V trestaneckém táboře v jamalsko-něnecké oblasti zemřel Alexej Navalnyj, mezinárodně nejznámější představitel protiputinovské opozice v Rusku a politický vězeň. Podle úřadů byla příčinou krevní sraženina, to vysvětlení se z dobrých důvodů setkalo s apriorní nedůvěrou. A navíc to základní ani nemůže být zřejmější – Alexeje Navalného zavraždila ruská moc, která ho do tábora poslala (poslední rozsudek byl na devatenáct let), odsoudila ho v procesu, jenž neměl co dělat s právem. Udělat z něj odstrašující příklad pro všechny, kdo by snad nějakým způsobem chtěli jít v Navalného stopách. Takhle dopadnete. Stejně jako mnoho dalších politických vězňů, o jejichž osudech se toho na Západě moc neví. Ruská moc si totiž může dělat, co chce, skoro vždycky to tak bylo, zdá se neměnná, netečným způsobem krutá. Těžko říct, co by se muselo stát, aby se změnila.

Alexej Navalnyj to s velkým nasazením a často i vynalézavě zkoušel, i když jeho šance nebyly velké, přinejmenším však díky až detektivní práci svého týmu dokázal režim demaskovat také jako kleptokracii, a zesměšnit tak ruského samovládce. Režim se ho pokusil otrávit, on se po léčení v Německu vrátil do vlasti, kde ho ještě na letišti uvěznili. Musel to čekat.

Ruská moc má taky nějakou přitažlivost. Ve fantazijních životech části západních elit byla během posledních desetiletí všelijak přeobsazovaná. Jednou do role výspy pokroku, která ukazuje světu cestu k beztřídní budoucnosti, teď zase má úlohu bašty tradičních hodnot, jež odolává náporu moderního pokrokářství. Existuje proto i neblahá tradice panáčkování před ruskou mocí, bylo to tak v sovětských časech a je i dnes. Poblouzněný Zápaďan se projde Kremlem, dočká se projevů úcty – a to si pak rád zatancuje na hrobech těch ruských lidí, opozičníků, umělců, neznámých, kteří se jí dokázali postavit nebo se jí prostě jen připletli do cesty.

V týdnu, kdy zemřel Navalnyj, pobýval v Moskvě známý americký moderátor Tucker Carlson. Udělal široce komentovaný rozhovor s Putinem a se svým publikem se podělil o zážitky z ruské metropole. Jak úžasně to tam vypadá a jak dobře jsou tu zásobené obchody (za nákup v nějakém krámu pro prominentní klientelu Carlson zaplatil sedmdesát procent průměrné ruské mzdy). Dobře se na Rusi žije, a oni nám to tajili. Politickému směru, který Carlson reprezentuje, se někdy říká disidentská (tedy proti elitám zaměřená) pravice. Disidentská. Tak určitě. Ve veřejné debatě člověk až únavně často slyší, jak je svět komplexní, složitý a nečernobílý. A on je, nepochybně. Ale ne vždycky, někdy věci jsou jednoduché a černobílé. Někdy by nemělo dát práci rozpoznat, co je odvaha a co je ubohá šaškárna.