Dílo amerického režiséra Martina Scorseseho je součástí filmového kánonu, jeho tvůrce je certifikovaný velikán. Jeho veřejný obraz je už jaksi ustálený – aktivní tvůrce, který je zároveň ztělesněním historie filmu posledního víc než půlstoletí, všeobecně respektovaný a také oblíbený. I lidé, kteří jeho dílo moc či vůbec neznají, vědí, že je to veliká postava. Jedním z mnoha potvrzení jeho statusu je i to, že o něm velká streamovací společnost (Apple TV+) nechala natočit pětidílný dokument.

Po formální stránce minisérie Pan Scorsese není nijak výbojná, vyprávění protagonisty, jeho blízkých, spolupracovníků, filmařů různých generací a podobně v ní prokládají úryvky ze Scorseseho filmů (včetně těch studentských a „animáků“, jež dělal na koleně jako dítě) a další archivní obrazové materiály, některé z nich velmi neokoukané. Režisérka Rebecca Millerová ale z těch obvyklých ingrediencí vytvořila velice vtahující dílo. Hodně se toho v něm řekne, aniž se někdo rozvláčně vypovídává, příkladný je v tom ohledu sám Scorsese, který v dokumentu působí jako člověk, který se vyjadřuje přímočaře a k věci, i když třeba mluví o osobních záležitostech, jeho odpovědi jsou obsažné a neokázale emotivní. Podobné v tom ohledu jsou i příspěvky dalších „mluvících hlav“, jistě je to také zásluha režisérky, která z nich taková vyjádření dokázala dostat nebo je třeba vytáhnout z množství hlušiny, smysluplným a odsýpajícím způsobem je poskládat.

I díky tomu může minisérie někomu až dosud nepříliš zainteresovanému posloužit jako „úvod do Scorseseho“, barvitě odvyprávěné a ilustrované slovníkové heslo, v němž uvidí různé známé tváře – Stevena Spielberga, Roberta de Nira, Leonarda DiCapria, Sharon Stoneovou, Micka Jaggera a další – a uslyší taky pár velmi zábavných a zároveň vypovídajících historek. Obohacen a stržen se ale může cítit i divák se Scorsesem obeznámenější, pro nějž třeba některé režisérovy filmy dost znamenají. Nejenom se doví, co nevěděl, uvidí, co neviděl, jako když se na obrazovce objeví postarší pán, který byl předobrazem Johnnyho Boye ze Scorseseho Špinavých ulic. Z chronologického vyprávění o režisérově životě a díle také jasně vystupuje provázanost obou, jež je u Scorseseho velice těsná a dá se najít i u některých z jeho filmů, u nichž by člověk částečnou autobiografickou inspiraci tolik nečekal. Nakonec i točit o „svých“ tématech je v něčem autobiografické, protože ta témata vzal tvůrce za svá z nějakých osobních důvodů. Život se plete do díla a dílo tak či onak vychází ze života, i když to dílo není nějaká forma přiznané autofikce, která člověka také může přivést k vytváření nějaké své oficiální verze a ke klaustrofobní pohlcenosti sebou samým.

Martin Scorsese není vnímán jenom jako velká individualita, ale také jako ztělesnění určitého typu. Američan italského původu. Drobnější tmavovlasý chlapík, který velmi živě gestikuluje. Je temperamentní a velmi muzikální, velmi dobře ví, o čem je řeč, když někdo řekne slovo mafie, má svou italskou „mammu“, k níž cítí silné pouto – taky mu udělá tu nejlepší pizzu na světě. Častokrát se také připomíná, že Scorseseho vášeň pro film se zrodila během mnoha a mnoha hodin, které jako kluk prožil v místním kině, také z prozaického důvodu – byla tam klimatizace, a astmatickému chlapci se tam proto v newyorském dusnu lépe dýchalo. Kvůli nemoci byl taky často zavřený doma a díval se na ulici z okna, v dokumentu tím vysvětluje, proč ve svých filmech často užívá záběry z nadhledu.

Hříchy „svatého Martyho“

Minisérie tohle možná stereotypní vnímání nevyvrací, spíš ho prohlubuje a rozšiřuje. Přibližuje život v newyorské čtvrti Little Italy, v níž Scorsese vyrůstal, malý svět uvnitř obrovského města v obrovské zemi, v němž ledacos fungovalo hodně specifickým způsobem. Součástí všední reality byl i organizovaný zločin, který byl hrozbou, ve vzduchu pořád visela možnost násilí, ale pro místní mladé muže byl taky potenciální kariérou – i když se pro ni Scorsese nerozhodl sám, měl vrstevníky a kamarády, kteří volili jinak. Vládla tam zvláštní pravidla a pro zbytek Ameriky taky zvláštní morálka. Scorsese se o tom přesvědčil na filmové škole, kde se ocitl mezi lidmi z jiného prostředí, pro něž byl v různých ohledech „exotem“, i když třeba pocházeli ze stejného města. Každý si s sebou nese svět svého dětství, Martin Scorsese se do něj v některých svých filmech vracel, někteří jeho blízcí spolupracovníci (herec Robert de Niro, scenárista Nicholas Pileggi) vyrůstali jen pár bloků od něho. Tahle, jak se dnes říká, žitá zkušenost se ve Scorseseho filmech různými způsoby promítala, její součástí ale byly ty hodiny a hodiny v kině nebo při sledování italských filmů s rodinou. V jeho díle se tak potkávají svět, v němž žil, i ten, do něhož unikal (pokud se to vůbec dá takhle oddělit).

