokážeme pouze vyloučit všechny ostatní problémy. Pro doktora je to velmi neatraktivní segment, nicméně ten segment je ohromný.

Neatraktivní proto, že jim nedokážete pomoci?

Můžeme léčit symptomaticky, máme například i spoustu starších receptů od předchozích generací gastroenterologů, které vám umíchají v lékárně. Ale ty podoby onemocnění jsou různé – dráždivý tračník s průjmem, se zácpou, s nadýmáním, s bolestmi, se smíšenými problémy. Ke každému musíte přistupovat individuálně. Každá případná terapie ale pomůže obvykle jen na nějaký čas a pacienti se opět vrací. Naše nespokojenost nevyplývá z toho, že bychom je neviděli rádi, ale z absence dlouhodobého úspěchu. Většinou nám mnoho z nich dlouho nezůstává. Když pochopí, že jim nedokážeme trvale a úplně pomoci, zkusí jít jinam, aby tam nakonec pochodili stejně. Tady to například určitě může mít souvislost i se zmiňovaným mikrobiomem. Existuje lék rifaximin, něco jako střevní antibiotikum, které vytlačuje hnilobné bakterie ze střeva a pacientům s různými formami dráždivého tračníku pomáhá. Bohužel i v tomto případě často jen dočasně. Až budeme mít opravdu více prozkoumaný střevní mikrobiom, mohou poznatky právě těmto pacientům výrazně pomoci.

Spoustu erudovaných, vysoce odborně ceněných doktorů má v pacientských recenzích hodnocení opačné: pan doktor neměl čas, přehlížel mé problémy, choval se povýšeně. Vy jste naopak příklad lékaře, jehož pacienti zahrnují na různých stránkách superlativy. Máte nějaký osobní úzus, jak se chovat k pacientovi?

Slušně a s respektem. Měl by být mým partnerem, ať již trpí onemocněním organickým, nebo funkčním. Je to náš společný boj, který oba chceme vyhrát. Na druhou stranu je čas doktora limitovaný a toho „dobrého“ doktora ještě více, protože o to více nemocných se na něho obrací. Pokud jste dobrý doktor a ještě k tomu empatický, máte hned tři úvazky najednou. Staráte se o objednané pacienty, o všechny známé, které jste kdy v životě potkala, a známé jejich známých. A čím je člověk starší, tím je jich více. Pokud třeba pracujete v nemocnici, obrací se na vás ještě kolegové. Do toho maily a telefony. Já tomu říkám fenomén desátého pacienta. Když už přichází, volá nebo píše ten den už nějaký desátý navíc, jednoduše vám dochází kapacita a odmítnete ho. Nemůžete uspokojit úplně všechny a musíte si, alespoň trošku, hlídat svoje duševní zdraví. I na mě se občas určitě někdo naštve.

Je něco, co by mohlo v nadcházejících letech přinést v gastroenterologii opravdovou revoluci?

Dnes je ohromným problémem narůstající incidence nádorů podjaterní krajiny – slinivky břišní, žlučovodů, žlučníku – a my nemáme žádnou metodu, jak bychom je mohli včas diagnostikovat. Něco jako adenomy v případě nádorů střevních. V současné době panuje velké úsilí v odhalování různých genetických a molekulárních markerů z krve, žluče, střevního obsahu. Kdyby se během deseti patnácti let objevilo něco, co by bylo časným markerem ještě léčitelného stadia nádoru v této oblasti, bylo by to fantastické.

I v souvislosti s onemocněním Mirka Topolánka se začalo hovořit o potřebě větší osvěty, nutnosti zbavit tuto diagnózu tabu. Jak to může pomoci? Je vůbec něco pozitivního, co v tomto ohledu můžeme v současné době udělat?

Jistě, může to individuálně udělat každý z nás. Nekouřit, rozumně přistupovat ke konzumaci alkoholu, stravě, udržovat si přiměřenou tělesnou hmotnost a fyzickou aktivitu. Jsme v první světové pětce výskytu karcinomu pankreatu, u nás je pak již na 5. až 6. místě v žebříčku příčin úmrtí na nádorová onemocnění. Současnými prostředky bývá karcinom slinivky břišní diagnostikován často až v pozdním stadiu, jelikož zůstává zpravidla dlouho bezpříznakový nebo jsou příznaky natolik nenápadné, že nevzbudí pozornost pacienta ani ošetřujícího lékaře. Drtivá většina pacientů má při záchytu již pokročilé a nevyléčitelné onemocnění se špatnou a extrémně krátkou prognózou. Myslím, že tato diagnóza není nijak tabuizovaná a potřebu její popularizace vidím skepticky, protože zatím nemáme žádné nástroje pro screening pacientů v běžné populaci a zájemcům o prevenci v této oblasti nemáme v podstatě co nabídnout.

Již přes dva roky funguje program cíleného vyhledávání časných stadií karcinomu pankreatu u vysokorizikové populace. Koho za ni lze považovat?

Jedná se o pacienty s rodinnou zátěží tímto onemocněním (alespoň dva přímí příbuzní prvního stupně v jedné větvi) a pacienty s jasně definovanými genetickými mutacemi včetně nemocných s tzv. hereditárním zánětem slinivky. Tito nemocní od jasně určeného věku absolvují každoročně náročná vyšetření, v případě pozitivního nálezu většinou podstupují velmi náročný chirurgický výkon spočívající v odstranění slinivky nebo její větší části, často i části žaludku, tenkého střeva nebo i sleziny.

Běžné populace se tedy tato opatření vůbec netýkají?

O prevenci pro běžnou populaci, která je u nás zatížena asi 1,5procentním celoživotním rizikem vzniku nádoru slinivky břišní, se nejedná. Popsaný program je opravdu vyhrazen pro přísně a jednoznačně definovanou skupinu vysokorizikových nemocných. Po jeho medializaci před asi třemi lety se strhla ze strany veřejnosti opravdová lavina zájmu o účast, bohužel pro jednotlivce s běžným populačním rizikem je ve screeningu tohoto onemocnění současná medicína prakticky bezmocná. Tuto problematiku považuji za aktuálně největší výzvu na pomezí gastroenterologie a onkologie a budu neskonale šťastný, pokud se ve svém aktivním profesním životě dožiji významného pokroku v diagnostice a léčbě s hmatatelnými výsledky pro pacienty.