Před pár dny se svět ocitl na hraně další velké války, možná dokonce jaderné. Armády Indie a Pákistánu po sobě střílely ostrými, letectva sváděla vzdušné souboje, bombardovala se navzájem a Pákistán naznačoval možné použití atomových zbraní. Nejspíše to byla tato výhrůžka, která aktivizovala Spojené státy, jež se zhostily role prostředníka a podařilo se jim vyjednat příměří. Konec konfliktu to ale není ani náhodou.

Současná krize začala 22. dubna, kdy islámští teroristé v Pahalgamu v indickém Kašmíru povraždili 26 lidí. K útoku se přihlásilo dosud málo známé hnutí Fronta odporu. Podle Indie jde ale o odnož islamistické organizace Laškar-e-Tajba (LeT), jež má napojení na pákistánské tajné služby. Je pravda, že Pákistánci mají tradici ve využívání milic a teroristů k destabilizaci silnějšího protivníka. Například za teroristickým útokem v Bombaji v roce 2008, kdy zemřelo 175 lidí, stála právě LeT. Pákistán LeT a dalším teroristickým organizacím poskytuje útočiště a jejich šéfové se otevřeně stýkají s vrcholnými pákistánskými představiteli. Dillí sice nepředložilo žádné důkazy, že za útokem opravdu stojí Pákistán – ten to vehementně popírá –, ale je zřejmé, proč pro řadu Indů obvinění zní přesvědčivě.

Kořeny nenávisti mezi Indy a Pákistánci jsou ale mnohem hlubší než pár týdnů či let. Islám dorazil na subkontinent ke konci 10. století, ve 13. století se již rozšířil napříč severní Indií. Někteří historici mají tendenci popisovat následné soužití muslimů a hinduistů jako harmonickou idylu, kterou zničili až Britové svým imperialismem ve stylu „rozděl a panuj“. Poštvali obě komunity proti sobě, aby se nespojily proti nim.

Je pravda, že ke konci 19. století a na začátku 20. století muslimové a hinduisté žili bok po boku v relativním klidu a míru. Britové ale soustavně žádnou politiku „rozděl a panuj“ nepraktikovali, naopak – nepokoje mezi komunitami jim přidělávaly jen více problémů. Tehdy vznikají dvě klíčová hnutí boje o indickou nezávislost. V roce 1885 byl založen Indický národní kongres, sekulární strana oficiálně reprezentující všechny Indy – v praxi v ní dominovali hinduisté –, a v roce 1905 Muslimská liga. Ta byla založena za účelem ochrany muslimské menšiny, ale nejednalo se o islamistickou organizaci. Zpočátku nebylo výjimečné, že lidé byli členy jak Kongresu, tak Ligy. Příkladem je Muhammad Alí Džinnáh, pozdější zakladatel Pákistánu. Tento bohatý a úspěšný právník studoval v Londýně, pil alkohol, vyhýbal se mešitám a manželka mu připravovala sendviče se šunkou. Byl jedním z architektů paktu z Lakhnaú z roku 1916, kdy se Liga a Kongres zavázaly ke spolupráci při usilování o indickou samosprávu. To byl vrchol hinduisticko-muslimské spolupráce. Další dění už směřovalo doslova ke vzájemné genocidě.

Částečně byl na vině i nejslavnější pacifista všech dob – Móhandás Karamčand Gándhí. Tento v Londýně vystudovaný právník, hluboce věřící hinduista, ostentativní asketa, následovatel všelijakých dietních výstřelků, vychytralý politik a šéf Kongresu si s Džinnáhem osobně nesedl. „Polonahý podvratný fakír“, jak ho nazval Winston Churchill, se k vždy perfektně oblečenému Džinnáhovi choval přezíravě. Džinnáh odmítal propadnout kultu, který se kolem Gándhího vytvořil. K definitivnímu přerušení spolupráce mezi Gándhím a Džinnáhem, a tedy i mezi Ligou a Kongresem, došlo v roce 1920. Tehdy na schůzi Kongresu Džinnáh setrvale používal oslovení „pan Gándhí“ místo tehdy již zažitého titulu Mahátma (Velký duch). Rozzuřený dav ho nakonec z jednání vyštval. Na stejném akci Kongres schválil Gándhího taktiku masové neposlušnosti, se kterou Džinnáh nesouhlasil jakožto příliš radikální. Hinduisté a muslimové se vydali každý svým směrem.

Po první světové válce Britové začali pomalu ztrácet kontrolu nad Indií. Střídali represe s ústupky, ale trend je ze zpětného pohledu zřejmý. S narůstajícími požadavky na nezávislost muslimové začali řešit i svou budoucnost. Obávali se, že novému státu by dominovali hinduisté a muslimové – tehdy zhruba čtvrtina obyvatel britské Indie – by se stali občany druhé kategorie. Muslimská liga začala propagovat „teorii dvou národů“, tedy že hinduisté a muslimové nejsou všichni Indové rozdílných náboženství, ale úplně jiné národy.

V roce 1933 se poprvé objevuje termín Pákistán. Jeho tvůrcem je další v Británii vystudovaný právník – Choudhry Rahmat Ali. Jednalo se o akronym názvů většinově muslimských provincií Pandžáb, Afghánská provincie, Kašmír, Sindh a Balúčistán („i“ bylo později přidáno pro usnadnění výslovnosti). Zároveň to v urdštině znamená „země čistých“.

Po druhé válce Britům došlo, že jejich situace v Indii je bez masivního posílení vojenské přítomnosti neudržitelná. Světovým konfliktem vyčerpaná země se odmítla dál angažovat. Londýn se rozhodl Indii udělit vysněnou nezávislost. Vyjednávání o ní ale okamžitě narazilo na otázku, co s Pákistánem. Ve volbách v roce 1946 Liga masivně zvítězila ve většinově muslimských oblastech, Kongres v hinduistických. Nezbylo nic jiného než Indii rozdělit.