Martinu Scorsesemu se někdy říká svatý Marty, taky proto, že pár měsíců studoval v katolickém semináři (v jeho světě to byla kromě organizovaného zločinu jiná častá kariérní volba mladých mužů). Jeho vztah k víře se během let víckrát proměnil, dnes se k ní hlásí, konstantou jeho filmů ale vždy byla jakási katolická senzitivita. Projevuje se nejen v některých obrazech z jeho filmů, ale také tím, jak popisují rozpolcenost člověka mezi tím, co ho přitahuje, k čemu má nutkání, a tím, co je dobré. Hrdiny Scorseseho filmů jsou často velice hříšní lidé, v režisérově světě ale také hřích jako pojem i realita existuje. A jeho přitažlivost Scorsese dokáže zprostředkovat velmi přesvědčivě. „Špatné věci jsem dělal rád,“ řekne ve filmu. A tuhle temnou radost umí ukázat – oslňující život těch, kdo věří, že mohou všechno, a dostali se do pozice, v níž se podle toho mohou chovat, ať už jsou to gangsteři v Goodfellas (1990), nebo podfukářští makléři ve Vlkovi z Wall Street (2013), zlo je v jeho filmech taky euforie a adrenalin. Někdy to mohlo vést k morálním odsudkům Scorseseho filmů; bez ohledu na to, jak jejich hrdinové dopadnou a jak prázdná a zničující se jejich představa „osvobozené“ existence ukáže, Scorsese svoje padouchy ale nijak neromantizuje ani z nich nedělá tragické hrdiny. Ukazuje je někdy jako nezastavitelně poživačné lidi, které tohle puzení žene dál a dál, režisér umí ukázat svět a život jejich očima, aniž do toho obrazu nějak vplétá explicitní odsudek, zvenčí dodanou interpretaci. To ale neznamená ztotožnění se, spíš je to projev odhodlání dívat se a neodvrátit pohled. S podobnou přímostí Scorsese v minisérii mluví i o svých zkušenostech s „temnou stranou“, třeba jak koncem sedmdesátých let bral drogy tak moc, až ho to skoro zabilo. Řeč je i o problémech, jež míval se zvládáním hněvu, kvůli nim se taky dokázal napojit na hrdinu skvělého Zuřícího býka (1980), boxera Jakea LaMottu.

Retrospektivu Scorseseho života a díla člověk sleduje s vědomím, že nakonec to všechno „dobře dopadlo“, Scorsese dosáhl statusu nezpochybnitelného klasika, tu pozici už neztratí, ve světě filmu nejenom hodně znamená, ale i po osmdesátce toho hodně dělá: natáčí, produkuje, zasazuje se o restaurování významných děl filmové historie. Příběh jeho života a kariéry je ale taky příběhem neklidu a nejistoty. Outsidera, který znovu a znovu musí obhajovat svoje právo existovat, po úspěšných filmech následuje pár propadáků, a jako by zas musel začínat od začátku. Za svoje projekty musí umanutě bojovat a někdy nestačí ani to, nějakou dlouhodobou stabilitu do jeho kariéry vnesla až opakovaná spolupráce s Leonardem DiCapriem. Reakce na jeho filmy byly někdy extrémní. John Hinckley, neúspěšný atentátník na Ronalda Reagana, byl fixován na postavu mladé prostitutky v podání Jodie Fosterové z Taxikáře (1976), uvedení Posledního pokušení Krista (1988) provázela zuřivá kampaň odpůrců, ve Francii někdo dokonce zapálil kino. S odstupem času to může vypadat jak pozoruhodná historická epizoda, prožívat to ale určitě nebylo jednoduché.

Martin Scorsese je vášnivý filmař, někdy až posedle, dělat filmy je jeho poslání a on se ho urputně snažil naplňovat. Může to ale mít i odvrácenou stranu. Mít pořád v hlavě film, ne jenom jako výpověď a sebevyjádření nebo zdroj diváckého vytržení, ale taky jako sled praktických úkonů, které je nutno pořád promýšlet. Jak co zorganizovat, kam postavit kameru, kudy vést záběr, koho obsadit, jak co odvyprávět… Tohle celoživotní nastavení má taky nějakou cenu, kterou platí tvůrce i jeho blízcí. Minisérie Rebeky Millerové ukazuje, že i v té osobní rovině příběh dospěl k variantě šťastného konce. Martin Scorsese je v pozdním věku už klidný a vyrovnaný, pořád ale velmi vitální, užívá si rodičovství (s nejmladší dcerou Francescou občas dělá tiktoková videa), obětavě a oddaně pečuje o svou vážně nemocnou pátou manželku. Kdybychom se na něj dívali jako na filmovou postavu, dala by se jeho dráha popsat jako působivý dramatický oblouk, který se v něčem dotýká nějaké hlubší pravdy. Další film by měl začít natáčet v lednu příštího roku.