Jedním z prvním myslitelů, kteří psali o nebezpečném vlivu informačních technologií na lidskou psychiku, byl věhlasný švýcarský učenec Konrad Gessner. Ten lamentoval, že čím dál víc lidí je neustále zaplavováno přísunem informací, jenž s sebou nese účinky „matoucí a škodlivé“ pro jejich mysl, a varoval před zhoubnými důsledky pro duševní stav společnosti. Nutno dodat, že nekomentoval společnost jako celek, nýbrž pouze její majetnou a gramotnou menšinu, poněvadž psal ve druhé polovině 16. století a předmětem jeho obav nebyl obsah digitálních médií, ale rozšiřující se produkce tiskařských dílen.

Podobné vlny znepokojení se objevovaly opakovaně i ve staletích následujících s tím, jak gramotnost rostla a s ní souběžně i zóna informačního vlivu. Obavy přišly s masovou distribucí novin, jejichž čtení o samotě mělo ohrožovat spirituální vývoj věřících a soudržnost církevních komunit, neboť to oslabovalo vliv kazatelen, které byly do té doby předním zdrojem zpráv o okolním dění. Problémy měly nastat také s vydáváním románů, u nichž podle tehdejších kritiků mladý člověk ztrácel schopnost rozlišovat mezi fikcí a realitou. Bát se bylo třeba i zahlcení informacemi z učebnic – v roce 1883 odborný medicínský žurnál Sanitarian dokonce publikoval článek s hypotézou, že za zdravotní neduhy mladistvých může nadměrné čtení a důraz na studium, které „vyčerpává mozek dítěte a jeho nervový systém množstvím náročného materiálu“.

Vše se pochopitelně ještě znásobilo ve 20. století, kdy inovace začaly přicházet jako na běžícím pásu a spolu s nimi i spřízněné návaly paniky ohledně jejich negativního dopadu na prospívání dětí a dospívajících. Předsudky vůči novému a projevy strachu – mnohdy i apokalyptické vize – najdeme v dobovém tisku i po nástupu gramofonu, rádia, biografu, televize, osobního počítače, videoher a internetu. Nicméně pochmurné předpovědi se nikdy všeobecně nenaplnily a s výjimkou zanedbatelného množství individuálních případů si každé pokolení na výdobytky zvyklo, aniž jimi bylo trvale poznamenáno. Jako očekávatelný doprovodný jev při nástupu jakékoli nové technologie se také začalo brát sýčkování starších, u něhož bylo radno předpokládat, že jde o planý poplach. Spisovatel Douglas Adams, autor Stopařova průvodce po Galaxii, to shrnul následovně: Cokoli, co je na světě, když se narodíte, je běžné a normální; to, co vynaleznou do vašich 35 let, je nové, revoluční a pravděpodobně se na tom dá udělat kariéra; vše, co vynaleznou poté, je v rozporu s přirozeným řádem věcí.

Není na co čekat

Když sociální psycholog Jonathan Haidt vydal loni knihu Úzkostná generace (v češtině vyšla letos v nakladatelství Noxi), kde tvrdí, že chytré telefony a sociální sítě devastujícím způsobem znetvořují podobu dětství a zapříčiňují nejen epidemii psychických onemocnění u nezletilých, ale také nárůst sebepoškozování a sebevražd, mohlo se na první pohled zdát, že jde o další úkaz zapadající do známé šablony a jen zbytečně jitřící společnost. V souladu s tímto vzorcem se dostavily i náležité reakce. Vlivná recenze v časopise Nature konstatovala, že Haidtovu tezi „nepodporuje věda“, a sugestivně naznačovala, že autor se snaží nepodloženými tvrzeními pouze vystrašit rodiče, aby prodal co nejvíc výtisků svého výtvoru. Ke kritice se u nás přidala i skupina psychologů z Masarykovy univerzity, kteří prohlásili, že jde o vědecký populismus: „Jen historky a ohnutá data – čeští vědci cupují americkou studii,“ hlásal loni v dubnu titulek v Hospodářských novinách.

Kritici ovšem netvrdili, že hypotéza je nutně vyvrácena, ale pouze to, že důkazivo nedosahovalo patřičného standardu, aby ospravedlnilo předkládaný závěr, a proto jde-li o případ, kde nemůžeme být zcela přesvědčeni, není záhodno panikařit a bít na poplach, což dokazují i zmíněné příklady z minulosti. Haidt nicméně namítá, že oponenti se nešťastně kotví výsledky předchozích debat a přehlížejí, že současný stav skutečně vykazuje rysy, které by nás znepokojovat měly, a to naléhavě. „Část z výzkumníků se zabývala videohrami a prošli si celou epizodou o tom, zda násilné hry způsobují násilí [což se vůbec nepotvrdilo], takže jsou náchylní vidět tyto nové jevy jako pouhou reprízu předchozích morálních panik,“ dodává s tím, že stávající dopady nových technologií na děti jsou doopravdy natolik závažné, že si nemůžeme dovolit čekat na to, až se v sociálních vědách po mnoha letech (což je standard) do detailu prodiskutuje, jak tomu přesně je.

