Po roce 1989 byly liberální demokracie a evropská integrace představovány jako přirozený cíl politické transformace – jako rámec, který překonal ideologické konflikty 20. století a sliboval stabilní uspořádání založené na ochraně lidských práv a principech tržní racionality. Tento model byl dlouho vnímán jako neutrální prostor, kde mohou svobodně soutěžit různé politické názory. V konfrontaci se současnými výzvami se však tento obraz stále výrazněji drolí: odhalují se jeho ideologické základy, normativní východiska i institucionální omezení. Odhaluje se nejen křehkost pojmů, které definují náš svět, ale i jejich ideologická funkce: pojmenovávat realitu tak, aby zůstala neměnná. Liberální demokracie se tak stále častěji jeví jako jazyk bez schopnosti artikulace – jako slovník, který nedokáže uchopit svět, jehož rozpory sám zakrývá.

Rozpor mezi deklarovanou neutralitou institucí a jejich skutečným podílem na udržování mocenských nerovnováh se nejvýrazněji projevuje v oblasti ekonomické politiky. Dominantní narativ, podle něhož liberalizace a tržní konkurence nevyhnutelně vedou ke sbližování životních šancí, se hroutí pod tlakem dat o rostoucích majetkových nerovnostech. Právě tento geopolitický a socioekonomický rozdíl dnes vystupuje do popředí s nebývalou ostrostí. V jádru Evropy – od Beneluxu přes jižní Německo až po severní Itálii – se koncentruje kapitál, vědecký výzkum i rozhodovací pravomoci. Naproti tomu periferie – od pobaltských států po Egejské moře – funguje jako prostor závislé industrializace, odkud odtékají zisky rychleji, než přicházejí investice. V jazyce politické ekonomie se tento jev označuje jako „obrácený transfer hodnoty“: kapitálové toky a dividendy směřují z periferie do centra, zatímco opačným směrem proudí pracovní migrace a externality – jak ekologické, tak sociální. Tato struktura podkopává původní slib konvergence, který měl jednotný trh naplnit. Politická rovina funguje obdobně: klíčová témata určují instituce v Bruselu, Frankfurtu a Berlíně, přičemž jejich normativní jazyk předpokládá, že závazná řešení jsou primárně technická. Periferní státy do tohoto jazyka sice mohou vstoupit, ale pouze za předpokladu, že své požadavky převedou do rámce fiskální disciplíny, strukturálních reforem či jednotného trhu. 

Současná vlna nespokojenosti vyrůstá z hlubokého strukturálního napětí mezi centrem a periferií evropského prostoru. Politologové jako Cas Mudde či Francisco Panizza upozorňují, že pojem „populismus“ zakrývá skutečný konflikt – ten, který se odehrává mezi těmi, kdo profitují z asymetrické integrace, a těmi, kdo nesou její náklady. Dlouhodobě fungující „tichá dividenda“ liberalismu – tedy slib materiálního zlepšování životní úrovně – pozvolna mizí. S ní se vytrácí i hlavní mechanismus, který dosud tlumil sociální a politický odpor. Nástup antisystémových a nacionálně orientovaných stran napříč Evropou – jako jsou Alternativa pro Německo (AfD) v Německu, Rassemblement National (RN) ve Francii či Vox ve Španělsku – nelze chápat jako důsledek dezinformací či iracionálního odmítání demokracie. Spíše jde o symptom hluboké proměny samotného politického pole. Tyto formace neodmítají demokracii jako princip, ale zpochybňují její současnou institucionální podobu, jak se utvářela v rámci liberálního a evropského konsenzu. Nejde tedy o návrat autoritářství, nýbrž o artikulaci alternativní politické racionality – racionality, která akcentuje národní suverenitu, kulturní identitu a symbolické zakořenění politiky v opozici vůči univerzalistickému, technokratickému jazyku evropských institucí a elitního diskurzu. Tyto strany tak nepředstavují odmítnutí systému, ale jeho ideologickou konkurenci. A právě v tomto střetu – mezi hegemonním modelem evropské integrace a jeho alternativami – se znovu otevírá zásadní otázka po smyslu a budoucím směřování společného evropského projektu.

