Ve skvělé knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let minulého století, kdy se politická korektnost nenosila (on by ji asi nerespektoval), píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti.

Írán lze samozřejmě z dobrých důvodů obdivovat a není sporu o tom, že to je historicky velká kultura (dala světu, jak jedna postava říká, „poezii, miniaturu a koberec“), ale o nějaké „vyspělosti“ lidových mas a dobromyslnosti elit si netřeba dělat iluze. Stejně jako jiní muslimové, a v tom jsou šíité víceméně stejní jako sunnité, žijí v jakémsi dějinném zakletí, kdy činy, bitvy a skutky dávno minulé se v jejich představách odehrávají znovu, a to s veškerým emotivním nábojem. Jejich dějiny jsou dějinami věčného džihádu proti cizáckému – křesťanskému či židovskému – nepříteli, proti pohanům, proti těm, kdo ohrožují, zesměšňují a napadají Proroka. Ti všichni už byli jednou poraženi, ale po novém náporu křižáků došlo k ústupu islámu, jenž si nyní musí to své vzít zpět. Dějiny jsou zaklety do neměnnosti svého výkladu, který je jednou provždy popsán v posvátných textech.

Nyní se časy, kdy Mohamed vyhlásil svůj boj, tedy rok hidžry, 622, znovu vrací na počátek, znovu začíná bitva, která už jednou vítězně proběhla. Muslimové v ní zcela jistě zvítězí – protože už jednou zvítězili. Nakonec ani západnímu světu nezbyde nic jiného než přijmout islám.

Nyní s dovolením něco osobního. Představuju si, že kdyby na Prvního máje třeba v tom docela pořád ještě zoufalém roce 1986, kdy se pěkně shromažďovali na letenské tribuně, přilétla na Husáka a spol. nějaká inteligentní raketa Pershing, jež by je anihilovala, já a moji přátelé bychom vůbec nelitovali, naopak bychom užasli a pak se zaradovali a šli to bouřlivě oslavit – co by bylo dál, je jiná věc. Tedy, možná bychom se trochu nad tou metodou podivili, ale spíš bychom uznali, že to tedy ti Amíci umějí a že to jsou borci – a taky bychom žasli, že jim to za to stojí. Samozřejmě že by se nám asi více líbila představa, že to provedeme sami, k čemuž občas naše hovory u třetího piva vedly: že bychom třeba ukradli na cvičišti vojenské katedry v Motole BVP (bojové vozidlo pěchoty), vmísili se nějak do přehlídky, ty byly 9. května, a po vzoru egyptských vzbouřenců bychom tu kamarilu smetli kulometnou palbou. Ale když to za nás udělají Amíci nebo nějací ostrostřelci v NATO, taky dobrý, hoši, děkujeme, fakt, děkujeme.

Lze se však bohužel domnívat, že bychom i tehdy byli spíš v menšině. Lid je z nějakých tajemných důvodů ochoten bránit i svou špatnou vládu, je-li napadena zvenčí. Z důvodů, které nejspíš souvisejí s nějakými archetypy, je i dobře míněná intervence posuzována jako nepřátelský akt a i vražda domácího tyrana (není tak úplně jisté, jestli Husák byl tyran, spíš ne, ale žábou na prameni se jevil být jistě) jako zasahování do vnitřních záležitostí. Dokonce i zabití toho cizáka Heydricha nebylo většinou protektorátního obyvatelstva vnímáno jako fantastická a podařená věc a důvod k oslavě (absurdní představa), nýbrž jako nevyžádaný a vnucený zásah zvnějšku, který tvrdě odskáčou ti, kdo musí zůstat uvnitř. Lze se obávat, že s Peršany to nebude jiné. Vlastně mnohem horší.

Ale i tak: Dobrou trefu, hoši, a šalom!