„Atentát není americkým zvykem ani praktikou a takový zlovolný a zoufalý čin nelze začlenit do našeho politického systému,“ prohlásil v roce 1862 William Seward, ministr zahraničí v administrativě Abrahama Lincolna. A v té době to byla naprostá pravda. Spojené státy nezažily jediný úspěšný politický atentát. Sám Lincoln, přestože země byla uprostřed občanské války, odmítal jakoukoli ochranku. Neexistovala žádná vládní agentura či vojenská služba, jež by měla na starosti bezpečnost prezidenta. To se změnilo 14. dubna 1865, kdy Lincolna zastřelil John Wilkes Booth.

Od té doby se atentáty staly součástí amerických zvyků a praktik. Celkově čtyři prezidenti byli zavražděni, dvanáct jich pokus o atentát přežilo (nebo byl zmařen ve fázi příprav). Zvlášť v 60. a 70. letech se politické vraždy staly součástí politického života. Zavražděni byli například senátor Robert F. Kennedy, aktivisté za práva černochů Martin Luther King a Malcolm X, atentát přežil třeba senátor George Wallace. Nedávná vražda Charlieho Kirka je posledním příkladem této smutné americké tradice.

Jestli všechny tyto atentáty něco spojuje, je to profil jejich pachatelů. Většinou šlo o nespokojené muže, často s nějakými psychickými problémy, kteří sice mohli mít nějaké politické přesvědčení, ale jejich činy byly spíš projevem nějaké vnitřní frustrace.

Částečně do tohoto mustru spadá první (i když neúspěšný) prezidentský atentátník v amerických dějinách. Edward Lawrence byl v Anglii narozený malíř pokojů, přesvědčený, že americká vláda mu dluží peníze. Z nevyplacení částky vinil prezidenta Andrewa Jacksona, jenž byl odpůrcem založení centrální banky, což v té době byla jedna z nejpalčivějších politických otázek. Lawrence v lednu 1835 vypálil na Jacksona z bezprostřední blízkosti ze dvou pistolí, obě však selhaly. Jackson následně zmlátil Lawrence svou vycházkovou holí. Soud prohlásil Lawrence za šíleného a ten strávil zbytek života v blázinci. Historici spekulují, že k jeho šílenství mohly přispět toxické chemikálie obsažené v tehdy používaných barvách.

Zoufalci a blázni

Loser byl svým způsobem i John Wilkes Booth. Známý a oblíbený herec, úspěšný u žen, přesto svým životem frustrovaný. Booth byl nefalšovaný rasista, obhájce otroctví a fanoušek jižanské Konfederace, přestože za svůj úspěch vděčil seveřanskému publiku a celou občanskou válku prožil v Unii. Jeho sympatie byly široce známy a mnozí, například jeho sestra, mu přímo řekli, ať jde za Jih bojovat, pokud ho tak miluje. Boothova odpověď byla, že mu to nedovolila matka. Té se svěřil, že se „začal považovat za zbabělce a pohrdat svou vlastní existencí“. Vražda Lincolna byla Boothovou snahou odčinit svou zbabělost a pomstít Konfederaci. K atentátu se rozhoupal po kapitulaci hlavní konfederační armády 9. dubna. Nejdřív plánoval Lincolna unést, později se rozhodl ho zabít.

Bootha odlišuje od většiny ostatních amerických atentátníků, že byl součástí spiklenecké buňky. Naverboval dva spolupracovníky, kteří měli udeřit ve stejný den jako on. Jeden měl zabít výše zmiňovaného Sewarda, druhý viceprezidenta Andrewa Johnsona. Seward byl těžce zraněn, designovaný Johnsonův atentátník se k činu neodhodlal.

Sám Booth se vplížil do prezidentské lóže ve Fordově divadle, které dobře znal, jelikož tam často vystupoval, střelil Lincolna do hlavy, seskočil na jeviště a utekl zadním vchodem. V průběhu těchto událostí stačil vykřiknout Sic semper tyrannis! (Tak vždy tyranům!), větu, kterou údajně vyřkl Brutus při Caesarově vraždě. Booth byl vypátrán o čtrnáct dní později a zabit při přestřelce.

