Letos uplynulo deset let od úmrtí Olivera Sackse, věhlasného neurologa, spisovatele a popularizátora vědy. Sacks byl za svého života znám nejen jako špička mezi odborníky, ale také jako mimořádný stylista, jenž dokázal skrze poutavé příběhy svých pacientů překládat mnohdy suchopárný svět medicínského výzkumu do široce přístupného jazyka, a získávat si (a oboru) tak pozornost a přízeň početného čtenářstva po celém světě; i do češtiny byl přeložen více než tucet jeho populárních knih. Mimo jiné jímavý hollywoodský trhák Čas probuzení s Robinem Williamsem a Robertem de Nirem v hlavních rolích, který pojednává o léčbě pacientů v katatonickém stavu, vznikl na podkladě Sacksova stejnojmenného memoáru – když kniha vyšla, napsal jeden z kritiků, že nejeden autor krásné literatury může tiše závidět psavecký um britského lékaře. „Dvorní básník medicíny“, tak bylo Sacksovi přezdíváno.

Dekádu po jeho smrti se nicméně ukazuje, že to s tím „básněním“ pravděpodobně bylo mnohem více doslovné, než by se na vědce slušelo. Slavný neurolog si totiž zřejmě množství z podivuhodných detailů vycucal z prstu. Na začátku prosince vyšel v časopise The New Yorker obsáhlý text od publicistky Rachel Avivové, jež rozebírá Sacksův život a dílo na základě jeho dosud nepublikovaných deníků a korespondence. Jde o portrét v mnoha ohledech drásavý. Spisovatel coby dlouhou dobu skrytý homosexuál strávil velkou část dospělého života v osamocení a celibátu, zmítán psychickými neduhy a rozervaností vlastní duše. Ve stavech zoufalství se často obrací ke svým deníkům, jež fungují jako prostředek úniku a náhrady absentovaného rozměru existence. „Neměl bych už odložit pero a tento nekonečný žurnál a začít místo toho žít?“ ptá se opakovaně Sacks, který byl schopen do deníku psát až šest hodin denně (českému čtenáři to v lecčem připomíná dramatika Pavla Juráčka). Podle vlastních odhadů Sackse vyprodukovala jeho grafomanská vášeň přes milion a půl slov každý rok.

Přetváření obrazu nedokonalé reality do krásnější a lépe se hodící podoby nicméně pokračovalo bohužel i v případě tvorby literatury faktu. Sacks, spíše jako beletrista než autor chorobopisu, si přibarvuje nebo zcela vymýšlí skutečnosti o pacientech tak, aby vytvořily lepší dojem, a naopak zamlčuje okolnosti, které sice fakticky platí, ale příběh jaksi kazí. Široce známý je případ „probuzeného“ pacienta Leonarda, jenž v knize popisuje, jaké to je být v katatonickém stavu, a přirovnává svou situaci k údělu pardála z básně Rainera Marii Rilkeho, jenž je „mdlé vůle, mrákotami bloudící“. Když byl tento popis zveřejněn, vzbudil velký soucit k pacientům, nad nimiž mnozí již dávno zlomili hůl, ale kteří – alespoň dle Sacksova svědectví – v sobě evidentně ukrývají nevídanou hloubku a humanitu. Příměr o pardálovi však ve skutečnosti od pacienta nepochází. Jde o spojení, které si sám doplňuje Sacks, aby věc přikrášlil, a zároveň záměrně nezmiňuje Leonardovo znepokojivé násilné a sexuální fantazírování.

Závažnější je ale fabulování o samotných klinických projevech pacientů, což je zřejmě případ sbírky (ještě donedávna) fascinujících kazuistik Muž, který si pletl manželku s kloboukem, která byla svého času povinnou četbou každého psychologa a psychiatra. V dopise svému bratrovi se Sacks zmiňuje o této knize s tím, že jde o snůšku „pohádek“, „půl pravdy a půl výmyslu, půl vědy a půl bájení“ – „je to způsob, jak se snažím bránit se svým démonům nudy, osamělosti a zoufalství,“ píše. V denících také popisuje intenzivní pocity viny, jež jej zatěžují poté, co se „Klobouk“ stane úspěšným bestsellerem („Mé lži, faleš…“).

Expozé v New Yorkeru vyvolalo v uplynulém týdnu značný rozruch jak v laické, tak v odborné veřejnosti; mnozí konstatují, že Sacksovým knihám jako celku bude odteď obtížné důvěřovat. Možná má však neurolog již svou práci za sebou – ostatně jeho vliv byl značný a skutečně významně přispěl k lidštějšímu a soucitnějšímu přístupu k psychiatrickým a neurologickým pacientům. V jednom deníkovém zápisu se zamýšlí nad citátem, který se přisuzuje Picassovi: „Umění je lež, která mluví pravdu.“ V tu chvíli se tím snaží uklidnit vlastní svědomí, avšak příliš se mu to nedaří. Ale třeba k němu bude další pokolení nakonec shovívavé.