Už je to 45 let. 30. srpna 1980 na baltském pobřeží, v Gdaňsku a ve Štětíně, došlo k uzavření dohody mezi stávkujícími dělníky a režimem. Totalitní režim poprvé podepsal se svým „lidem“ nějakou formu smlouvy, povolil vznik samostatných odborů – Solidarity. A vzhledem k tomu, že poskytnutí statusu nezávislých politických subjektů jde přímo proti logice totalitního státu, začal tímto i středoevropský „počátek konce komunismu“.

V letošním roce se, jako již tradičně, slavilo odděleně. Konzervativní prezident Karol Nawrocki se společně se současným odborovým svazem Solidarita a mnohými veterány, spíše z řad „pěšáků“ protikomunistického odboje, sešel ve Štětíně, liberální vláda i s prvním lídrem Solidarity Lechem Wałęsou v Gdaňsku. Spor o paměť Solidarity zůstává živý i v podmínkách radikálního přepólování politické scény napříč západními společnostmi. Vepsal se totiž do nové osy konfliktu mezi „globalisty“ a lokalisty“ nebo – použijeme-li jazyk v médiích běžnější – mezi „liberály“ „populisty“.

V Česku a na Slovensku je sílící nedůvěra, ne-li přímo vzpoura vůči stávajícímu liberálně-demokratickému řádu často prostoupena postkomunistickou nostalgií. Schopně s ní pracuje jak Robert Fico, tak současná česká opozice. Není náhoda, že v rámci „hledání úspor“ na Slovensku vypadl ze seznamu volných dnů právě 17. listopad. I v Česku je 17. listopad stále více chápaný jako svátek jen jedné poloviny společnosti, s jasnou současnou politickou konotací. Středopravicové strany se vnímají jako „obránci řádu, který vznikl po roce 1989“ – a minimálně podprahově pracují s touto představou ve volební kampani.

V Polsku nejde o spor mezi dědictvím Solidarity a nostalgiky po minulém režimu, ale spíše o konflikt „dvou Solidarit“, v němž ovšem vzdálené spory veteránů boje proti komunismu získávají stále nový, čerstvý náboj. V dnešní kapitole nekonečného boje stojí proti sobě dva absolventi historie z Gdaňské univerzity, z nichž jeden – premiér Donald Tusk – se v protikomunistické opozici v mládí aktivně angažoval a druhý – prezident Karol Nawrocki (ročník 1983) – jí alespoň věnoval svou disertační práci. Zatímco Tusk udělal maskotem svého politického tábora prvního lídra Solidarity Lecha Wałęsu (dokonce podle něj nechal za jeho života pojmenovat gdaňské letiště), Nawrockého nejbližší spolupracovník a nový šéf Kanceláře národní bezpečnosti Sławomir Cenckiewicz je autorem knih odhalujících temnější stránky Wałęsovy minulostí (spolupráci s tajnou policií) a biografie své hlavní rivalky z dob počátků Solidarity, Anny Walentynowiczové.

Solidarita byla v mnoha ohledech velmi odlišná od českého disentu. Byla hnutím masovým, postaveným na bázi dělnického protestu. Od začátku v sobě spojovala disidentskou „inteligenci“ a „masy“. Spojujícími prvky, vedle boje za morální a sociální důstojnost jednotlivce a za politická a lidská práva, bylo náboženství (i proto Solidarita, asi největší masové hnutí dělníků v dějinách, vzbuzovalo takové rozpaky západních levicových předáků) a národní cítění, které mělo jasný protisovětský osten. Polská opozice mnohem více než o „demokracii“ mluvila o „nezávislosti“, jelikož komunistický režim byl v první řadě vnímaný jako nástroj podřízení země Moskvě.

V této masovosti a různorodosti byl samozřejmě zároveň zárodek budoucího sporu. A ten se projevil naplno v době transformace, kdy došlo k rozdělení na (jak to s estébáckou přesností řekl poslední komunistický ministr vnitra Czesław Kiszczak) „konstruktivní“ a „nekonstruktivní“ část opozice.