To James Garfield (v pořadí 20. prezident USA) se v roce 1881 stal obětí regulérního blázna. Charles Guiteau byl mentálně nemocný právník, přesvědčený, že sehrál zásadní roli v Garfieldově volební kampani. Za svou imaginární pomoc se dožadoval pozice amerického konzula ve Vídni nebo v Paříži. Po opakovaném odmítnutí se rozhodl Garfieldovi pomstít a zastřelil ho. I když spíš pravými vrahy byli Garfieldovi neschopní doktoři, kteří svými zásahy situaci jen zhoršili.

Třetím zabitým prezidentem se stal William McKinley (25. v pořadí), oblíbenec Donalda Trumpa kvůli celní politice, v roce 1901. Zabijákem byl anarchista Leon Czolgosz, který znovu zapadá do mustru vraždících neúspěšných mužů. Nezaměstnaný dělník, popisovaný jako samotář a sociální podivín, svým chováním vyděsil soudruhy anarchisty, kteří před ním varovali jako před možným špionem. Přelom 19. a 20. století byl obdobím anarchistického terorismu ve světě. Mezi známé osobnosti zavražděné anarchisty patří francouzský prezident Sadi Carnot, španělští premiéři Antonio Cánovas del Castillo a José Canalejas, rakouská císařovna Sisi, ruský car Alexandr II. a italský král Umberto I. Právě jeho vraždu zmínil Czolgosz jako inspiraci pro svůj čin. Po smrti McKinleyho pověřil Kongres Tajnou službu Spojených států, do té doby zabývající se pouze vyšetřováním finančních zločinů, ochranou prezidenta. Tuto roli plní dodnes.

Než přejdeme k nejslavnější vraždě amerických dějin, zmiňme dvě neúspěšné. V říjnu 1912 tehdy již bývalého prezidenta Theodora Roosevelta, jenž se ale ucházel o třetí mandát, postřelil John Schrank. K činu ho prý přesvědčil McKinleyho duch, jenž Roosevelta označil za svého vraha a pověřil Schranka pomstou. Schrank byl prohlášen za blázna, dožil v psychiatrické léčebně. Sám Roosevelt zachránil Schrankovi život, když uklidnil dav, aby ho nezlynčoval. Před odjezdem do nemocnice ještě pronesl zhruba padesátiminutový projev, přestože mu košilí prosakovala krev.

Na jeho vzdáleného bratrance Franklina Roosevelta v roce 1933 vypálil Giuseppe Zangara. „Nejdřív zabiji krále a prezidenty a poté všechny kapitalisty,“ uvedl později na vysvětlenou. Zangara se ale netrefil a místo toho zasáhl vedle stojícího starostu Chicaga Antonína Čermáka (v USA známého jako Anton Cermak), českého rodáka z Kladna. Existuje konspirační teorie, že pravým cílem byl od začátku Čermák. Jeho vraždu si měla objednat mafie, kterou slíbil v Chicagu potlačit. Podle historiků je to nesmysl.

Lee Harvey Oswald, vrah prezidenta Johna Kennedyho, je příkladem radikalizovaného zoufalce, který se rozhodl zrůdným činem dát svému životu smysl. Průměrně inteligentní samotář z rozvrácené rodiny, matka Marguerite mu nebyla schopná poskytnout stabilní domov. Sama byla emočně vzdálená a o Oswalda se příliš nestarala. Oswald evidentně hledal nějaký smysl života. V patnácti letech se  stal socialistou, v sedmnácti narukoval k námořní pěchotě, o tři roky později mariňáky opustil, v říjnu 1959 emigroval do Sovětského svazu, zjistil, že komunisté o něj příliš nestojí a život v SSSR má k ráji daleko. V červnu 1961 se vrátil zpátky do USA i s ruskou manželkou. Po návratu si začal idealizovat Fidela Castra a kubánské komunisty. V ničem se mu příliš nedařilo, tíhl k levici, byl frustrovaný. Přesně zapadá do profilu střelce na amerického prezidenta.