V pasti nálepkování a vylučování

Příklad Německa v tomto ohledu odhaluje hlubší dynamiky, než by se mohlo zdát. V zemi dlouho považované za symbol umírněné a stabilní demokracie dnes AfD dosahuje předních příček v celonárodních průzkumech a v několika spolkových zemích bývalé NDR se stává vítěznou stranou. Dominantní výklad tohoto posunu se soustředí na bezprostřední příčiny: migrační vlny, inflační nejistoty či rozčarování z vládních rozhodnutí. Tyto faktory nepochybně hrají roli, nicméně nevysvětlují klíčovou otázku – proč právě AfD získala schopnost tuto nespokojenost ztělesnit a artikulovat. Strana byla založena v roce 2013 jako reakce na rozhodnutí německé vlády podpořit záchranné balíčky pro země eurozóny, především Řecko. Ve svých počátcích akcentovala fiskální odpovědnost, demokratickou legitimitu a suverenitu národního státu, čímž se kriticky, nikoli však radikálně, vymezovala vůči tehdejšímu evropskému konsenzu. Postupem času rozšířila svůj program o otázky migrace, bezpečnostní politiky, vzdělávání a národní identity – nikoli v opozici k demokratickému zřízení jako takovému, nýbrž v polemice s jeho aktuální institucionalizací, kterou mnozí její stoupenci považují za neschopnou adekvátně zprostředkovat občanskou vůli. Alternativa pro Německo si vybudovala stabilní voličské zázemí zejména ve východních spolkových zemích, kde navazuje na hluboce zakořeněnou historickou nedůvěru vůči centralizované státní moci. V Durynsku, Sasku či Braniborsku pravidelně dosahuje 25–30procentní podpory, čímž se stává součástí politického jádra, nikoli jeho okrajem. Její jazyk – akcent na národní zájmy, kulturní kontinuitu a ztrátu suverenity – není excesem, ale alternativní argumentační strukturou, vycházející z odlišné historické zkušenosti a hodnotové orientace než kosmopolitní liberalismus. Zároveň je AfD integrální součástí demokratického procesu. Její zástupci jsou voleni, účastní se parlamentních debat, podílejí se na legislativě na spolkové i lokální úrovni. Skutečnost, že kritizuje některé základní směry evropské a migrační politiky, z ní sama o sobě nedělá extremistickou sílu – činí z ní politického oponenta uvnitř demokratického systému. Marine Le Penová a její hnutí RN již dávno neoperují na periferii francouzské politiky. Dnes se profilují jako institucionalizovaná opozice vůči hegemonní podobě republiky, založené na spojení tržní racionality, kosmopolitních hodnot a technokratického řízení – tedy étosu globalizovaného liberalismu. V parlamentních volbách roku 2022 získala 89 mandátů a podle průzkumů z roku 2024 se poprvé jeví jako reálná alternativa pro prezidentské volby. Tato dynamika však není výlučně francouzská. Španělský Vox, rakouská FPÖ či italská Liga představují různé varianty téhož fenoménu: artikulují odpor vůči ideovým základům současného systému prostřednictvím symbolické politiky, jež staví kulturní partikularismus proti univerzalismu a jazyk identity proti abstraktní racionalitě. Děje se tak ovšem v rámci formálních pravidel liberální demokracie, nikoli mimo ně.

Pojem „krajní pravice“ tak postupně ztrácí svou analytickou ostrost. Namísto toho, aby sloužil jako nástroj pro popis politických konfigurací, funguje spíše jako ideologická zkratka, která okamžitě vyvolává historické asociace s fašismem. Takové označení aktivuje především morální reflexy, nikoli analytické porozumění. Význam tohoto pojmu tak vypovídá méně o konkrétních politických strategiích, diskurzivních postupech či socioekonomickém zakotvení daných aktérů a více o normativních hranicích, které liberálně-demokratický diskurz vymezuje vůči tomu, co považuje za přijatelné a legitimní. Tento způsob jazykového označování vytváří hlubokou epistemologickou asymetrii: zatímco hegemonní politické pozice – obvykle spojované s centristickým, liberálně-demokratickým statem quo – se prezentují jako neutrální, racionální a technokratické, jejich oponenti jsou už předem zasazováni do rámců, které jejich postoje a priory delegitimizují. Označení jako „krajní pravice“ tedy funguje jako normativní filtr: diskvalifikuje aktéry dříve, než mohou vstoupit do argumentační arény jako rovnocenní účastníci politického dialogu. Tato asymetrie není jen rétorická; má konkrétní politické důsledky. Zatímco jedni mluví jazykem údajné racionality, efektivity a expertního konsenzu, druzí jsou označeni jazykem vášně, iracionality a hrozby – jazykem, který sugeruje, že s nimi nelze diskutovat, pouze se jim bránit. Tím se rozevírá propast mezi tím, co je považováno za legitimní součást demokratického pluralismu, a tím, co je z něj symbolicky vyloučeno. Tento symbolický mechanismus přitom nevypovídá ani tak o povaze samotných politických hnutí, ale spíše o způsobech, jakými současný politický diskurz chrání vlastní hegemonii – tím, že si monopolizuje jazyk normálnosti, racionality a legitimity.

