Sůl je pro nás běžná, laciná látka, které je ve světě nadbytek, ale ve skutečnosti už němečtí historici 19. století upozorňovali na to, že ten, kdo vlastní sůl, vytváří nejenom civilizaci, ale pravděpodobně též despocii, protože sůl je také ta nejvíc návyková látka lidských dějin. Bez heroinu se obejdete, ale bez soli ne. Na lidské tělo se totiž můžeme dívat jako na elektrochemický systém a na většinu kapalných látek, které v těle kolují, jako na elektrolyty, které při správné koncentraci přenášejí a synchronizují systém tělesných signálů a tím i funkcí. Sůl je proto pro člověka nezbytná, což je vždycky situace, která svádí k využívání, či dokonce zneužívání moci.

Odhady potřebného množství soli na osobu a rok se pohybují cca mezi dvěma až pěti kilogramy, francouzská daň gabelle (viz níže) počítala se spotřebou soli sedm kilogramů a dnešní konzumace v západním světě se běžně pohybuje kolem 10–12 gramů denně, tedy do čtyř kilogramů ročně. Existují ale velké rozdíly mezi tradičními kulturami, z nichž některé dávají přednost dvojici hořké/slané a jiné sladké/slané (či jako v jihovýchodní Asii pálivé). Je možné, že současná chuť na slané se evolučně vyvinula v dobách, kdy sůl byla drahá a nedostatková.

O vzájemném vztahu jídelníčku a spotřebě soli existuje rozsáhlá a do určité míry kontroverzní literatura. Základní hypotéza spočívá v tom, že lidé při přechodu z masité na obilnou stravu začali potřebovat sůl, tedy že od neolitu musela vzniknout nějaká strategie dovozu soli. V mnoha případech to neplatí, protože někde se k solení používá popel z rostlin s vysokým obsahem uhličitanu draselného, jinde jako ve východní Africe se sůl získává pitím krve či moči hovězího dobytka. V keltském světě se uvažuje o možnosti, že zemědělec získával dost soli přímo z potravy, protože běžně pěstovaný ječmen patří mezi nejvíc slané obilniny (a rýže nejméně), ale používání soli se rozšířilo i jako sociální status typu „mohu si dovolit tak luxusní zboží, jako je sůl“. To by odpovídalo i mnohokrát popisované keltské zálibě v pořádání hostin a picích banketů.

Jak sůl vytvářela civilizaci

Představme si malé samostatné komunity, které, podobně jako tomu bylo na Balkáně ještě v 19. století, vyrobí skoro vše, co potřebují, na místě a zbytek vymění se sousedy. Jenže ložiska soli jsou vzdálená. Nejstarší doklady výroby soli odpařováním solanky jsou ve střední Evropě známy jen z německého Halle a z Barycze od polského Krakova. Je dokonce pravděpodobné, že jméno Halič a podobně i Galicie je odvozeno od soli. Abychom na vzdálenost několika set kilometrů dovezli sůl, potřebujeme síť cest, které jsou sjízdné a bezpečné. Někdo se o ně stará a zajišťuje pravidla pohybu. Za to může vybírat mýtné, tedy náklady na údržbu komunikace, a clo jako poplatek z převáženého materiálu. Karavany musí mít kde bydlet a tažná zvířata budou potřebovat píci, což je něco jako nafta pro kamiony.

Ale také obchodníci se solí ji musí za něco prodat. Na našem území to skoro určitě bylo zlato vyrýžované v četných potocích, ale také asi potraviny, textilie, kožešiny a v raném středověku i otroci. Dřív soběstačné vesnice se proto specializují na nějaký druh oceňovaného výrobku a vytváří širší dodavatelské sítě. Ty sahají přes několik kmenových a jazykových území. Kupci se učí nejenom jazyky, ale i zvyklosti panující na druhém konci dodavatelského řetězce. Obchod je zdrojem moci a prestiže, a proto královští synové bývají posíláni do mezinárodních center, kde se učí vytvářet širší náboženské systémy, vládnout i obchodovat a kde se nejspíš dojednávají dynastické sňatky. Teprve od doby bronzové se rozvíjí těžba alpské soli a hned v sousedních údolích i mědi. Dálkový transport přes českou kotlinu můžeme v té době doložit zhruba mezi Mezopotámií, jižní Sibiří a Skandinávií.

Se solí je spjata celá řada rituálů, kdy např. beduíni nenapadají člověka, jehož sůl pojedli, Slované zas vítají hosta chlebem a solí. Vzhledem k tehdejší hodnotě soli to nemusel být tak prostý zvyk, jak se dnes zdá. Podobně i výrazy pro plat – latinské salarium či anglické salary – jsou odvozeny z příspěvku na sůl. Marco Polo zaznamenává velkou hodnotu přičítanou v Mongolsku mincím ze soli označeným čínským imperiálním razítkem. Fyzioložka Marilyn S. Fregly jde ještě dál, protože na základě několika příkladů uvádí, že kdo kontroloval obchod se solí, ten měl moc nad lidmi. V případě jejího nedostatku se hovoří o solné deprivaci. V některých částech Afriky znamenal dovoz potřebné soli vývoz otroků, protože společnost se bez soli nedokázala obejít. Německý evoluční biolog Matthias Jakob Schleiden uvádí v knize Das Salz z roku 1875, že existuje jasný vztah mezi solnou daní a despotismem. Nejvyšší daně zaměřené na zboží nezbytné pro lidi jsou charakteristické právě pro nejvíc autoritářské režimy – a neříkám to proto, abych se vyjadřoval k politice současné americké administrativy.

