Britský hudební tisk se nikdy netajil tím, že hudba je pro něj často jen záminka k vytváření mýtů. Dělat z umělců a jejich tvorby něco okázalejšího, život měnícího a revolučnějšího, než to ve skutečnosti bylo (proto se v časopise NME o každé sebezoufalejší kapele ještě během nultých let psalo, že tohle je určitě ta „next big thing“). Britpop skutečně nebyl jen o hudbě samé, stejně důležitým hybatelem pro něj tehdy na začátku devadesátých let byla politika, třídní boj, mladická naštvanost, ale třeba i to, jak se kapely najednou začaly oblékat. Jsou lidé (například šéfredaktor našeho sesterského magazínu Hrot Tomáš Otta), kteří by o módních stylech té doby dokázali mluvit hodiny, ale ani to by nás asi nedostalo blíž k odpovědi na základní otázku: Existoval vůbec nějaký britpop?

I když! Hudební novinářka Miranda Sawyer vzpomíná, v čem zpěváka Pulp Jarvise Cockera v zimě roku 1994 potkala: „Měl kabát z umělé kožešiny po kolena, kostkovanou šálu, tvídové sako, splývavou inkoustově fialovou košili, vínové manšestrové kalhoty, nápadité boty na podpatku a své obvyklé brýle s obroučkami jako z okenních rámů. Vlasy měl rozcuchané.“ Pulp změnili představu o tom, co znamená být „cool“. Otočili to celé opačným směrem – pryč od dokonale střižených modelů, od rockového výrazu a kožených kalhot, pryč od chladné strojenosti a peněz – k něčemu méně cynickému, lidštějšímu a křehčímu.

Během těch pár měsíců v polovině devadesátých let britský nezávislý pop vystoupal od svých alternativních kořenů až na vrchol hitparád a na titulní stránky mainstreamových časopisů. Tehdy přišla chvíle – naposled předtím, než všechno sežral internet –, kdy kluci v košilích ze sekáčů a holky v těžkých botách přestali být k smíchu. Kdy i takové hvězdy jako U2 musely udělat místo lidem jako Jarvis Cocker, Damon Albarn, PJ Harvey nebo Thom Yorke. Kdy divní mladí lidé, kteří měli charisma, styl, neotřelé nápady a skvělé songy, změnili celou kulturu v zemi. Tehdy nikdo neměl čas tomu dávat nálepky – jaký britpop? Vždyť to bylo celé moc různorodé, chaotické a neuchopitelné na to, aby se to dalo nacpat do jedné škatulky. A i lidé, kteří tu scénu tvořili, takoví fakt byli – mladí, trochu zmatení, ještě se hledali, nevěděli přesně, kam patří, co znamená jejich talent a kam je může zavést.

Když Stuart Maconie ve svém článku z roku 1993 v časopisu Select psal o nových britských kapelách, použil k tomu konfrontační srovnání s Amerikou. Na obálce byl Brett Anderson ze Suede před vlajkou Union Jack, titulek křičel „Yanks Go Home“ (Amíci, táhněte domů) a Maconie v článku tvrdil, že i když Nirvana byla skvělá, tak většina amerických kapel, co přišly po ní, už, mírně řečeno, tak skvělá nebyla. A že už by konečně měl přijít čas na novou britskou muziku. V článku byly rozhovory se Suede, Saint Etienne a také s Pulp. Výraz britpop se ale objevil až v článku o Blur v magazínu The Face v srpnu 1994, který napsal Cliff Jones. Stálo tam: „Jestli byl punk poslední anglický stylový převrat, tak jeho odkazem bylo znovuposílení britského popu.“ Možná že to byl hlavně pocit („It’s just a feeling,“ zpívají ostatně Pulp na nové desce): Teď jsme na řadě my. Když mladí lidé začnou svou revoluci, obvykle jim ti starší přiřadí nějaký název – ať už je to new romantic, rave, shoegaze, nebo emo – hlavně proto, aby lidé mimo tu scénu aspoň trochu pochopili, o co jde.

Britpop symbolicky končí srpnem 1997, kdy Oasis vydali nemístně pompézní album Be Here Now. Během těch let se objevilo a zazářilo obrovské množství různorodých kapel a umělců jako Elastica, Manic Street Preachers, The Chemical Brothers, Radiohead, Supergrass, Sleeper, Massive Attack, Tricky, Underworld, PJ Harvey, The Prodigy – a samozřejmě taky hlavní čtveřice britpopu: Oasis, Blur, Pulp a Suede. Dařilo se i hudebním časopisům jako Select, Q, Smash Hits, NME, Melody Maker, Mixmag, DJ, Jockey Slut, Mojo. Tohle pevné propojení novinářů a umělců v době internetu už samozřejmě tolik nefunguje. Navíc k britpopu se dnes nikdo dvacetiletý ani hlásit nemůže, spíš než o žánr jde asi o ducha doby, co nedokázal opustit svobodomyslnost devadesátek, a tak v nich zůstal. V období, do kterého by se dnes většina stárnoucích Britů nejraději vrátila. A tak se vracejí aspoň ty kapely. Loni vydali novou desku Blur, letos v létě vyjedou po šestnácti letech hibernace na obří turné Oasis a po ještě delší době vydávají novou tvorbu právě Pulp.