Účinky jsou podle něho navíc dostatečně patrné již teď a napříč zeměmi lze spatřovat výraznou souvislost mezi vzestupem sociálních sítí a chytrých telefonů a dramatickým nárůstem depresivních a úzkostlivých poruch u náctiletých, především u dívek. Zásadní mezník představuje podle Haidta rok 2010, po kterém se rozjel prodej iPhonu a došlo k rozmachu sítí jako Instagram, Tumblr nebo Snapchat, kde se prosadila kultura vizuální sebeprezentace: příval pečlivě stylizovaných fotografií, průběžné srovnávání vlastního vzhledu a sociálního statusu s ostatními a tlak na nepřetržitou viditelnost na síti (vzpomeňme, že teprve v roce 2013 se začal ve velkém používat pojem „selfie“; Oxfordský slovník jej tehdy označil za slovo roku). Duševní zdraví dospívajících se do té doby drželo na relativně stabilní úrovni, ba dokonce se i mírně zlepšovalo, poté ale přišlo nenadálé zhoršení, které se následně ještě umocnilo v období pandemie covidu-19, kdy restriktivní opatření, zejména uzavírání škol, vedla k větší míře sociální izolace, osamělosti a uchylování se do virtuálního světa.

Krize duševního zdraví je velice znatelná i u nás a zrcadlí vývoj, jaký popisuje Haidt ve své knize. Předloni vyšla v rámci monitoringu psychického stavu dětí šokující zpráva z Národního ústavu pro duševní zdraví, podle níž víc než polovina žáků českých devátých tříd má zhoršené duševní zdraví, čtyřicet procent vykazuje známky střední až těžké deprese, třicet procent známky úzkosti. „Nárůst těchto diagnóz je obrovský. Dětí a mladistvých, kteří se dostávají do péče dětského psychiatra, od roku 2010 přibylo o víc než sedmdesát procent,“ komentoval situaci v rozhovoru pro Český rozhlas na konci ledna Michal Goetz, psychiatr a ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany, a dodal, že situaci je třeba urgentně řešit.

Od pandemie v Česku přibývá i množství dětských sebevražd, sebevražedných pokusů a roste také počet případů sebepoškozování – Linka bezpečí na dětské krizové službě zaznamenala také markantní zvýšení četnosti volání, jejichž tématem jsou sebevražedné myšlenky. „Ukazuje se, že obrovský vliv mají sociální sítě,“ podotýká Hana Píšová, vedoucí e-mailové poradny Linky; zmiňuje i rostoucí míru sociálních fobií dětí a dává změnu do souvislosti s rozpínavým vlivem on-line prostředí: „Na sociálních sítích tráví děti mnoho času na úkor reálné komunikace, což jim neprospívá,“ dodává v komentáři na serveru Novinky.cz z letošního léta.

Nekompromisní restrikce

Právě odtržení od „reálného“ světa, kde se jedinec učí formovat vztahy a zažívat společenské interakce, uvádí Haidt jako klíčový faktor pro zhoršení duševního zdraví nezletilých. V reálném světě je komunikace vtělená – s ostatními jsme fyzicky přítomni a reagujeme nejen na obsah sdělení, ale také na neverbální projevy, ať už vědomě, či nevědomě; je také synchronní – řada věcí se děje najednou a člověk musí zjišťovat, jak se prosadit na základě kontextových vodítek; a navíc se reálné komunity tvoří s vyšším prahem pro začlenění, ale také pro vyčlenění, čili lidé jsou víc motivováni, aby investovali to vzájemných vztahů a napravovali své rozkoly, když nějaké vzniknou. Svět „virtuální“ je oproti tomu distancovaný, fragmentovaný do krátkých výměn, postrádající stabilní závazky a umožňující kdykoli uniknout bez následků, a to také díky absenci trvalejších jistot – nemluvě o tom, že v on-line prostředí najdeme mnohé patologie, s kterými by se v reálu dítě nesetkalo: hněv virtuálních davů, extrémní pornografii, sexuální predátorství nebo kyberšikanu.

Základním sdělením Haidtovy knihy je, že děti příliš chráníme v reálném světě a nedopřáváme jim zde dostatečnou volnost, aby zakoušely riziko, samostatnost a skutečné společenské situace, které budují odolnost a sebejistotu, a zároveň je necháváme nezdravě exponované v prostředí světa virtuálního, který jejich psychiku zatěžuje způsobem, na nějž nejsou vývojově připravené. Navrhuje proto čtyři rezolutní doporučení: 1. Rodiče by neměli dětem dávat smartphone dřív než ve 14 letech; 2. Měl by se důsledně dodržovat zákaz sociálních sítí pro děti mladší 16 let; 3. Základní a střední školy by měly po celý školní den, včetně přestávek, zakázat používání chytrých telefonů a dalších elektronických zařízení, aby se žáci mohli soustředit na výuku i na sebe navzájem; 4. Rodiče by měli svým potomkům dopřát víc volné a samostatné hry bez dozoru dospělých, v jejímž rámci si děti osvojují sociální dovednosti, učí se překonávat úzkost a řešit vzniknuvší spory.

„Morální paniky minulosti byly syceny vysoce medializovanými případy, které často ani neměly skutečný základ – představíme si historku o nějakém klukovi, který si přečetl násilný komiks a pak sekerou zabil vlastní matku. Tentokrát je to ovšem velmi odlišné, protože nejde o povídačky, ale o něco, co všichni můžeme pozorovat na vlastní oči u svých dětí nebo u dětí našich přátel. Každý zná ve svém okolí někoho, na koho měly sociální sítě negativní vliv,“ reagoval v nedávném rozhovoru Haidt na dotaz, zda nejde jen o další zpovykanou reakci na novou technologii. „Zásadní rozdíl je také v tom, co vám řeknou sami zástupci z generace Z. Ptám se jich na to, jaké bylo jejich dětství a zda hodnotí přítomnost chytrých telefonů ve svém životě kladně. Nemohu najít jediného člověka, který by mi odpověděl, že to byla dobrá věc. Zdá se, že i v rámci této mladé generace panuje všeobecné přesvědčení o tom, že jim to ublížilo,“ dodal.