Tři tisíce let čínské surovinové strategie

Jedna z nejslavnějších úvah o moci a vládnutí je obsažena v čínském spisu Yán Tiě Lùna Rozprava o soli a železe z roku 81 př. n. l. Jedná se zde o téma až příliš známé i ze současné čínské politiky, totiž o vládní monopol obchodu s nezbytnými surovinami, v tomto případě se solí a s železem. Monopol buď může být zrušen a obyvatelé osvobozeni od tíživých daní, nebo ovládán státem a tehdy stát bude získávat obrovské prostředky, anebo si stát sice ponechá kontrolu, ale celou transakci svěří obchodníkům. To pravděpodobně vyústí v korupční situaci a prorůstání státních úřadů s mocnými oligarchy. Čína se mnohokrát z dynastie na dynastii proměňovala, ale důraz na státní dohled nad obchodem se solí zůstával prakticky nezměněn až do 20. století. Například v dynastii Song (960–1279) solná daň tvořila asi 50 procent příjmů celé země, ale i v jiných obdobích se jednalo o desítky procent.

Tehdejší způsob vládnutí i ekonomika včetně vedení hlavních solných tras po říčních i pozemských cestách byly plně podřízeny obchodu se solí. Centrální vláda se starala o stabilní trh, vojensky ovládané, bezpečné trasy, ale i o nelítostné prosazování státního monopolu a hledání rovnováhy mezi výší daní a spokojeností poddaných. Tento model snad umožňuje i určitý vhled do některých archeologických období, zejména halštatu a laténu, pro které je typické budování velkých sídelních celků a růst aristokracie. Čínská solná policie zaměstnávala ještě v roce 2011 skoro 25 tisíc pracovníků, ale kromě státního monopolu se jednalo hlavně o jodizaci soli s cílem zabránit onemocnění štítné žlázy a psychologickým problémům, protože se odhaduje, že asi osm milionů Číňanů vděčí za svá mentální onemocnění nedostatku jódu.

Sůl a revoluce

Snad nejslavnější solná daň, tzv. gabelle, byla zavedena ve Francii ve 14. století a zrušena až v roce 1790. Obvykle se vycházelo z toho, že každý člověk za rok spotřebuje sedm kilogramů soli, a z tohoto množství, ať už je člověk spotřeboval, nebo ne, se platila nenáviděná vysoká daň, která byla jedním z pilířů státní ekonomiky. Nejvíc přitom dopadala na chudé lidi s nízkými příjmy. Byla to právě gabelle, která je považována za jednu z hlavních ekonomických příčin Francouzské revoluce. Vysoké ceny surovin, v tomto případě soli, vedou k dalšímu obvyklému jevu, kterým je pašeráctví a vytváření tajných distribučních sítí. Vždyť Francie je obklopená mořem, které je nevyčerpatelným solným zdrojem. Ilegální obchod se solí ve Francii tak leckdy s neobvyklou krutostí končíval na galejích nebo i trestem smrti.

Podobný je i téměř neuvěřitelný příběh „Velké trnité bariéry“ (Great Hedge of India), která měla být vybudována kolem Bengálska, aby zabránila nekontrolovanému obchodu se solí. Během několika desetiletí byla prodloužena na vzdálenost 1700 kilometrů, což je zhruba vzdálenost mezi Prahou a Moskvou. Plánovaná však byla o celkové délce 4000 kilometrů. Britští úředníci nejprve stanovili celní stanice a prostor mezi nimi osázeli trnitými akáciemi. Někdy museli vyhloubit příkopy a zavézt je úrodnou půdou a pak se starat o tuto obří, ale nepříliš účinnou bariéru, která o století později zanikla téměř beze stopy. Tato křovinatá bariéra ukázala ještě jeden závažný dopad. V hlídaném prostoru se spotřeba daní zatížené soli snížila ze 7,3 kilogramu na osobu a rok na 3,6 kilogramu, což způsobilo četné zdravotní problémy. V koloniální Indii byla podobně jako ve francouzském „ancien régime“ daň ze soli natolik nepopulární, že šedesátiletý Mahátma Gándhí se v roce 1930 vydal na dlouhý pěší pochod k Indickému oceánu, kde se shýbl a sebral pár krystalků soli, aby ukázal škodlivost britské koloniální politiky.

Tyto příběhy mohou působit jako historické anekdoty, ale pokud si uvědomíme, že ekonomika takového impéria, jakým byla Čína, závisela skoro dva tisíce let z 10 až 50 procent na solných daních, že Benjamin Franklin si trpce stěžoval na solnou daň odváděnou britské koruně, že Gándhí začíná cestu za osvobození Indie v roce 1930 poutí za krystalky soli či že jeden z velkých protestů, který vedl k Francouzské revoluci, byl způsoben onou solnou daní gabelle, otevře se nám další, tentokrát mocenská a například z keltského hlediska až aristokratická perspektiva, jak vnímat solný obchod a význam cest, po kterých probíhal. Klíčem je zde strategická hodnota a návykovost, protože podobně jako u vína, cukru, čaje, opia či kávy, ale i cínu a kvalitní oceli umožňuje vysoké zisky, které zároveň vedou k soupeření klanů, regionů či státních celků a k pokušení navyšovat ceny a daně.

Dnes se už nejedná o sůl, ale o zemní plyn, vzácné zeminy či přísady do kvalitních ocelí. Dějiny soli nám ukazují, jak bizarní či zdánlivě nelogické kroky doprovází zacházení s cennými či nedostatkovými surovinami, kvůli kterým mohly padat vlády, otřásat se dynastie či vznikat velká mezinárodní konsorcia. A tato doba určitě není za námi.