Hudební novináři od nepaměti proměňovali své oblíbené kapely v živé karikatury, dělali z nich cosi jako své mazlíčky. Někdy je učinili přitažlivějšími, než ve skutečnosti byly, často i zajímavějšími. Vzali určitý prvek (drzý postoj, dělnický původ, bujaré večírky, punkové kytary) a přetavili ho v něco, co hudbu přesahovalo. Proč se to dnes už neděje?

Ještě v devadesátých letech psaly do hudebních magazínů výrazné individuality, novináři propagovali sami sebe jako osobnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s dneškem. Tehdy se mezi sebou kolegové klidně přeli, své neshody přenášeli na stránky a čtenáři se zapojovali do hlučné hádky. „Pokud se živíte jako hudební novinář v Praze, pravděpodobně budete mít ještě nějaký PR job a k tomu třeba večer točíte pivo v hudebním klubu,“ řekl před pár dny hudební publicista Miloš Hroch v rozhovoru pro ČT Art. Na sociálních sítích tento smutný popis situace nevzbudil víc než obvyklou porci srdíček a povrchní péče. Což se ale podívat na to, proč tomu tak je? Nemohou si za to dnešní hudební novináři tak trochu sami?

Kelefa Sanneh je už skoro dvacet let kulturním přispěvatelem magazínu The New Yorker. Nedávno se rozsáhle rozepsal o tom, jaký smysl dnes vlastně hudební kritika má. „Když jsem vyrůstal, kritik pro mě byl hulvát, podivín, kazisvět. Na MTV působil rockový kritik Kurt Loder jako lahodně subverzivní prvek: přinášel krátké zpravodajské vstupy tónem, který prozrazoval ledabylé pohrdání mnoha videoklipy, jež stanice vysílala. A první hudební recenzi, kterou si pamatuji, jsem četl v Rolling Stone. Myslel jsem si, že alba hodnotí na stupnici od jedné do pěti hvězdiček. V roce 1990 dostalo debutové sólové album Andrewa Ridgeleyho, který zpíval po boku George Michaela v popovém duu Wham!, pouhou půlhvězdičku. Ta přísnost a přesnost mi tehdy připadala k popukání – i když asi ne Ridgeleymu, který už nikdy žádnou další desku nevydal.“

Co kdyby se spletl…

Zrovna zmíněný Miloš Hroch patří mezi kritiky, kteří se spíše než na vlastní intuici spoléhají na zahraniční ohlasy. Výsledkem pak bývá agregát „správných“ názorů z britského webu The Quietus. Na webu Pitchfork dnes vycházejí tzv. „opravné recenze“ – alba, která kdysi nějaký kritik sestřelil, ale doba ukázala, že se mýlil, a proto je třeba jeho názor revidovat. Jenže nejde jen o někoho, kdo měl odvahu napsat, že se mu nelíbí všemi ostatními adorovaná deska. Problém je hlubší – dnešní hudební publicisté jako by si mysleli, že úžasné je úplně všechno.

V roce 1970 začal průkopnický rockový kritik Greil Marcus v Rolling Stone recenzi Dylanova Self Portrait otázkou: „Co je tohle za sračku?“ Spisovatel Nick Hornby, který se postupně začal zajímat o propast mezi deskami, jež miloval on, a těmi, které milovali všichni ostatní, vydal v srpnu 2001 vtipný a troufalý esej s názvem Pop Quiz. Poslechl si deset nejpopulárnějších alb v Americe a zaznamenal své jízlivé dojmy.

Podobně trefný je text spisovatele a kritika Nicolase Ungemutha o „nejstrašnějších kapelách rocku“. „Absolutní ošklivost zkoncentrovaná do jediné skupiny – Queen.“ „Škaredé kytary plné ubrečeného echa, odporně lyrický zpěv a naivní geopolitické a náboženské texty – U2.“ „Přes vydávání svých nekonečných a neposlouchatelných desek se těmto dvěma šaškům podařilo zpopularizovat ošklivou stranu prog rocku (co se týče té krásné, mrkněte na King Crimson a Van Der Graaf Generator) – Genesis.“ „Existuje něco strastiplnějšího než ohavné zvuky vydávané Eddiem Vedderem v jeho buranské skupině přísahající na krátké kalhoty? – Pearl Jam.“ „Kdo říkal, že je metal žumpa rock’n’rollu? Všichni, kdo kdy slyšeli Judas Priest.“ Jak osvěžující – a to mám některé z těch kapel rád!

Za pár týdnů vydá novou desku Taylor Swiftová – myslíte, že v českých médiích vyjde nějaká zajímavě napsaná kritika? Stav hudební publicistiky u nás je naprosto tristní. Pokud se podíváme na tuzemská tištěná média, nepamatuji si za poslední roky jediný skutečně podnětný text o hudbě. V Deníku N a Respektu sice texty o hudbě vycházejí, ale týkají se téměř výhradně toho nejhoršího ze současného popu. Pro psaní o jalových mainstreamových hvězdách, kterým skrz ekonomicko-sociální rámec dodáváme falešnou důležitost, se vžil termín „poptimismus“. „Možná nejslavnější recenze posledního alba Taylor Swiftové vyšla v hudebním magazínu Paste. Začíná hašteřivou větou, která by se Greilu Marcusovi asi líbila (‚Kvůli tomuhle si Sylvia Plathová nestrčila hlavu do trouby!‘), ale nebyla podepsaná; redakce vysvětlila, že chtěla autora ochránit před možnými ‚výhrůžkami násilím‘. Přestože je spousta lidí, kteří nemohou vystát Taylor Swiftovou, zdá se, že žádný z nich nepracuje jako hudební kritik – ti se prakticky jednomyslně shodli, že její poslední album The Tortured Poets Department je docela dobré,“ přemítá Sanneh.