Limity starého jazyka

Antipopulistický diskurz opakuje logiku sametové transformace: politickou neshodu převádí na otázku nepochopení. Pokud je volič z periferie nespokojený, má to být důsledkem jeho neschopnosti ocenit výhody členství v EU, nerozumění globalizačním procesům nebo podlehnutí dezinformacím. Místo analýzy strukturálních nerovností se nabízí kognitivní diagnóza, v níž je „správný“ výklad reality předem daný. Nejde tedy jen o krizi samotné demokracie, ale především o krizi pojmových a diskurzivních rámců, které určují, co může být v daném politickém prostoru považováno za legitimní, racionální a demokratické – a co je naopak vyloučeno jako iracionální, neinformované či extremistické. To, co bývá často interpretováno jako návrat k předmoderním nebo iracionálním formám moci, lze chápat jako projev konfliktu, jenž se vymyká stávajícím jazykovým strukturám. V prostředí, kde hegemonní diskurz dominuje pojmy technické racionality, právního rámce a hodnotového konsenzu, se jakákoli politická odchylka od tohoto rámce nepovažuje za legitimní alternativu, ale spíše za projev deviace či patologii. Politická opozice tak ztrácí status rovnocenného aktéra a je přesunuta do režimu výjimky – stává se něčím, co je třeba vysvětlit, zvládnout nebo neutralizovat prostřednictvím administrativních, bezpečnostních či morálních nástrojů. Tento vývoj odráží stav, který mnozí popisují jako postpolitický: situaci, v níž sice formálně přetrvává demokratická volba, avšak její obsah je radikálně omezen. Bez ohledu na to, zda vládne pravice, levice, nebo střed, základní parametry zůstávají neměnné. Politika se v tomto rámci redukuje na správu, jejíž hlavní funkcí je optimalizace a řízení krizí. Veřejný nesouhlas sice není zakázán, ale získává legitimitu jen tehdy, je-li schopen se vyjádřit jazykem expertní racionality, ekonomické efektivity či právní proporcionality – a to, co nelze říci v jeho rámci, se stává nevyslovitelným.

Evropský projekt je dodnes vystavěn na jazyku, jenž vznikl v kontextu studené války a poválečné obnovy. Jeho základy tvoří představa lineárního pokroku, univerzální platnosti lidských práv, víra v tržní kapitalismus jako samoregulační rámec společenského života a evropská integrace jako přirozený, nezpochybnitelný horizont. Tento diskurz sehrál v dějinách klíčovou roli – umožnil mobilizaci proti totalitním režimům, poskytl rámec pro obnovu válkou zničených států a přispěl ke stabilizaci poválečného světového řádu. Dnes však naráží na své historické a epistemologické limity. Jeho jazyk byl vytvořen jako reakce na extrémní ideologické hrozby 20. století – fašismus, komunismus, světové války – a jeho normativní struktura byla nastavena tak, aby chránila před návratem těchto excesů. Není však připraven čelit výzvám dnešní doby: klimatické krizi, proměnám práce, demografickým změnám či globálním nerovnostem. Tento jazyk, postavený na binaritě, normativním univerzalismu a víře v samokorekci trhů, redukuje současné problémy na technická selhání nebo morální poklesky – jako by bylo možné vyřešit je optimalizací procesů nebo návratem k „hodnotám“. Tím však ztrácíme schopnost chápat tyto výzvy jako hluboké politické konflikty o směřování a podobu společenského uspořádání. Jazyk, který měl kdysi emancipační potenciál, tak dnes spíše slouží ke stabilizaci statu quo.