Nelehký úkol co nejspravedlivěji narýsovat nové hranice připadl právníkovi Cyrilu Radcliffovi. Pákistán měl dvě části, oddělené tisíci kilometry Indie. Součástí totiž byl i Bangladéš, tehdy známý jako Východní Pákistán. Po vyhlášení nezávislosti 15. srpna 1947 nastala migrace milionů hinduistů a muslimů ve snaze dostat se na svou část kontinentu. Ta se zvrhla ve vzájemné masakry, etnické čistky, znásilňování a všeobecnou destrukci. Většina odhadů mluví o milionu mrtvých, některé až o dvou. Nějakých čtrnáct až sedmnáct milionů lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. Naděje na mírové soužití byla pohřbena.

Tím ale vraždění neskončilo. Zhruba 40 procent území britské Indie a 23 procent jejích obyvatel patřilo takzvaným knížecím státům. Ty nespravovali Britové přímo, ale vládli jim nejrůznější mahárádžové, rádžové, navábové, nizámové a další. V době indické nezávislosti jich bylo 565. Všechna tato knížata měla uzavřené smlouvy přímo s britskou korunou a britského monarchu považovala za svého suveréna.

Spolu s indickou nezávislostí nastala otázka statusu těchto knížat. Dostala na výběr mezi třemi možnostmi: nezávislost, připojení se k Indii, nebo k Pákistánu. Indická vláda pak kombinací úplatků, ekonomického a vojenského tlaku donutila drtivou většinu států přidat se k ní. Jen ty, u kterých to bylo logické kvůli jejich poloze, se přidaly k Pákistánu.

A pak tu byl Kašmír. Hornatý stát sousedící jak s Indií, tak s Pákistánem. Obyvatelstvo bylo ze 77 procent muslimské, ale místní mahárádža Hari Singh byl hinduista. Jsou náznaky, že Singh plánoval využít svou pozici k získání nezávislosti – to ale vzalo rychle zasvé. Ke Kašmíru měl citový vztah premiér nového indického státu Džaváharlál Néhrú, jelikož odtamtud pocházela jeho rodina. Tento další z řady v Británii vystudovaných právníků, kteří ovlivnili osud Indie, se stal pravou rukou Gándhího a převzal po něm vedení Kongresu. Naopak Pákistán předpokládal, že Kašmír se připojí k němu – jednak kvůli složení obyvatelstva, také většina strategických cest spojovala Kašmír s Pákistánem a zároveň tam pramenily tři velké řeky životně důležité pro zavlažování Pákistánu.

Další vývoj Singha postavil před dvojí krizi. Nejdříve vypuklo povstání mezi muslimy ve městě Poonch, kteří požadovali připojení k Pákistánu. Následně v říjnu 1947 na Kašmír zaútočila sedmitisícová armáda kmenových bojovníků z afghánského pohraničí. Nakolik byli řízeni Pákistánem, není dodnes jasné. Rozhodně ale měli tichý souhlas pákistánské vlády, která o jejich akci věděla předem, částečně je vyzbrojila a regulérní jednotky pákistánské armády později kryly jejich ústup. Kmenoví bojovníci při svém postupu Kašmírem rabovali, loupili, vraždili, znásilňovali a vykonávali další všemožná zvěrstva. Malá knížecí armáda je nedokázala zastavit. Hari Singh požádal o pomoc Dillí, které ochotně vyhovělo. Takto začala první indicko-pákistánská válka. Skončila 1. ledna 1949 příměřím vyjednaným skrze OSN. Frontová linie dodnes tvoří de facto hranici mezi Indií a Pákistánem v Kašmíru. Tím ale následky rozdělení Indie zdaleka nekončí.

Obě země spolu o Kašmír vedly další dvě války, v letech 1965 a 1999. V roce 1971 Bangladéš vyhlásil nezávislost na Pákistánu, kterou nakonec vybojoval díky zapojení Dillí. Džinnáh sliboval ustavit Pákistán jako sekulární demokracii, ale v září 1948 zemřel na tuberkulózu. Jeho nástupci se snažili udržet jeho vizi, ale v padesátých letech převzala moc armáda – dodnes nejdůležitější moc ve státě. Muslimští klerici zase prosadili islamizaci země, ústava z roku 1956 prohlásila Pákistán za islámskou republiku. Nejmocnějším mužem v zemi je náčelník generálního štábu Asim Munir, fundamentalista nenávidějící Indii.

Indie si mezitím udržela formální, byť nedokonalou demokracii. Většinu doby vládla Néhrúova rodina. Když zemřel, po krátké přestávce moc převzala jeho dcera Indira (její manžel Ferózé Gándhí nebyl příbuzný Mahátmy), pak její syn Rádžív. A jeho syn Rahúl je dnes šéfem Kongresu a lídrem opozice. Od roku 2014 vládne Naréndra Módí a jeho Indická lidová strana, otevřeně prosazující hinduistický nacionalismus.

Historická nenávist, náboženský fundamentalismus, zapojení těžko kontrolovatelných ozbrojenců – to vše dělá z indicko-pákistánských vztahů soudek střelného prachu. Indie také dala jasně najevo, že na jakýkoli budoucí teroristický útok odpoví bombardováním Pákistánu. Připočteme-li k tomu vztahy s velmocemi – Pákistán je spojencem Číny, zatímco Indie má čím dál blíže k USA –, je aktuálně vyjednané příměří zřejmě jen pauzou před dalším kolem konfliktu.