Jonathan Richman a jeho srdce na dlani

Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“ Místo toho zpíval o zběsilých jízdách na horské dráze, příšerách ve školním autobusu nebo o tom, že do města přijel zmrzlinář. Živé verze písně Ice Cream Man mívají i víc než deset minut – a když už to vypadá, že končí, Richman nadšeně vykřikne: „One more time, ding ding!“ V tu chvíli je to zároveň ta nejhloupější a nejroztomilejší věc na světě. Říká se snadno: Zůstaňte i v dospělosti dítětem. Ale uchovat si ryzí radost z věcí, nad nimiž už většinou ani nemrkneme, je těžké. Když Richman zpívá, že právě vyšlo slunce nebo že přišlo jaro a vzduch krásně voní, je v jeho hlase něco hluboce upřímného a konejšivého – zcela bez dospěláckého cynismu. Na YouTube najdete hodinový záznam z koncertu Take Me to the Plaza. Pokud Richmana ještě neznáte, začněte právě tam. Vsadím se, že to bude začátek krásného přátelství. V roce 2004 nahrál desku Not So Much to Be Loved as to Love, kde se stejnou odzbrojující upřímností zpívá o tom, jak mu skoro celý život trvalo, než se touhle mantrou začal skutečně řídit. Letos vydal novou nahrávku, která je tak dobrá, že působí skoro jako jeho best of. Nové písně jsou napsané s až znepokojivou lehkostí a Richman v nich zúročuje všechny své charakteristické přednosti: cit pro melodii, žízeň po životě a posmívání se defétismu (dojde i na jeho klasické potutelné „rozpravy“ s doprovodnými vokalistkami). Na albu se podílí také Jerry Harrison, dávný parťák z The Modern Lovers, který později přešel k Talking Heads. Kruh se symbolicky uzavírá. „Když je to skutečné, lidé to uslyší. I když to bude potichu – poznají, že v tom je něco magického,“ řekl kdysi Richman o svém přechodu od elektrické kapely k akustickému zvuku. Nejenže měl pravdu, ale ve čtyřiasedmdesáti letech takhle dokázal natočit i jednu z nejlepších desek své kariéry.

Jonathan Richman: Only Frozen Sky Anyway, Turquoise On White Music, 39 min., vyšlo 4. 7. 2025

Přítomný okamžik

Dasein: přítomný okamžik plného uvědomění si vlastního bytí. Mezní situace, v níž mizí minulost i budoucnost a zbývá jen intenzivní teď. Stejný název nese nový cyklus maleb Siegfrieda Herze. Autor se v něm vrací ke své charakteristické technice – kombinuje precizní uhlovou podkresbu, vymývanou tuš a téměř neviditelné akrylové lazury. Vznikají tak obrazy připomínající staré fotografie, záznamy prchavých okamžiků, které se v čase pozvolna ztrácejí pod jemnou patinou. Krátký moment extrémního prožitku je leitmotivem celého cyklu. Dasein v sobě zároveň nese i vědomí, že bytí zde – „pobyt“, jak říkával Jan Patočka – je ohraničené. Každý přítomný okamžik tak může být i tím posledním. Proč ho nezažít právě na hradě u Klatov, že?

Siegfried Herz: Dasein II., Galerie Klatovy / Klenová, do 17. 8. 2025

Hlad, krev a revoluce

Na pozvání carevny Kateřiny Veliké přišli do Ruska němečtí kolonisté. Usadili se u řeky Volhy u kazašských stepí, věnovali se zemědělství, ale vlastní jazyk i kulturu si uchovali. Vznikla dokonce Autonomní sovětská socialistická republika povolžských Němců. Ta však byla roku 1941, v reakci na napadení Sovětského svazu Německem, zrušena a povolžští Němci byli vysídleni na Sibiř a do pracovních táborů. Tolik „velké“ dějiny, které si Guzel Jachina pečlivě nastudovala a umí je poutavě převyprávět. Českému čtenáři se připomíná už podruhé – po románu Zulejka otevírá oči – a opět čte Lukáš Hlavica. Těžko si představit hlas, který by se k tomuto bezbožnému světu hodil víc. S podobně drsným materiálem už má výbornou zkušenost – načetl i Krvavý poledník Cormaca McCarthyho.

Děti Volhy: Guzel Jachina, čte Lukáš Hlavica, Tympanum, 19 h. 45 min.

Krátká přednáška

Vměstnat celé 20. století na něco málo přes dvě stě stran – to chce opravdu mistrný um. John Adalbert Lukacs (1924–2019), maďarsko-americký historik, napsal více než třicet knih, mimo jiné Konec dvacátého století a konec moderní doby, dílo nominované na Pulitzerovu cenu. Nyní v nakladatelství Argo vychází jeho kniha (v originále z roku 2013), v níž označuje 20. století za „americké“. Spojené státy podle něj sehrály rozhodující roli nejen v oblasti mezinárodní moci, ale také ve formování nového, „moderního“ životního stylu a kultury. Naproti tomu Evropa je podle Lukacse na konci svých sil. Zbývá jen doufat, že o 21. století někdo napíše knihu, která se vejde na pouhých sto stran.

John Lukacs: Stručné dějiny 20. století, přeložil Pavel Vereš, Argo, 264 str.