„Vidíme zde formu sobectví. Vidíme, že někteří lidé nechtějí mít dítě. Někdy mají jedno a tím to končí, ale pořizují si psy a kočky, které zaujímají místa dětí. Někomu to může připadat úsměvné, ale je to realita,“ prohlásil v roce 2022 papež František a dodal, že odklon od dětí směrem k mazlíčkům nás „redukuje a bere nám naše lidství“.

Svého času působila mravokárná slova Svatého otce poněkud zvláštně a nejeden komentátor na sociálních sítích poukazoval na to, že František naskakuje na dehonestační vlnu internetových trollů, kteří vykreslují (především) nezávislé bezdětné ženy jako „bláznivé kočičí paničky“. Internet zareagoval rychle a rozhořčení majitelé mazlíčků sdíleli na protest proti skandálnímu sdělení z Vatikánu své fotografie s milovanými zvířaty.

Minulý měsíc vyšel odborný článek od týmu amerických psychologů s příznačným názvem Majitelé domácích mazlíčků často vnímají psy jako spřízněné duše a cení si jejich životů víc než těch lidských. Autoři popisují trend, kdy se ze psů, kteří byli původně pomocníky při práci, postupem času stali především společníci poskytující citovou podporu, jejichž význam nabývá na síle s tím, jak roste počet osamělých osob bez naplňujících mezilidských vztahů – mnozí z nich popisují vztah, který mají se svým psem, jako hodnotnější než vztah s jakýmkoliv člověkem ve svém životě.

Ve Spojených státech, odkud studie pochází, průmysl s potřebami pro domácí mazlíčky zažívá boom též. Za posledních deset let se utrácení Američanů v této oblasti téměř zdvojnásobilo, což pozitivně koreluje s úbytkem porodnosti; bezdětné domácnosti jsou zodpovědné za 70 procent výdajů na mazlíčky. Podle výzkumníků fungují psi pro řadu lidí jako náhrada za děti – více než čtyři pětiny dotazovaných majitelů se označují za „maminky a tatínky“ svých zvířat, mnozí o ně pečují jako o potomky, převlékají je do oblečků a spí s nimi v posteli.

Studie také poukazuje na určitý aspekt „redukce lidství“, který zmiňoval už papež František. V hypotetických situacích experimentu dávali výzkumníci respondentům možnost vybrat si, jaké charitativní organizaci by věnovali peníze. Majitelé psů dávali víc peněz na zvířecí útulky než na jakoukoliv jinou alternativu. U lidí bez psů pak zvítězila lokální potravinová banka pro potřebné a podpora dětské nemocnice.

Překvapivé bylo také zjištění dalšího experimentu, kdy se měli účastníci rozhodnout, zda by se v život ohrožující situaci rozhodli zachránit spíše psa, nebo náhodného kolemjdoucího. Pokud by šlo o jejich oblíbeného mazlíčka, zachránilo by 57 procent majitelů spíše zvíře než člověka. Více než pětina z nich by také upřednostnila život neznámého štěněte. Významným faktorem, který ovlivnil pravděpodobnost odpovědi, bylo, zda respondent svého psa považuje za „spřízněnou duši“ (anglicky soulmate), tedy někoho, s kým má „jedinečné a hluboké pouto založené na vzájemném porozumění a přijetí“. Tento sklon byl opět mnohem častější u bezdětných.

Autoři poukazují na vývoj role psa v životě lidí – nejprve šlo o pracovního asistenta, později o společníka v domácnosti, následně člena rodiny a teď je to spřízněná duše pro lidi bez dětí. Spojení „pes – nejlepší přítel člověka“ tak nabývá doslovného významu, což nemusí být vůbec dobrá zpráva, jak konstatuje studie: „Tato intimita se rozvíjí v kontextu naprosté závislosti, kdy psi nemohou toto pouto zpochybnit ani odmítnout. Ačkoli jsou vztahy se psy hluboce obohacující, tato nerovnováha ukazuje, že nejsou skutečnou náhradou za bohatství symetrických lidských vztahů.“