Zřetelným projevem této setrvačnosti je jazyk, kterým se dosud popisuje evropská integrace. Projekt EU je nadále zasazován do rámce míru, stability a jednotného trhu – pojmů hluboce zakořeněných v poválečném étosu. Ve 21. století, kdy se geopolitika vrací ve své hrubé a mocenské podobě, planeta naráží na ekologické limity a digitální technologie zásadně proměňují mocenské vztahy, zůstává tento jazyk překvapivě neměnný a defenzivní. Tuto strategickou nehybnost dále zviditelňuje dvojí krize, jíž Unie čelí. První je krize fiskálně-měnová: eurozóna sdílí měnu, nikoli však fiskální kapacitu; okrajové státy se zadlužily v měně, kterou nemohou devalvovat, a jsou závislé na politice ECB, kterou primárně utváří centrum. Druhou krizí je selhání v oblasti strategické autonomie: EU definovala svou sílu ekonomicky – skrze regulační moc a jednotný trh –, ale válka na Ukrajině a obchodní soupeření mezi USA a Čínou ukázaly hranice tohoto modelu. Reakce evropských institucí připomínají pokus o revitalizaci vyprázdněných rámců, aniž by docházelo k jejich skutečné transformaci. Místo hluboké reflexe strukturálních limitů současného modelu sledujeme sérii reaktivních gest – aktualizací rétoriky, drobných institucionálních úprav či programových revizí –, která však nezasahují samotné základy politického uspořádání.

Eroze politické imaginace

Právě zde se odhaluje jejich zásadní slabina: neschopnost představit si budoucnost jinak než jako vylepšenou, reformovanou verzi minulosti. Politická imaginace zůstává sevřená v kruhu retrospektivy – každý pokus o pohyb vpřed se odehrává skrze jazyk opravy, návratu, obnovy. Evropský projekt tak, navzdory své rétorice pokroku a univerzálních hodnot, sdílí s tzv. krajní pravicí jeden zásadní rys: orientaci na minulost jako klíčový referenční rámec. Ať už jde o obnovu „liberálního řádu“, nebo o návrat k „národní identitě“, oba póly politického spektra artikulují budoucnost prostřednictvím jazyků, které znemožňují skutečné zpochybnění stávajícího paradigmatu. V tomto smyslu jde o dva symptomy téhož deficitu: vyprázdněné politické imaginace, která nedokáže překročit horizont toho, co už bylo – a která tak legitimizuje status quo, byť v různých národních či ideologických kostýmech. Oba přístupy ve svém jádru odmítají možnost skutečné inovace: jeden skrze kulturní reflex zavírání se před „rozpadem hodnot“, druhý skrze naturalizaci stávajícího řádu jako jediného možného. Politický prostor se tak uzavírá mezi nostalgickým konzervatismem a technokratickým konsenzem – mezi dvě minulosti, které se vzájemně neuznávají, a přece se navzájem potřebují, aby zakryly svou společnou neschopnost myslet jinak.

Tato paralela mezi hegemonním liberálním rámcem a jeho antisystémovou opozicí pomáhá osvětlit, proč se veřejná debata v Evropě často zužuje na morální antagonismus, namísto aby se stala prostorem produktivního střetu různorodých vizí budoucnosti. Politický konflikt se zde neodehrává jako střet alternativních horizontů, ale jako kolize jazykových režimů, které se navzájem vnímají jako existenční hrozby, nikoli jako výzvy k sebereflexi a přehodnocení vlastních limitů. Liberálně-demokratický jazyk univerzalismu je krajní pravicí interpretován jako dekadentní, odtržený od sociální reality a kulturně cizí. Naopak jazyk nacionálně-populistických hnutí je z pozice hegemonního diskurzu vykreslován jako zpátečnický, iracionální, nebo dokonce jako bezpečnostní riziko. V tomto uzavřeném poli vzájemného odmítání dochází k erozi politické imaginace – schopnosti tvořit pojmy, které by překročily binární opozice minulého století a dokázaly uchopit komplexitu současného světa. Místo prostoru, kde by různé vize mohly aktivně vstupovat do konfliktního, ale tvořivého dialogu, se neustále recyklují jazykové formy minulosti. Výsledkem je recyklace vyčerpaných slovníků – liberální étos pokroku i konzervativní rétorika návratu postupně ztrácejí přesvědčivost tváří v tvář strukturální nejistotě, klimatické krizi, technologické proměně a měnícím se geopolitickým podmínkám. Tato situace vede k deficitu otevřeného politického jazyka – jazyka, který by nebyl definován opozicí k minulosti, ale schopností artikulovat přítomnost a zpřístupnit cestu k novým formám kolektivní imaginace. Neschopnost vytvořit nový jazyk se dnes ukazuje jako klíčová slabina evropské politické debaty. Nečelíme ani tak hrozbě chaosu, jako spíše stagnaci v unavené normativní formě, která již nedokáže artikulovat ani zprostředkovat konflikty, jež ji hluboce přesahují.