Ani neúspěšný atentátník Ronalda Reagana se nijak nevymyká zavedenému mustru. John Hinckley byl podivín posedlý herečkou Jodie Fosterovou, zabitím prezidenta na ni chtěl udělat dojem.

Z tohoto vzorce se vymykají jen neúspěšné atentáty na Geralda Forda. Ten přežil dva v září 1975 v rozmezí sedmnácti dnů. Výjimečné na nich je, že v obou případech se o ně pokusily ženy. Nejdřív Lynette „Squeaky“ Frommeová se dokázala v davu dostat až k prezidentovi, přiložila mu pistoli k hlavě a zmáčkla spoušť, v komoře však nebyl náboj, výstřel nevyšel. Pak ji zpacifikovala ochranka. Frommeová byla členkou nechvalně proslulé „rodiny“ Charlese Mansona, jež zabila nejméně devět lidí. Druhou neúspěšnou atentátnicí byla Sarah Jane Mooreová, ta Forda těsně netrefila dvěma ranami z revolveru. Jejím cílem bylo rozpoutat revoluci v Americe.

„Upgrade“ k terorismu

Pokud vynecháme očividné blázny, střelci na americké prezidenty jsou většinově nespokojení muži, kteří se zradikalizovali v politicky nahnuté době. Booth za občanské války, Czolgosze inspiroval chaos za oceánem, Oswald byl ovlivněn studenou válkou.

Tento model lze do určité míry aplikovat nejen na jednotlivce, ale i na teroristické organizace. V 70. letech Spojené státy zažily bezprecedentní vlnu levicového terorismu. Během osmnácti měsíců v letech 1970 až 1971 FBI zaznamenala 2500 bombových útoků, tedy téměř pět denně. Poté se situace ustálila zhruba na padesáti až šedesáti za rok. Pachateli byly radikální levicové organizace, mezi nejznámější patří Weather Underground, Symbionese Liberation Army, United Freedom Front, Black Liberation Army. Jejich členové, na rozdíl od střelců samotářů, nebyli na první pohled nějací podivínští nešťastníci. To platí zvlášť o Weather Underground, jež byla největší z nich. Tvořili ji radikalizovaní studenti z lepších rodin. Například zakladatelé a pozdější manželé Bill Ayers a Bernardine Dohrnová pocházeli ze zaopatřeného prostředí. Ayersův otec byl šéf energetické společnosti.

Mladí radikálové byli frustrovaní z politického vývoje. Nadšení a optimismus 60. let vystřídala mizerie desetiletí následujícího. Progresivního Kennedyho a Lyndona Johnsona vystřídal v Bílém domě zdánlivě reakcionářský Richard Nixon, situace ve Vietnamu se jen zhoršovala. Tato deziluze zkombinovaná s pocitem, že situace nemůže být horší, a tedy společnost náchylnější k revoluci, vedla k rozhodnutí páchat teroristické útoky. Ty sice nebyly příliš vražedné, autor knihy o levicovém terorismu Bryan Burrough je nazývá v podstatě výbušnými tiskovými zprávami, avšak jejich řádění se neobešlo bez obětí – zemřelo při nich 184 lidí. Teroristický chaos se nakonec ukázal jako kontraproduktivní, místo k revoluci dopomohl Ronaldu Reaganovi do Bílého domu.

V jistých ohledech se situace opakuje. Amerika prochází politickou krizí, polarizace se zvětšuje. Levice je frustrovaná, jelikož není u moci, a pravice zase pomstychtivá. Počet útoků na politiky stoupá, jejich pachatelé jsou převážně ideologicky zmatení muži. Není vyloučeno, že podobných atentátů bude přibývat.