Chápu, proč se do toho nikdo nepustí. Proč má autor potřebu shazovat někoho tak úspěšného? Proč si tu hudbu prostě jen neposlechnout a neužít? To jsou typické reakce lidí, které hudba nikdy doopravdy nezajímala. Je pro ně jen kulisa. Nechají algoritmus Spotify, aby jim podle nálady vybral playlist – třeba „pohodová večerní grilovačka“. A právě pro ně dnes hudební kritici píší. Jak se to stalo? Kam zmizely osobnosti, které šly proti proudu a nabízely čtenářům něco výjimečného, na co by sami třeba nikdy nenarazili? Kdysi to dělal pro časopis Rock & Pop třeba novinář Tom Komárek. Neřešil, co chce publikum, psal o tom, co bavilo jeho. Díky tomu jsem objevil fantastické, sotva známé kapely z hudební historie. A co objevím v českých médiích dnes? Stačí otevřít žebříček Top 10 nejprodávanějších desek – výsledek je stejný.

Takové osobnosti tu chybějí, když si dnes v českých médiích čtete o současném popu, máte pocit, jako byste narazili na špatně přeložené manifesty o tíze neoliberalismu či hrůzách kolonialismu. Autoři jen papouškují slovník progresivistické kritiky ze Západu (konkrétně hudební kritička Deníku N by udělala lépe, kdyby své urputné nohou psané texty nechala přepsat přes ChatGPT). A že se levicová kritika v posledních letech činila. Sanneh (sám Afroameričan) upozorňuje, že v jedné zahraniční recenzi alba zpěvačky Janelle Monáe se například ze všeho nejvíc zdůrazňovalo, že je „queer, tmavé pleti a žena“. Jiná recenze ji chválila jako „umělkyni, která se nebojí pojmenovat systémovou nerovnost ve všech jejích podobách, uvnitř i vně své hudby“. Tento přepjatý woke narativ přebírá i český hudební magazín Full Moon a deník Alarm.

Zpěvačka Solange zas vyzvala Jona Caramanicu, bělošského kritika, aby byl opatrnější, když mluví o černošské hudbě. Otevřeně mu to napsala na X (dříve Twitter) a zdůraznila, že její otec byl při pochodech za občanská práva v Alabamě „srážen hadicí a nucen chodit bos po rozpáleném asfaltu“. Je to všechno moc pěkné – jen škoda, že to písně Solange nedělá poslouchatelnějšími. Aretha Franklinová, Marvin Gaye či Curtis Mayfield o rasovém útlaku nahrávali skvělé desky, dnešní umělci k němu aspoň vydávají urputná prohlášení. A čeští hudební novináři pak přizvukují: Jaká hrůza, konečně mají všichni utiskovaní svůj hlas! LGBTQ R’n’B – ideální bezpohlavní žánr dneška.

Základní myšlenka poptimismu je, řečeno současnou terminologií, velmi pečující a inkluzivní. Je přece neslušné kritizovat jakýkoli kulturní produkt, který mají lidé rádi – ať už jde o generickou popovou píseň, nebo knižní detektivní brak. Není to nic nového; naopak připomíná to latinské rčení De gustibus non est disputandum a jeho moderní obdobu, kterou opakují děti v mateřské škole: Don’t yuck my yum (Nekaz mi, co mi chutná). Myšlenka, že vkus lidí má právo nebýt kritizován, je ovšem pro samu podstatu hudební publicistiky smrtící.

Když jsem na začátku století začínal psát o hudbě, ty nejzajímavější a nejradikálnější texty se objevovaly na blozích. Právě tam jste mohli upoutat pozornost vyhraněným názorem. Postupem času se to ale změnilo – blogy vymizely a na sociálních sítích se člověk stal úspěšným tak, že říkal věci, s nimiž jeho sledující mohli veřejně souhlasit. Dnešní hudební kritika je proto zakotvena v konformitě, poslušnosti, skupinové identitě a davovém chování. Pryč jsou časy, kdy jste se „se svým“ kritikem mohli neshodnout a třeba se s ním i pohádat. Ani já už nepíšu o deskách, které mě nebaví nebo mi připadají hrozné.

Je tolik skvělé nové hudby, kterou bych vám, čtenářům, rád doporučil – minulý týden vyšla parádní nová deska Davida Byrna z Talking Heads a tento pátek se objeví skvělé nahrávky Ariela Pinka a Baxtera Duryho –, že na to prostě není místo. Možná kdyby se dnešní hudební kritici nebáli mít vlastní názor a psali o tom, co je skutečně baví, místo toho, co jim podle trendů přijde povinné, nemuseli by po večerech točit pivo. Na druhou stranu – pokud se někdo neuživí ódami na novou desku Taylor Swiftové, je to možná nakonec dobře.