Zasloužilí umělci

„Jsem dvojnásobným držitelem Zlatého glóbu, Jim Carrey. Když večer uléhám ke spánku, nejsem jen obyčejný muž – jsem dvojnásobný držitel Zlatého glóbu Jim Carrey, který si konečně jde dopřát zasloužený odpočinek. A když sním, nesním jen tak ledajaký sen. Sním o tom, že se stanu trojnásobným držitelem Zlatého glóbu Jimem Carreym, protože pak bych konečně byl dost. A mohl bych přestat s tímto vyčerpávajícím hledáním něčeho, co ve výsledku stejně nikdy nenaplní naše očekávání,“ prohlásil před lety Jim Carrey během slavnostního ceremoniálu v Los Angeles.

Nic podobně zábavného se letos bohužel nestalo. Celý večer lavíroval mezi očekávatelností a trapností. Jedna věc je oproti předešlým ročníkům přece jen jiná – zatímco v minulých letech bylo nejúmornější přežít samotné několikahodinové vyhlašování vítězů, letos mu zdatně konkuruje i to, co se o Zlatých glóbech dozvídáme zpětně. Velmi nepříjemnou „novinkou“ je například záplava videí vytvořených umělou inteligencí, v nichž spolu herci křepčí, popíjejí šampaňské a líbají se. Nástroj, který má naše životy údajně zásadně proměnit, se tak zatím jeví spíše jako velmi otravný, uřvaný teenager.

Stojí za to alespoň oceněné filmy? Jak se to vezme. Za absolutního vítěze je považován snímek Jedna bitva za druhou (nepříliš lichotivá recenze Ondřeje Štindla vyšla v Týdeníku Echo č. 41/2025), v seriálové tvorbě zvítězil Adolescent (mou rovněž nelichotivou recenzi najdete v Týdeníku Echo č. 13/2025). Hollywoodské ceny jsou samozřejmě zpolitizované – k uvědomění si této skutečnosti není třeba ani sledovat herce Marka Ruffala, jak tklivě do kamer pronáší, že Donald Trump je hrozivý diktátor. Přesto existují filmy, které by si hlavní ceny zasloužily více, byť se nevyjadřují k dnešním trendy tématům (krásy migrace, nebezpečí manosféry) tak hlasitě a okázale.

Skutečnost, že Josh Safdie nebyl za Velkého Martyho ani nominován v kategorii režie, je skandální – zvláště ve chvíli, kdy se mezi nominované dostala i Chloé Zhao za Hamneta (o svém utrpení při sledování tohoto filmu píše Ondřej Štindl v tomto vydání v rubrice Umění a kritika). Triumf seriálu Urgent nad Slow Horses či Odloučením se ještě pochopit dá – kdo jiný než Češi ví, jak silně lidé baží po příbězích z nemocničního prostředí. Méně pochopitelná je však ignorace Hodiny zmizení – lepší čistokrevnou žánrovku letos totiž nikdo nenatočil. Potěší alespoň „nevýhra“ Siratu, patrně vůbec nejhoršího filmu loňského roku, v kategorii cizojazyčných snímků.

A na co se těšit v českých kinech? Především na Rose Byrne, ověnčenou Zlatým glóbem za nejlepší ženský herecký výkon, v „antiterapeutickém“ filmu Kdybych měla nohy, tak ti nakopu, který by měl již brzy uvést do distribuce Aerofilms. Jde o nesmírně intenzivní, surrealistický, chaotický, vtipný a režijně odvážný snímek, ve své vizi zcela nekompromisní – a takových filmů loni opravdu mnoho nevzniklo.

Zlaté Glóby, 11. ledna 2026, film Kdybych měla nohy, tak ti nakopu již brzy v českých kinech

Vzpomínky kriminalisty

Jak si krátit čas mezi novými epizodami seriálu Metoda Markovič: Straka? Přece poslechem dalších vzpomínek vyšetřovatelů. Ty se v poslední době stávají novým hitem žánru true crime. Martin Baláž, dnes brigádní generál ve výslužbě, začínal v roce 1991 jako řadový policista ve Zlíně a postupně se vypracoval k vyšetřování kauz, jež svého času napjatě sledovala celá republika. V roce 2012 rozpletl metanolovou aféru a odhalil jednoho z jejích hlavních aktérů. Uslyšíte ale také třeba o případu vraždy Antonína Běly i o divokých devadesátkách.

Martin Baláž, Martina Eretová: S povolením zatýkat, čtou Zuzana Vejvodová, Zdeněk Hruška, OneHotBook, 7h.

Jde se na frontu

Válka nás děsí – a přesto nás nepřestává fascinovat. Je odvěkým tématem mýtů, dějin i osobních příběhů. Přináší zkázu a utrpení, ale zároveň svým aktérům i obětem mnohdy skýtá intenzivní, téměř opojný pocit vlastní existence. Kontroverzní kniha o tom, že si i válku můžeme „užít“? To by se nám do budoucnosti mohlo hodit. Americký psycholog James Hillman ve své studii čerpá z dopisů vojáků, záznamů z bojišť, vojenských analýz, starověkých mýtů i myšlenek velkých autorů – od Marka Twaina a Lva Tolstého po Immanuela Kanta, Hannah Arendtovou, Michela Foucaulta či Emmanuela Levinase.

James Hillman: Válka a její strašlivá láska, přeložil Jindřich Veselý, Malvern, 208 str.

Generace Z

Kulturní stanice Galaxie uvede 31. ledna autorskou inscenaci K sobě. Tato performativní báseň o vlastní existenci je první premiérou festivalu 4 + 4 dny v pohybu v roce 2026 a bude se hrát pouze osmkrát. Do projektu se zapojilo osmnáct mladých lidí ve věku 16 až 21 let, kteří se společně s tvůrčím týmem pustili do zkoumání toho, co pro ně znamená pojem sebehodnota. „Kladli jsme si otázky, jak se dostat k sobě, mimo hlas vnitřních cenzorů, který zní hlasem našich rodičů, prarodičů, kamarádů nebo i náhodných pozorovatelů. Co by dělaly naše tělo a mysl, kdyby byly svobodné,“ dodává režisérka Anna Klimešová.

K sobě, r. Anna Klimešová a Petr Erbes, Kulturní stanice Galaxie, Praha, od 31. 1. 2026