Když jste mladý, je to hlavně pocit outsiderství a vzteku, co vás žene dopředu. Být mladistvým fanouškem Blur nebo Oasis v devadesátých letech bylo v mnoha ohledech politickým vyjádřením. Člověk mohl být spokojeným příslušníkem střední třídy, ať už s konzervativními, či liberálními názory, nebo pocházet z průmyslového anglického severu, který utrpěl v důsledku uzavírání uhelných dolů v osmdesátých letech. Pověstná britská ekonomická propast mezi severem a jihem – kde bohatství bylo soustředěno v Londýně a na jeho předměstích, zatímco sever byl závislý na manuálních profesích – podporovala představu, že mezi střední a dělnickou třídou není prostor pro dialog a pochopení. Trochu mimo tenhle souboj stáli Pulp. I na outsidery byli příliš velcí mimoňové, na politické glosátory příliš velcí ironici. Zpěvák a textař Jarvis Cocker byl vždycky trochu záhadou. Člověk pod maskou ironie, který nechce, abyste ho analyzovali a přišli na to, kým ve skutečnosti vlastně je. V jeho výrazech i vyjadřování jako by spolu vždy soupeřily protiklady: introverze se zjevným, nehraným sebevědomím, neurotické rysy s poměrně nadřazeným, lehce povýšeným chováním. Dostat se k němu blíž ale můžeme přes jeho texty, tak jak by to nakonec u umělců mělo být.

V nich je Cocker občas melodramatický, nebojí se patosu, ale se stejným gustem se hned vzápětí klidně shodí. Humor téměř nikdy nepoužívá výsměšně, a když už, tak pouze směrem k sobě. Umí být sarkastický a optimistický zároveň, na nové desce v téhle zvláštní disciplíně dosáhl dokonalosti – skoro jako kdyby do ní potřeboval zestárnout. Jeho nové texty v sobě nesou jak deziluzi („první pravidlo ekonomie: Nešťastní lidé utrácejí víc“), tak i suchý humor – například když ve Slow Jam poznamená, že „prohodil pár slov s Ježíšem“, jako by se zrovna potkali v hospodě. V písni Grown Ups Cocker mluví o horečnatém snu o jakési vzdálené planetě večírků: když na ni konečně dorazíme, zjistíme, že ta pravá oslava mezitím probíhá tam, odkud jsme přišli. Mluví o britpopu, nebo o tom, jak přijmout stárnutí? A není to pro jednu generaci to samé?

Nová deska More působí jako logické pokračování We Love Life (2000) – také obsahuje hlavně pomalejší a orchestrálně bohaté pasáže spíš než temnější prvky známé z This Is Hardcore (1998), desky, která mrazivě zachytila panickou sebelítost a odpor ke střednímu věku. Pulp jako by s věkem pochopili, že jim v éře „po britpopu“ nejvíc sedí reflexivní tón, pomalejší tempo a… smyčce! Ty jsou na More skutečně ohromující (celkově ta ledabyle vzletná produkce Jamese Forda patří k tomu nejlepšímu, co jsme za poslední roky mohli od britských kytarovek slyšet). Ano, stále to zní jako Pulp, ale ne jako kapela, která se snaží zoufale navázat na minulost. Na More uslyšíte oslavu života takového, jaký je – ne jaký by mohl nebo měl být. „Štěstím v životě je nacházet způsoby, jak si věcí stále vážit, místo aby se staly jen šumem na pozadí. Mimochodem, nejsem na to expert,“ říká Jarvis Cocker. Jedním z vrcholů alba je píseň Hymn of the North. Byla to vůbec první nová skladba, kterou Pulp po těch letech složili. Původně vznikla jako vzkaz rodiče dítěti, které se vydává do dospělosti – s prosbou, aby se při svých dobrodružstvích „drželo v dohledu pevniny“. Jarvis Cocker na desce několikrát, nejvíc asi v písni Farmers Market, zní tak, jak by možná dnes chtěl znít Nick Cave, ale bohužel mu to nejde. Hranice patosu jsou totiž u Cockera jemné, téměř neviditelné. A zdá se, že při jejich ohledávání velmi pomáhá ochota nebrat se tolik vážně.

„Chtěl bych naučit svět zpívat,“ zamumlá na konci desky s krutou melancholií, „ale nemám na to hlas.“ Následující a závěrečná skladba A Sunset je jemnější, tichá, na Pulp až nebývale romantická. Vzpomněl jsem si při ní na jednu báseň Vladimíry Čerepkové. Končí krásnými slovy: „Cosi se ve mně tmí“. V hudbě Pulp se tmí ztracené vzpomínky na mládí, na zašlou slávu britpopu, který možná nikdy ani neexistoval, rozostřené vzpomínky na věci, jež se dost možná vůbec nestaly, nebo se staly o dost jinak, ale hlavně se v ní tmí konečné přiznání si, že jen z minulosti žít nelze. A že jsou to věci, které teprve uděláme, na nichž záleží ze všeho nejvíc. A když to zvládne Jarvis Cocker v jednašedesáti… Ain’t it time we started living?