Ta první, „konstruktivní“ Solidarita vnímala cestu ke svobodě skrze dohodu s režimem a „kooptaci“ umírněné části komunistů do nového řádu. Druhá volala po „radikálním řezu“ a dekomunizaci a kompromis vnímala jako zradu elit. Ta první chtěla být mírná vůči bývalým komunistům a zároveň tvrdá vůči „pěšákům Solidarity“ – dělníkům a rolníkům, které válcovala drsná ekonomická transformace a vychovával kazatelský tón liberálních autorit, jež si za cíl vytkly vymýtit z nich „bigotnost a šovinismus“. Ta druhá se postupem času stala „hlasem vyloučených“ – jak ve smyslu „zrazených“ bojovníků proti komunismu, mainstreamem pohrdaných „Poláků-katolíků“, tak obětí transformace z likvidovaných továren a JZD.

Pokud odvyprávíme příběh polské transformace tímto způsobem, je zřejmé, že polská společnost předznamenala současný trend, který se objevuje napříč Západem a v němž dochází (slovy J. D. Vance) k propojování „třídního a kulturního boje“. Na jedné straně se seskupují voliči, kteří preferují v politice národ před nadnárodními strukturami, v ekonomice sociální smír před neoliberalismem a v hodnotové sféře kulturní či pouze „pudový“ konzervativismus před progresivismem. Na druhé straně se může bez problémů potkat bývalý nomenklaturní kádr, který zbohatl na řízené privatizaci a děti poslal studovat na Oxford, s bývalým opozičníkem, jehož světonázor tvarovala víra v „proevropské směřování“ postkomunistických zemí.

I proto bude spor o dědictví Solidarity pokračovat, ač jeho bezprostřední aktéři vymírají. Přesto může být i zdrojem naděje. Na dobu mezi srpnem 1980, tedy vznikem Solidarity, a prosincem 1981, tedy vyhlášením stanného práva, kterým se komunisti pokusili znovuzískat kontrolu nad společností, se v Polsku vzpomíná jako na „karneval svobody“. Členy Solidarity se stalo v krátké době 10 milionů lidí (mnohem víc, než bylo členů strany), cenzura fakticky přestala fungovat, celou zemí se valila vlna svobodných připomínek „zakázaných“ historických událostí, jako byla například Katyň, a svobodných politických diskusí o tom, jak změnit systém k lepšímu.

Jde o zakladatelský mýtus současného demokratického Polska, krásnou vzpomínku na období pocitu sounáležitosti a jednoty spojené se svobodnou a často bouřlivou diskusí. Zkrátka polskou „revoluci důstojnosti“ tváří v tvář režimu založenému na lži a zotročení. Klima neuvěřitelné společenské energie a aktivity – ve srovnání s normalizačním temnem – vnímali i všichni čeští disidenti, kterým se podařilo se do Polska v té době podívat, třeba Saša Vondra nebo Jáchym Topol.

Po roce 1989 byla ta „první Solidarita“ z roku 1980 zobrazována jako „období dětství, čisté a kouzelné, ale z nynější perspektivy neuvěřitelně naivní“, jako „krásná pohádka“, již by však bylo (jako všechny pohádky) nebezpečné aplikovat na demokratickou realitu. Fenomén, kterým si Polsko získalo pozornost celého světa a který pro mnohé západní intelektuály znamenal unikátní zkušenost v evropských dějinách a svého druhu ex oriente lux, byl nyní charakterizován jako „myšlenková překážka“ bránící „vytvoření tržního hospodářství a liberální demokracie“ na bázi imitace západní Evropy.

Hodnoty, které umožnily vznik Solidarity jako masového hnutí, tedy katolicismus a vlastenecký étos, byly označeny spíše za hrozbu pro novou demokracii. Zatímco na Západě byla zdrojem vzniku liberální demokracie spíše nedůvěra k moci, v Polsku se po roce 1989 stala hlavním hybatelem nedůvěra elit k masám a jejich hodnotám…

Nicméně v podmínkách dnešní vnitřní krize našich společností možná právě vzpomínka na dobu „první Solidarity“ může být návodem, jak začít znovu. Nějaká forma kompromisu mezi elitami a masou, mezi tradicí a změnou, mezi demokracií a meritokracií je nezbytně nutná, pokud má Západ – jak ho známe – pokračovat. A jeho hledání se neuskuteční formou „převýchovy“, „vzdělávání“ či „vymýcení dezinformací z veřejného prostoru“, ale právě cestou potkávání Druhého a střetávání idejí ve veřejné debatě.