„Rafał Trzaskowski jede do prezidentského paláce po široké dálnici,“ psala na podzim levicová polská revue Krytyka Polityczna. Po emotivním závěru kampaně a dramatické nedělní volební noci můžeme říct, že dálnice nebyla dost široká. Prezidentem Polska byl zvolen Trzaskowského konzervativní soupeř Karol Nawrocki. Jak se stalo, že relativně zkušeného politika, který jen těsně prohrál volby v roce 2020, a byl tedy postavou všeobecně známou, porazil soupeř, kterého ještě před půl rokem většina voličů neznala?

Fukuyamův kandidát

Kdyby si měl Francis Fukuyama, autor známé teze o liberální demokracii jako konci dějin, vybrat ideálního kandidáta, byl by to Rafał Trzaskowski, napsal publicista Kacper Kita. Vzdělaný polyglot s aristokratickými manýry a s názory dokonale souznícími s každým záchvěvem západního progresivního mainstreamu se dokonale hodil jako tvář „nového Polska“ velkoměstských a proevropských voličů z vyšších vrstev společnosti. A u těch nižších vrstev mohl zase ztělesňovat jejich aspiraci alespoň se skrze osobu prezidenta vysněnému světu úspěchu přiblížit. Tuto představu vystihl liberálně-levicový deník Gazeta Wyborcza, který publikoval na obálce fotky obou kandidátů s popisky „Volím minulost“ (u Nawrockého) a „Volím budoucnost“ (u Trzaskowského). Problém spočíval v tom, že ve světě po covidu, ruské invazi na Ukrajinu a Trumpovi, ale také po bezprecedentním růstu sebevědomí Polska v letech vlády konzervativců, se jako dinosaurus jevil spíše Trzaskowski. Iluze konce dějin a nekonečného pokroku směrem k duhové a multikulturní budoucnosti ztroskotala a polští voliči se už nenechali tak snadno nalákat pouhým příslibem „Budeme jako západní Evropa“ – protože tu nyní vnímají i prizmatem migrační krize či klimatické politiky.

Tento reálný posun nálad ve společnosti dobře pochopil premiér Donald Tusk, takže v poslední době dělal vše pro to, aby svůj tábor ukázal jako jediného úspěšného obhájce „národních zájmů“. Kritizoval migrační pakt EU, stavěl zdi proti ilegálním migrantům, deklaroval pozastavení práva na azyl či „repolonizaci“ kapitálu a vymezoval se vůči Green New Dealu. Díky vstřícnosti předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové mu to mohlo procházet. Jak tvrdil přednedávnem francouzský list Le Monde, Brusel měl eminentní zájem na tom, aby polské volby dopadly „správně“, a proto nereagoval na Tuskovy výpady. Co naplat, pro tento posun doprava si zvolil hodně nepřesvědčivého kandidáta – Trzaskowski i v rámci Občanské koalice patřil vždy k levému křídlu, a jeho náhle objevený vnitřní jestřáb tak nepůsobil zrovna věrohodně. Premiér je ovšem za tuto volbu osobně zodpovědný. Trzaskowski sice prošel vnitrostranickými primárkami, nicméně s jasným požehnáním od Tuska, který si nepřál, aby příliš vyrostl jeho protikandidát, ministr zahraničí Radek Sikorski, jenž by podle všeho dokázal na tuto suverenistickou notu hrát mnohem lépe. I přesto Trzaskowski téměř do konce klání zůstával favoritem. I proto, že jeho protikandidát měl na první pohled celou řadu handicapů.

Polský J. D. Vance?

Není pravda, že by se Karol Nawrocki objevil na politické scéně zčistajasna. O ambiciózním historikovi a „člověku pro speciální úkoly“ v pro konzervativce velmi důležité sféře politiky paměti se jako o možném nástupci Andrzeje Dudy mluvilo už několik let. Do širšího povědomí vstoupil nejdříve jako nový ředitel Muzea 2. světové války v Gdaňsku, kde se v jinak velmi univerzalisticky laděné expozici zasazoval, navzdory silnému odporu historické obce, o větší důraz na polské válečné hrdiny. Jako ředitel Ústavu národní paměti, instituce, která v polském veřejném životě hraje nesrovnatelně větší roli než český ÚSTR, vstoupil do povědomí jako likvidátor pomníků vděčnosti Rudé armádě, za což si vysloužil zatykač od moskevské prokuratury. Známé jsou také jeho ostré spory s ukrajinskými protějšky v otázce exhumací obětí volyňského masakru z let 1943–1944, což může mít velký vliv na další vztahy mezi Varšavou a Kyjevem.

