V dobách začátků televize Nova mívala její zpravodajská relace na konci příspěvek ze světa zvířátek, především těch roztomilých, velmi často štěňátek (možná to tak je pořád, ale dlouho už jsem ji neviděl celou). Jaksi náročnější publikum včetně mne z toho mělo legraci – jaký to rozpor s ideálem seriózního zpravodajství, jak nicotnou informační hodnotu takové reportáže mají... Dnes už bych se asi nevysmíval, nanejvýš bych se pobaveně pousmál. Může to být věkem, který člověka může činit vnímavějším vůči prvoplánové štěněcí roztomilosti. Může v tom být ocenění kontinuity, vzácné neměnnosti. Ve světě, který se rychle proměňuje a v bůhvíco obrací, jsou štěňátka roztomilá pořád stejně. A může to také být jaksi zralé uvědomění si skoro celoživotního nepejskaře, že být obyvatelem psí země může mít i nějaké výhody.

Včera několik hodin stála linka A pražského metra, do tunelu se totiž zaběhl něčí pes. Policie o tom průběžně informovala, lidé činorodě sdíleli, dopadlo to dobře, pes se našel, fotka, na níž hrdě vykračuje z metra ven, se šířila rychlostí hurikánu.

Kdo dává najevo nechuť ke psům, stává se v očích většiny automaticky divným. Psi jsou všude možně a je jich hodně, fungování města to nijak výrazně neovlivňuje.

Ten pokračující rozmach pejskaře jistě má taky nějaké sociologické příčiny. Pejsků je čím dál víc a dětí čím dál míň, souvislost se vnucuje. Pro někoho může být vztah k psovi kompenzací nedostatku kontaktu s lidmi, kteří navíc na rozdíl od pejsků bývají náladoví a vůbec nevyzpytatelní, mohou zradit, mohou zapomenout. Jinému může pes pomoci se s lidmi nějak potkat, pejskaři jeden druhého zdraví a zastavují se spolu, jeden o druhého se zajímají a sociální rozdíly při tom nemusejí tvořit bariéru. Ty důvody rozmachu pejskařství nemusejí být vždycky radostné, ale i tak.

Kdybych si mohl vybrat, jestli chci žít ve městě, kde se kvůli psovi nadlouho zastaví doprava, nebo v takovém, kde efektivita a zájem cestujících budou mít přednost, volil bych asi to první. A tohle moje mínění je asi většinové. Tenhle vztah k jednomu zvířecímu druhu spojuje lidi ve společnosti, o jejímž rozdělení se nejenom pořád mluví, člověk ho taky často vidí a zakouší. Aspoň že máme ty pejsky. Dřív by se řeklo, že to je hodně nízký společný jmenovatel. Dnes je jeden rád, že tu je aspoň nějaký.