„Stal jsem se smrtí, ničitelem světů,“ řekl fyzik Robert Oppenheimer při prvním experimentálním odpálení atomové bomby roku 1945. Nebo si to snad jen pomyslel a k té myšlence se přiznal až později; paměť svědků nebývá dokonalá. Pro vystižení bezprostředního dojmu z gigantického hřibu zvedajícího se nad pouští každopádně ta slova z indického eposu Bhagadvagíta stačila.

Nový film o jednom z otců atomové bomby staví na tom, co se Hollywoodu vždycky osvědčilo: opravdovém příběhu plném světel, stínů a morální nejistoty. Na rozdíl od progresivních slátanin, jejichž jediným smyslem je přivést na plátno černobílé stereotypy Silných Žen Tmavé Barvy Pleti a které vesměs končí jako naprosté kasovní propadáky, je ztvárnění Oppenheimerova života dobrou příležitostí zamyslet se nad složitostí světa a nad tím, v kolika různých podobách se nám vracejí tytéž problémy.

Další dilema přišlo hned po válce. Nebude atomový monopol svádět Američany k jeho zneužívání? Vždyť americká státní moc má také svoji historii a v ní se nachází spousta špinavých a krvavých příběhů. Do hry vstupuje sovětská propaganda a Sověti měli svoji vizi spravedlivého dělnicko-rolnického státu zpracovanou velmi dobře. V Americe, která si ještě velmi dobře pamatovala bídu velké hospodářské krize, přitáhl utopický komunismus pozornost řady intelektuálů, tím spíš, že jen málokterý z nich se do Sovětského svazu podíval osobně a žádný neměl možnost po něm cestovat zcela volně, aby se přesvědčil, jak se věci skutečně mají. A Oppenheimer, sám do nějaké míry idealista, se stal podezřelým z toho, že s komunismem sympatizuje. Ač sám komunista nebyl, dost dlouho se pohyboval mezi lidmi, kteří opravdu komunisté byli, a měl s nimi dobré vztahy. Začátkem padesátých let, kdy se rozhořela studená válka a obava Američanů z infiltrace státu sovětskými agenty byla založena na reálných případech špionáže, se jevilo jako bezpečnější Oppenheimera odstavit stranou od státních tajemství. Pro jistotu.

Kdo je dnešním Oppenheimerem? Technologií, které mohou potenciálně „zavařit“ lidstvu, je dost. Může to být nějaký neznámý vědec, který sedí v laboratoři podobné té wuchanské a zabývá se výzkumem, jemuž se říká banálním souslovím „gain of function“: jinými slovy, jak přidat již existujícím patogenům schopnosti, které je mohou učinit nebezpečnějšími. Může to být někdo, kdo nevinně bádá nad otázkou, jak zpomalit stárnutí a prodloužit lidský život. (Což zní dobře, ale ne všechny důsledky prodloužení života jsou dobré: představte si stodvacetileté diktátory na trůnech autoritářských zemí.) Může to být třeba Sam Altman, nejznámější investor AI scény, jehož lidé pracují na ještě chytřejších systémech umělé inteligence. Žádná z těch vyjmenovaných technologií není tak očividně destruktivní jako atomová zbraň, ale kdo ví, jaké budou její dlouhodobé následky.

Nikdo ale nedohlédne do všech konců. Ani Oppenheimer, zneklidněný tím, jak nebezpečnou sílu přivedl na svět, ani jeho oponent Teller, pronásledovaný strachem z toho, že sovětský blok zvítězí a zadupe svobodu na celé planetě do prachu. Atomová válka nakonec nevypukla, i když se zhruba dvě generace budily ze sna představou, že je na spadnutí – a je možné, že právě extrémní ničivost atomových zbraní přispěla k tomu, že spolu světové velmoci konečně přestaly válčit. A sovětské impérium, které se jevilo být nepřekonatelným protivníkem, časem zaniklo samo od sebe.

A ještě jedna myšlenka na závěr: příběh atomové bomby ukazuje na to, že zákaz v případě nových technologií skoro nikdy nic neřeší. Maximálně vám takzvaně „ujede vlak“ a situace využijí jiní. Je dobré si na to vzpomenout třeba v souvislosti se snahou nasadit umělé inteligenci preventivně co nejtvrdší chomout, o které se letos začalo mluvit v Bruselu.