Nakonec se ale největším kapitálem Nawrockého mohly ukázat ty stránky jeho kariéry, které v kampani ani nechtěl příliš exponovat. Podle sociologa Lukasze Pawłowského v polské veřejné debatě dochází k vývoji, který přirovnává k situaci v USA před posledními volbami, tedy vyostření konfliktu „horní vrstvy společnosti“ a „lidu“. Nawrockého nejednoznačný životní příběh, který mu neustále předhazovala liberální média, mu paradoxně neuškodil, naopak – spíše mu pomohl vytvořit u lidí dojem, že je „jedním z nich“. Těžko najdeme lepší důkaz tohoto štěpení, jež vzniklo ve druhém kole prezidentských voleb: na jedné straně ideální polský „Evropan“, který si na sociálních sítích získal posměšnou přezdívku Bonžůr (kvůli svému okázalému prezentování znalostí francouzštiny), na straně druhé dělnické dítě, bývalý boxer, fotbalový rowdie, který se pak angažoval v resocializaci bývalých vězňů a vzal si svoji přítelkyni v době, kdy měla dvouletého syna z předchozího vztahu (narodil se v jejích 17 letech). S lehkou nadsázkou se tak Nawrocki stal jakousi polskou obdobou J. D. Vance s jeho autobiografickou knihou Americká elegie, v níž popisuje svůj příběh cesty z nižších vrstev americké společnosti a zároveň nálady, jež vyústily v první zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA.

Když polská liberální média začala v posledních dnech před volbami vytahovat jedno obvinění Nawrockého za druhým, například z kuplířství (údajně během studentské brigády v hotelu v Sopotech), z údajně podvodně získané garsonky v paneláku (verze příběhu se liší, těsně před volbami soud potvrdil, že smlouvy o převodu bytu jsou v pořádku), pak zas z kontaktů s podsvětím či z chuligánství, nepochybně to mohlo některé, hlavně starší, voliče odradit. Zároveň ale obraz „obyčejného kluka z paneláku, který se pral se životem stejně jako my,“ mu mohl řadu nových příznivců přinést.

V době vzniku tohoto textu (v pondělí, den po nedělních volbách – pozn. red.) nebyly ještě známé kompletní volební výsledky, ale bude zajímavé sledovat, zda se potvrdí další teze zmíněného sociologa Pawłowského o fenoménu „Hispánců Občanské koalice“, tedy mladých lidí, kteří se stěhovali na studia z venkova do velkých měst a stejně jako Hispánci v USA v případě demokratů dlouho v Polsku představovali nejvěrnější elektorát liberálů. V poslední době však, stejně jako v americkém případě, začali liberály pomalu opouštět a hledat alternativu – mnozí podpořili v prvním kole nacionalistu a libertariána Sławomira Menzena a řada z nich dala svůj hlas ve druhém kole Nawrockému, který mezi voliči od 18 do 40 let přesvědčivě zvítězil.

David versus Goliáš

Poslední dny před druhým kolem voleb pak připomínaly kobercové bombardování zaměřené na kandidáta konzervativců. Na stejnou bránu střílely všechny státní orgány a velká část médií. Novináři rozkrývající Nawrockého mládí a vládní politici měli evidentně přístup k dokumentům z jeho bezpečnostních prověrek, Nejvyšší kontrolní úřad zase tři dny před volbami zveřejnil zprávu z rozsáhlého auditu, kterým na několik měsíců zablokoval činnosti Narowckého Ústavu národní paměti. Korunu celé situaci pak nasadila skutečnost, že strana Právo a spravedlnost (PiS), která Nawrockého podporovala, si musela z rozhodnutí Státní volební komise a ministerstva financí poradit bez státní subvence pro politické strany. Do hry se vložil sám Donald Tusk, který v dramatickém rozhovoru v televizi Polsat nazval Nawrockého „bezpečnostní hrozbou pro stát“ a „osobou napojenou na organizovaný zločin“. „Jsem tím vším opravdu otřesený,“ prohlašoval premiér. K tomu ještě přidejme rozsáhlou anonymní facebookovou kampaň, která podporovala vládního kandidáta a jejíž prošetření před volbami podle novinářů portálu Wirtualna Polska zcela zjevně blokoval Státní úřad pro kybernetickou bezpečnost NASK.

Hlavní důvod úspěchu Nawrockého, navzdory této široké koalici odpůrců, navzdory vlastní biografii a místy viditelné politické nezkušenosti, je ale zřejmý – rostoucí nespokojenost lidí s vládou levicově-liberální koalice Donalda Tuska. Tusk vedle pocitu, že „Polsko je opět u stolu“ velké evropské politiky, nedokázal nabídnout nic víc než další vlny personálních čistek a pokusů o „zúčtování s konzervativci“, které ale namísto slibovaných zatčených a odsouzených zločinců přinášely spíše paralýzu dalších a dalších institucí, případně jejich nepokryté zneužívání k vládním a stranickým účelům. Zadruhé Nawrocki se ukázal dobrou volbou s ohledem na to, že pro vítězství ve druhém kole bylo nutné lovit především voliče ostatních pravicových, více nacionalisticky orientovaných kandidátů. Zároveň se za Nawrockým netáhla vzpomínka na vládu konzervativců, která byla mezi nacionalisty hodnocena negativně kvůli přílišné „měkkosti“ směrem k Bruselu a „naivitě“ směrem k Ukrajině.

Vyvažovat a blokovat

A jak nečekaný vítěz ovlivní polskou politiku? V zahraniční oblasti se Nawrocki držel stranické linie konzervativců se zdůrazněním klíčové role USA jako garanta bezpečností regionu a národní suverenity ve vztahu k plánům prohlubování evropské integrace. Prezidentské kompetence se týkají spíše oblasti bezpečnosti a působení v NATO a tam v polské politice platí de facto konsenzus. Asertivnější bude Polsko nepochybně ve vztahu k Ukrajině – ovšem v tomto ohledu se nálady v zemi výrazně proměnily nejen na pravé straně spektra.

V Polsku má prezident málo exekutivních kompetencí, ale značný blokační potenciál. Klíčový úkol Nawrockého bude ovšem zřejmě vnitřní: vyvažovat vládu Donalda Tuska. Zdá se, že se v tomto ohledu se Tuskovi může ještě stýskat po Andrzeji Dudovi. Nejbližší týdny budou i testem pro soudržnost jeho koalice, kde např. lidovci jsou stále více rozkročení mezi očekáváními skalních voličů (podpořili Nawrockého) a taktikou strany, která velí spolupráci s liberály. Nicméně stále nejvíce nástrojů ve svých rukou drží zkušený a schopný politický hráč Tusk. Uvidíme, zda se z tvrdé porážky dokáže oklepat. Hraje o hodně: poslední rok a půl vládl často na hraně zákona, s nadějí, že díky „svému člověku v prezidentském paláci“ bude schopen své kroky zpětně legitimizovat. Nyní musí svoji strategii zcela přehodnotit. Je příznačné, že premiér se ještě den po vítězství Nawrockého k volbám nevyjádřil.

Ani konzervativci by neměli ovšem propadat pýše. Jejich kandidát sice vyhrál v nerovném klání, nicméně se mu to podařilo hlavně díky naštvání společnosti (velká část voličů Nawrockého hlasovala „proti Trzaskowskému“, nikoli „pro Nawrockého“) a díky opatrné spolupráci s nacionalistickou Konfederací, která po těchto volbách výrazně posílila. Rekordní počet voličů v prvním kole nehlasoval pro žádného ze dvou kandidátů hlavních stran a je zřejmé, že hlavně v mladé generaci bobtná touha po změně.